Kosatík: Kniha bývalého velvyslance USA o Petschkově vile je plná fascinace

Pavel Kosatík Pavel Kosatík
23. 3. 2020 12:47
Existuje bezpočet klíčů, jakými autoři odemykají dějiny pohnutého 20. století. Nejčastěji prostřednictvím konkrétní události, osobnosti, sledovaného problému – ale ukazuje se, že posloužit může i dům.
Interiér Petschkovy vily, která slouží jako rezidence amerického velvyslance v Česku.
Interiér Petschkovy vily, která slouží jako rezidence amerického velvyslance v Česku. | Foto: ČTK

V beletrii to před víc než deseti lety předvedl britský romanopisec Simon Mawer, který svou prózou Skleněný pokoj, v hlavní roli s brněnskou vilou Tugendhat, "odemkl" dějiny střední Evropy mezi světovými válkami, za nacismu a zčásti i za komunismu. Jeho knihu s užitkem přečetl a o době se dost dozvěděl i ten, kdo "řádné" historické monografie bere do ruky s ostychem, případně na ně nemá čas.

Norman Eisen v Petschkově vile.
Norman Eisen v Petschkově vile. | Foto: archiv HN - René Volfík

Také Norman Eisen, autor v českém překladu Sáry Foitové nedávno vydané knihy Poslední palác, vypráví minulost skrze dům: pražskou rezidenci vybudovanou kdysi uhelným a finančním magnátem Ottou Petschkem, která se po druhé světové válce stala soukromou rezidencí velvyslanců Spojených států amerických. Sám Eisen v ní coby ambasador USA bydlel v letech 2011 až 2014. Dům mu, tak jako mnohým před ním i po něm, učaroval, výsledkem je tedy kniha plná fascinace a zároveň netriviálně podaného dějinného poznání.

Své "dějiny domu" napsal Eisen žánrově mezi historiografií a beletrií. Je-li nucen volit, píše beletrii, zároveň však jeho kniha stojí na solidním půdorysu tříletého archivního studia, desítek rozhovorů a kontextových znalostí z více oborů. Se spolehlivými znalostmi v zádech a chutí i schopností sytě vše vyprávět Eisen sedl a vytvořil knihu o čtyřech hlavních kapitolách plus jedné zvláštní navíc.

Jako prvního čtenáři představuje Otto Petschka, příslušníka slavné podnikatelské dynastie, který v polovině 20. let minulého století uvěřil v československou demokracii a jako symbol této víry postavil v pražském Bubenči za cenu rovnající se dnešním dvěma miliardám korun nejluxusnější soukromé sídlo v republice. Z vily dokončené roku 1931 se však radoval pouhé tři roky, než zemřel, a ani členům jeho rodiny v ní nebyl přisouzen dlouhý čas - Petschkovi potomci, židé, se po Mnichovu se štěstím zachránili v emigraci.

Dějiny Petschkovy rodiny zůstávají silným tématem, dodnes paradoxně málo zpracovaným. Nevíme například skoro nic o tom, jak v roce 1938, ještě před Mnichovem, probíhal prodej severočeských uhelných dolů, spravovaných širší rodinou, Živnostenské bance.

Odchod Petschků z československého pohraničí nebyl jen aktem hospodářským, ale také politickým. Pokud v čase eskalující československo-německé krize vyklízela prostor v Sudetech nejvlivnější židovská rodina, vypovídalo to cosi o víře jejích členů v budoucnost republiky. Velmi pravděpodobně se téma řešilo nejen v soukromí, ale také ve světě velkého byznysu a vysoké politiky. Snad o tom někdy někdo napíše další knihu, jistě dramatickou.

Interiér Petschkovy vily.
Interiér Petschkovy vily. | Foto: ČTK

Norman Eisen vypráví život Otto Petschka jinak, neméně poutavě: jako příběh muže, jenž na sebe vzal břemeno vybudování paláce, které jen taktak že nezavalilo dokonce i jeho, člověka s mimořádnými schopnostmi.

Dalším obyvatelem Petschkovy rezidence, jemuž patří Eisenova pozornost, je generál wehrmachtu Rudolf Toussaint, z českých dějin známý hlavně jako muž, jehož jménem 8. května 1945 v Praze formálně kapitulovala německá branná moc.

Autor knihy a bývalý velvyslanec USA Norman Eisen.
Autor knihy a bývalý velvyslanec USA Norman Eisen. | Foto: archiv HN - René Volfík

Eisen se zajímá o generálův osud ještě předtím, než se Toussaint zmocnil židovského majetku: před pádem Československa působil v Praze na německé ambasádě a v kritickém roce 1938 tam zažíval rozporuplné pocity člověka vědomého si, že v dané situaci je čímsi jako volavkou. Toussaint věděl, že rozbuškou války může být i vražda člověka, jako je třeba on: že by ho nacisté mohli zabít a jeho smrt poté připsat na vrub Čechům coby záminku k válce.

Za druhé světové války, už jako obyvatel vily, Toussaint údajně patřil k takzvaným slušnějším nacistům, který coby vyznavač ctností německé klasické branné moci pohrdal například zvěrským chováním jednotek SS. O těch ctnostech by však bylo možné diskutovat, německá armáda se celkem běžně dopouštěla zvěrstev také v dobách, ke kterým se Toussaintové upínali, to jest za Ericha Ludendorffa a Paula von Hindenburga na frontách první světové války.

