Kosatík: Kniha bývalého velvyslance USA o Petschkově vile je plná fascinace

Pavel Kosatík Pavel Kosatík
23. 3. 2020 12:47
Existuje bezpočet klíčů, jakými autoři odemykají dějiny pohnutého 20. století. Nejčastěji prostřednictvím konkrétní události, osobnosti, sledovaného problému – ale ukazuje se, že posloužit může i dům.
Interiér Petschkovy vily, která slouží jako rezidence amerického velvyslance v Česku.
Interiér Petschkovy vily, která slouží jako rezidence amerického velvyslance v Česku. | Foto: ČTK

V beletrii to před víc než deseti lety předvedl britský romanopisec Simon Mawer, který svou prózou Skleněný pokoj, v hlavní roli s brněnskou vilou Tugendhat, "odemkl" dějiny střední Evropy mezi světovými válkami, za nacismu a zčásti i za komunismu. Jeho knihu s užitkem přečetl a o době se dost dozvěděl i ten, kdo "řádné" historické monografie bere do ruky s ostychem, případně na ně nemá čas.

Norman Eisen v Petschkově vile.
Norman Eisen v Petschkově vile. | Foto: archiv HN - René Volfík

Také Norman Eisen, autor v českém překladu Sáry Foitové nedávno vydané knihy Poslední palác, vypráví minulost skrze dům: pražskou rezidenci vybudovanou kdysi uhelným a finančním magnátem Ottou Petschkem, která se po druhé světové válce stala soukromou rezidencí velvyslanců Spojených států amerických. Sám Eisen v ní coby ambasador USA bydlel v letech 2011 až 2014. Dům mu, tak jako mnohým před ním i po něm, učaroval, výsledkem je tedy kniha plná fascinace a zároveň netriviálně podaného dějinného poznání.

Své "dějiny domu" napsal Eisen žánrově mezi historiografií a beletrií. Je-li nucen volit, píše beletrii, zároveň však jeho kniha stojí na solidním půdorysu tříletého archivního studia, desítek rozhovorů a kontextových znalostí z více oborů. Se spolehlivými znalostmi v zádech a chutí i schopností sytě vše vyprávět Eisen sedl a vytvořil knihu o čtyřech hlavních kapitolách plus jedné zvláštní navíc.

Jako prvního čtenáři představuje Otto Petschka, příslušníka slavné podnikatelské dynastie, který v polovině 20. let minulého století uvěřil v československou demokracii a jako symbol této víry postavil v pražském Bubenči za cenu rovnající se dnešním dvěma miliardám korun nejluxusnější soukromé sídlo v republice. Z vily dokončené roku 1931 se však radoval pouhé tři roky, než zemřel, a ani členům jeho rodiny v ní nebyl přisouzen dlouhý čas - Petschkovi potomci, židé, se po Mnichovu se štěstím zachránili v emigraci.

Dějiny Petschkovy rodiny zůstávají silným tématem, dodnes paradoxně málo zpracovaným. Nevíme například skoro nic o tom, jak v roce 1938, ještě před Mnichovem, probíhal prodej severočeských uhelných dolů, spravovaných širší rodinou, Živnostenské bance.

Odchod Petschků z československého pohraničí nebyl jen aktem hospodářským, ale také politickým. Pokud v čase eskalující československo-německé krize vyklízela prostor v Sudetech nejvlivnější židovská rodina, vypovídalo to cosi o víře jejích členů v budoucnost republiky. Velmi pravděpodobně se téma řešilo nejen v soukromí, ale také ve světě velkého byznysu a vysoké politiky. Snad o tom někdy někdo napíše další knihu, jistě dramatickou.

Interiér Petschkovy vily.
Interiér Petschkovy vily. | Foto: ČTK

Norman Eisen vypráví život Otto Petschka jinak, neméně poutavě: jako příběh muže, jenž na sebe vzal břemeno vybudování paláce, které jen taktak že nezavalilo dokonce i jeho, člověka s mimořádnými schopnostmi.

Dalším obyvatelem Petschkovy rezidence, jemuž patří Eisenova pozornost, je generál wehrmachtu Rudolf Toussaint, z českých dějin známý hlavně jako muž, jehož jménem 8. května 1945 v Praze formálně kapitulovala německá branná moc.

Autor knihy a bývalý velvyslanec USA Norman Eisen.
Autor knihy a bývalý velvyslanec USA Norman Eisen. | Foto: archiv HN - René Volfík

Eisen se zajímá o generálův osud ještě předtím, než se Toussaint zmocnil židovského majetku: před pádem Československa působil v Praze na německé ambasádě a v kritickém roce 1938 tam zažíval rozporuplné pocity člověka vědomého si, že v dané situaci je čímsi jako volavkou. Toussaint věděl, že rozbuškou války může být i vražda člověka, jako je třeba on: že by ho nacisté mohli zabít a jeho smrt poté připsat na vrub Čechům coby záminku k válce.

Za druhé světové války, už jako obyvatel vily, Toussaint údajně patřil k takzvaným slušnějším nacistům, který coby vyznavač ctností německé klasické branné moci pohrdal například zvěrským chováním jednotek SS. O těch ctnostech by však bylo možné diskutovat, německá armáda se celkem běžně dopouštěla zvěrstev také v dobách, ke kterým se Toussaintové upínali, to jest za Ericha Ludendorffa a Paula von Hindenburga na frontách první světové války.

