Pro agronoma Florenta-Clauda Labrousta, hlavní postavu knihy pojmenované po "hormonu štěstí", by ta věta mohla znamenat epitaf. Ve věku šestačtyřiceti let je víc mrtvý než živý, pokud životem míníme ony "výbuchy lásky, proudící v našich hrudích, až se tají dech", o nichž autor knihy bez ironie píše v překvapivém závěru svého sedmého románu.
Člověk si stále připadá mladý s tím, že má vše před sebou. A po čtyřicítce zjistí, že sám se sebou - a tím pádem nevyhnutelně i s druhými - se minul. Tímto způsobem lze Houellebecqovu novinku parafrázovat pro ty, které od čtení odradí triviální obraz redukované lidské existence, kterou Serotonin popisuje: "Následující dva dny jsem strávil zavřený v bungalovu, dojídal zásoby, váhal mezi různými kanály; dvakrát jsem se pokusil onanovat."
To není popis člověka stiženého nemocí, ale existenciální nechutí, nauzeou, absencí smyslu vlastního životního příběhu a rozvalem vůle. Přičemž slabou vůli, či rovnou její absenci, například český religionista Pavel Hošek přičítá postmoderně. K čemu snaha, neexistuje-li hierarchie hodnot?
Osamělý a rekapitulující Florent-Claude Labrouste, postava Houellebecqa postmoderního románu, jako by tomu postřehu dával zapravdu. Dívku, o níž opravdu stál, navždy propásl kvůli krátkodobému flirtu; svou japonskou snoubenku Yuki naopak nemůže vystát a práce vládního úředníka v zemědělství mu zajišťuje blahobyt, avšak nedává smysl.
Konečně: nijak zvlášť se tentokrát nesnaží ani autor knihy. Protagonistu důvtipně provádí osobním peklem, ale ve srovnání s předchozími romány poněkud zkratkovitě, jako v pamfletu či moralitě, jíž nakonec Serotonin namísto románu je. Proč se snažit v románu o člověku, který neví, proč se snažit?
V porovnání s jeho prvotinou Rozšíření bitevního pole z roku 1994 je jasné, že Michel Houellebecq vypráví stále tentýž příběh. Vždy je založený na omylu postav, že se nějak automaticky samo "musí" cosi stát, aby byl život více než sledem úkonů a nesouvislých dějů. Že zkrátka smysl přijde zvnějšku. Nemusí - naznačuje realisticky uvažující autor, který má poněkud nezaslouženě pověst enfant terrible a skandalisty.
Například jeho předcházejícímu, čtyři roky starému románu Podvolení byl přičítán kritický pohled na islám ve Francii, ovšem zpravidla lidmi, kteří knihu buď nečetli pozorně, nebo vůbec. Spíš tak smýšleli v dozvucích tragického činu fanatiků, kteří v době vydání knihy vystříleli redakci satirického pařížského časopisu Charlie Hebdo, jenž měl Houellebecqovu karikaturu na obálce. Přitom v Podvolení primárně nejde o kritiku muslimské rozpínavosti, ale chybějících zásad a vnitřní pevnosti liberální společnosti Západu, zvlášť jeho elit.
Českému čtenáři je v Podvolení povědomá situace, kdy politický vývoj nabere nový kurz. V tomto případě si rostoucí muslimský elektorát ve Francii budoucnosti prosadí za prezidenta uměřeného souvěrce, načež akademický establishment se poslušně ohne, tedy podvolí se právu šariía - podobně jako se u nás podvolili nové moci ti, kteří souhlasili s normalizačními čistkami v Československu po okupaci v roce 1968.
Obdobně může zdání klamat v případě Serotoninu. Šokující tentokrát nejspíš není Houellebecqův popis dívčích přirození, bezcílnosti zajištěného a bezpečného života, ani snad to, že román "předpověděl" společenskou frustraci, která se ve Francii krátce po vydání projevila demonstracemi takzvaných žlutých vest.
Jistě je namístě mluvit o spisovatelově předvídavosti - ale skutečný šok, který může mít čtenářský efekt, se skrývá hlouběji pod povrchem Serotoninu.
Morální filosof Alasdair Macintyre zkraje 80. let minulého století pojmenoval kulturu Západu kulturou byrokratického individualismu. Zkráceně: hlavním kritériem je byrokratická efektivita moci a hodnoty se odvíjejí pouze od toho, co člověka v danou chvíli činí šťastným.
Houellebecqův Serotonin je portrétem vrcholných projevů kultury, kterou Macintyre popsal. Neradostného privátního rauše dosahuje hrdina Florent-Claude, jenž je neschopný vztahu vůči nikomu a ničemu, stimulací tvorby "hormonu štěstí" - pomocí pilulek Captorix, tedy preparátu, který si Houellebecq pro účel vyprávění vymyslel.
Podobně jako značka vozu, jímž hlavní postava jezdí - Mercedes-Benz G 350 TD s náhonem na všechna čtyři kola -, má také název fiktivního léku symbolický význam. V případě auta jde o ten typ obřího SUV, který má původ v armádě, tedy boji, auto testované na Sahaře i za polárním kruhem, a proto je také v dnešní "zkrotlé" podobě oblíbeným vozem u specifického druhu mužské klientely. V případě léku pak název Captorix odkazuje k latinskému výrazu pro lapání či návnadu, doslovně tedy k honbě na štěstí.
Zbožštění volného trhu a ekonomické produktivity si Michel Houellebecq nevymyslel, v případě stávky farmářů v Normandii lze skutečně podojit krávy zemědělců v Irsku nebo Polsku a za dva dny lacinější mléko dovézt v cisternách - bez ohledu na rozumná ochranná opatření a krátké životaschopné ekonomické cykly. Jakou moc má v ruce muž na traktoru proti tabulkám byrokratů proti představě zemědělství coby stroje na potraviny?
Michel Houellebecq: Serotonin
(Přeložil Alan Beguivin)
Nakladatelství Odeon 2019, 352 stran, 329 korun
Jistě je podstatné, že muž, který v soukromém životě trpí apatií, pracuje na ministerstvu zemědělství, kde může jen nezúčastněně přihlížet devastaci způsobené byrokratickými pravidly o maximalizaci zisku.
Bylo by chybou zatěžkat čtení Houellebecqovy novinky slovníkem morálky, bylo by však ještě větším omylem tento význam románu pominout. Šokující dnes není to, co se dá napsat o vagině nebo zoufalství osamělosti. Otřes přichází s vědomím, že spisovatel s věčně zapálenou cigaretou se do současnosti propaluje zcela přesně.