Hrdinou třetí kapitoly Eisenovy knihy je třetí charismatický pán Petschkovy rezidence, americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt. Z knihy historika Igora Lukeše víme, že "své" pražské období, roky 1945 až 1948, celkem prospal. Vůbec například nepochopil, že podstata politického zápasu, který v zemi probíhá, leží mimo parlament - a že se bude rozhodovat natvrdo, na ulici. Z Eisenovy knihy vyplývá, že zčásti za to možná opět mohl "barák". Steinhardtovi učaroval do té míry, že péče o něj zastiňovala zájem o jiné, důležitější otázky.

Čtvrtá část knihy má za hrdinku Shirley Temple-Blackovou, která v Praze zažila srpnovou okupaci roku 1968 a v letech 1989 až 1993 zde působila jako velvyslankyně USA. Tato pasáž je v knize nejbeletrističtější, zřejmě v závislosti na vypravěčském a lidském charismatu ambasadorky. Čtenář, který si předtím rád zvykl na autorův hutný tón, zde najednou čte trochu jinou knihu.

Konec ale vše napraví, neboť uzavírá ještě jeden příběh, nikoli úzce spjatý s Petschkovou rezidencí, ale s jejím pátým okouzleným obyvatelem. Jedná se o příběh autorovy matky, židovky narozené v Československu, jejíž rodina však neměla takové štěstí jako Petschkové; skoro všichni její členové byli zavražděni nacisty.

Obal knihy Poslední palác.
Obal knihy Poslední palác. | Foto: Argo

Je velice dobře, že Eisen do knihy ústrojně zapracoval i tento silný spodní proud své osobní zkušenosti. Co se zpočátku mohlo zdát jako text, jehož cílem je pouhá objektivní výpověď, přiznáním autorovy subjektivity hodně získává.

Protože Eisen umí psát a dokáže i složité informace podávat beletristicky svižně, po dočtení se logicky dostavuje reakce, kdy by čtenář chtěl ještě víc. Ten dům měl a dodnes má i další zajímavé obyvatele, v letech 1983 až 1986 byl například velvyslancem Spojených států v Praze - a "pánem" Petschkovy rezidence - William Luers, proslulý mimo jiné tím, že v budově zprostředkoval spoustu setkání nejlepších představitelů americké literatury a kultury, od Kurta Vonneguta po Williama Styrona, s těmi, kdo se nebáli na půdu rezidence vstoupit - samozřejmě pod drobnohledem všudypřítomné StB.

Norman Eisen napsal dobrou knihu, která kromě jiných svých kvalit dělá čest Praze. Klidně by za ni mohl dostat metál.

Norman L. Eisen

Poslední palác: Bouřlivé století z perspektivy pěti životů a jednoho legendárního domu
(Přeložila Sára Foitová)
Nakladatelství Argo 2019, 384 stran, 398 korun

 

Právě se děje

před 38 minutami

Spor Trump vs. Republikáni pokračuje. Bývalý prezident nesouhlasí s používáním svého jména

Ve Spojených státech se v posledních dnech vyhrocuje spor mezi Republikánskou stranou a bývalou hlavou státu Donaldem Trumpem ohledně využívání exprezidentova jména k propagačním účelům a výběru finančních příspěvků od drobných přispěvatelů. Trump v pondělí vyzval svoje podporovatele, aby nedávali peníze tradičním republikánským strukturám a aby místo toho podpořili jeho vlastní volební skupinu, jejímž cílem je podporovat kandidáty souznějící s Trumpovým programem.

Trumpovi právníci zaslali v pátek výzvu Celostátnímu výboru Republikánské strany (RNC) a dalším dvěma klíčovým stranickým organizacím, aby přestaly používat Trumpovo jméno ve veřejných kampaních bez jeho svolení. Podle exprezidentova poradce je Trump na volné používání svého jména citlivý a vadí mu také to, že tři zmíněné struktury Republikánské strany podporují kandidaturu některých zákonodárců, kteří se letos připojili na stranu demokratů při projednávání ústavní žaloby, jež na exprezidenta mířila ve spojitosti s lednovými nepokoji v Kapitolu.

Zdroj: ČTK
před 40 minutami

Česko má za sebou zřejmě nejmrazivější noc týdne, na Jizerce naměřili minus 21 stupňů

Noc na dnešek byla podle meteorologů pravděpodobně nejmrazivější nocí tohoto týdne. Především na východě a severovýchodě teploty při vyjasnění klesly až k minus deseti stupňům Celsia. Největší zima byla v Jizerských horách, v mrazové kotlině na Jizerce naměřili dokonce minus 21 stupňů. V dalších dnech se má oteplovat, od pátku už by teploty v noci pod nulu klesat neměly, uvedl Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ).

V noci na dnešek se vyjasnilo všude kromě jihu a jihozápadu země. "Ve studeném vzduchu a při slabém větru tak klesly teploty v nižších a středních polohách na minus čtyři až minus osm stupňů Celsia, na východě a severovýchodě až na minus deset stupňů Celsia," uvedli meteorologové. V Jizerských horách se teploty pohybovaly většinou kolem minus 15 stupňů, ve výjimečných případech, jako právě na Jizerce, spadly ještě níže.

Na jihu a jihozápadě Čech bylo díky nízké oblačnosti tepleji, nejčastěji mezi nulou až minus čtyřmi stupni Celsia.

Zdroj: ČTK
Další zprávy