Hrdinou třetí kapitoly Eisenovy knihy je třetí charismatický pán Petschkovy rezidence, americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt. Z knihy historika Igora Lukeše víme, že "své" pražské období, roky 1945 až 1948, celkem prospal. Vůbec například nepochopil, že podstata politického zápasu, který v zemi probíhá, leží mimo parlament - a že se bude rozhodovat natvrdo, na ulici. Z Eisenovy knihy vyplývá, že zčásti za to možná opět mohl "barák". Steinhardtovi učaroval do té míry, že péče o něj zastiňovala zájem o jiné, důležitější otázky.

Čtvrtá část knihy má za hrdinku Shirley Temple-Blackovou, která v Praze zažila srpnovou okupaci roku 1968 a v letech 1989 až 1993 zde působila jako velvyslankyně USA. Tato pasáž je v knize nejbeletrističtější, zřejmě v závislosti na vypravěčském a lidském charismatu ambasadorky. Čtenář, který si předtím rád zvykl na autorův hutný tón, zde najednou čte trochu jinou knihu.

Konec ale vše napraví, neboť uzavírá ještě jeden příběh, nikoli úzce spjatý s Petschkovou rezidencí, ale s jejím pátým okouzleným obyvatelem. Jedná se o příběh autorovy matky, židovky narozené v Československu, jejíž rodina však neměla takové štěstí jako Petschkové; skoro všichni její členové byli zavražděni nacisty.

Obal knihy Poslední palác.
Obal knihy Poslední palác. | Foto: Argo

Je velice dobře, že Eisen do knihy ústrojně zapracoval i tento silný spodní proud své osobní zkušenosti. Co se zpočátku mohlo zdát jako text, jehož cílem je pouhá objektivní výpověď, přiznáním autorovy subjektivity hodně získává.

Protože Eisen umí psát a dokáže i složité informace podávat beletristicky svižně, po dočtení se logicky dostavuje reakce, kdy by čtenář chtěl ještě víc. Ten dům měl a dodnes má i další zajímavé obyvatele, v letech 1983 až 1986 byl například velvyslancem Spojených států v Praze - a "pánem" Petschkovy rezidence - William Luers, proslulý mimo jiné tím, že v budově zprostředkoval spoustu setkání nejlepších představitelů americké literatury a kultury, od Kurta Vonneguta po Williama Styrona, s těmi, kdo se nebáli na půdu rezidence vstoupit - samozřejmě pod drobnohledem všudypřítomné StB.

Norman Eisen napsal dobrou knihu, která kromě jiných svých kvalit dělá čest Praze. Klidně by za ni mohl dostat metál.

Norman L. Eisen

Poslední palác: Bouřlivé století z perspektivy pěti životů a jednoho legendárního domu
(Přeložila Sára Foitová)
Nakladatelství Argo 2019, 384 stran, 398 korun

 

Právě se děje

před 16 minutami

Anderson, Ozon, McQueen. Festival v Cannes zveřejnil výběr filmů pro letošní ročník

Nové filmy amerického režiséra Wese Andersona, francouzského Françoise Ozona či britského Steva McQueena jsou součástí oficiálního výběru 56 snímků pro letošní ročník mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Filmový svátek se letos v květnu nekonal kvůli koronavirové pandemii, pro snímky je ale zařazení na jeho program prestižním oceněním, uvedla agentura AFP. Žádný český film se do výběru neprobojoval.

Na seznamu oficiálního výběru se nachází Andersonův film The French Dispatch (Francouzská spojka), Ozonův Eté 85 (Léto 85), britský filmař Steve McQueen má ve výběru snímky hned dva - Lovers Rock (Skála milenců) a Mangrove (Mangrovník).

Žádný český film v letošním oficiálním výběru festivalu nefiguruje. Ze zemí střední a východní Evropy zde mají své zástupce pouze Litva (film Soumrak režiséra Šarunase Bartase) a Bulharsko (snímek Únor od režiséra Kamena Kaleva).

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Policista, který zabil George Floyda, bude obviněn z vraždy druhého stupně

Generální prokurátor Minnesoty Keith Ellison zvýší obvinění bělošského policisty Dereka Chauvina z vraždy neozbrojeného černocha George Floyda z třetího na druhý stupeň, za což mu hrozí delší vězení. Vznesena budou obvinění také proti třem dalším policistům, kteří byli na místě a kteří po incidentu dostali výpověď. Informoval o tom dnes americký list Star Tribune.

Šestačtyřicetiletý Floyd zemřel poté, co mu Chauvin skoro devět minut 25. května při zatýkání klečel na krku. Nahrávka incidentu obletěla celý svět a v USA spustila vlnu protestů proti rasově motivované policejní brutalitě, které v místech provázelo rabování a vandalismus.

Čtyřiačtyřicetiletý Chauvin dostal minulý týden výpověď a byl obviněn z vraždy třetího stupně a zabití druhého stupně. Nyní ho prokurátor podle tisku chce obvinit z vraždy druhého stupně, za kterou by mohl dostat až 40 let za mřížemi, což je o 15 víc než maximální trest za vraždu třetího stupně.

Zdroj: ČTK
Další zprávy