Mizerně placená práce, kterou se ne každému podaří přežít, minimum sociálních jistot a lékař přivolaný teprve k průšvihu, který by mohl ohrozit reputaci firmy. To není dickensovský svět 19. století, ale práce v ostraze severočeské fabriky o dvě století později.
Hlavní postavu své prozaické trilogie nazvané Tři kapitoly s podtituly Dumdum, Výlety s otcem a Vikštejn sice Daniel Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však nabíledni, že jde o prózu autobiografickou.
Gustavovi občas dělá radost pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které také prochodí. Po čtyřicítce se pomalu "smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít".
Vnitřní vyhaslost a nechuť v životě o cokoli usilovat je téma, které rozvíjí například Francouz Michel Houellebecq ve svém posledním románu Serotonin. S Hradeckým má společný smysl pro absurditu a schopnost dovádět svá pozorování k přesvědčivým, často překvapivým závěrům. Na rozdíl od francouzského provokatéra však Čech, který prozaicky debutoval před pěti lety titulem Trosky jednoho deníku, tuto zkušenost získal z první ruky.
Zdá se přitom, že Gustav ani ve chvílích, kdy střízlivý zvažuje životní možnosti a strategie, často ve spojitosti s matčinými starostlivými telefonáty, nežádá sám od sebe a od života zas tolik: "Být umělcem, založit rodinu, pracovat, mít děti, zklamat se v dětech a umřít."
Jenomže ve vztahu k ženám je Gustav spíš plachý, mizerně placená práce ani zvyk rozpouštět úzkosti v alkoholu nejdou dohromady se zakládáním rodiny. "Nevěřte nikomu, kdo má přes třicet měsíčně," upraví si Gustav heslo hudebníka Johna Lennona, které v 60. letech minulého století vystihlo generační odcizení a dnes přepočítává vzdálenost mezi prekariátem a zbytkem společnosti.
Zatímco jiný český spisovatel Igor Malijevský nedávno v próze Otevřený prostor zachytil marnost značné části hemžení středních a nižších pater korporátního světa, Hradecký popisuje syrovost dění u proletářského dna.
Bylo by však přehnané jít proti autorskému záměru a uchopit Hradeckého prózu jako sociální črty - suverenitou a bohatstvím jazyka připomíná generačně příbuzné prozaiky Václava Kahudu nebo Emila Hakla. A pokud se mu text alkoholově "nespéká" do slitiny nikam nevedoucích odboček a odkazů, v jeho emocích je podobná posedlost pravdou, láskou a nenávistí, jaká sálá třeba z veršů Ivana Diviše.
Přecitlivělý autor, jehož myslí běží najednou tolik věcí, až mu připadá, že v ní "permanentně zasedá italský parlament těsně před pádem vlády", dokáže jednou dvěma větami vystihnout stav člověka, jak se to jen s obtížemi a obsáhlými texty občas povede filozofům, psychologům či teologům. Právě kvůli této magii vyřčeného má smysl zabývat se poezií a prózou.
"O celibátu abstinence dokáže rozjímat celé hodiny. On, Gustav, přirozeně taky mr*al, vždycky jen v opilosti a zřídkakdy, přičemž asexuálně opilý byl tisíckrát, samozřejmě řádově. A nikdy se nemiloval s milovanou bytostí, do vlastního terče se netrefil nikdy."
Kolik je napsáno knih o tom, že se člověk může minout sám se sebou? Daniel Hradecký to dokáže ve dvou větách.
Kniha
Daniel Hradecký: Tři kapitoly
Nakladatelství Listen 2020, 168 stran, 229 korun.
