Poutník Melmoth od Charlese Roberta Maturina patří ke klasickým dílům britské literatury. Současné reputaci a čtivosti prózy z roku 1820 možná trochu škodí zaškatulkování mezi "gotické romány", tedy poměrně specifický žánr, který se rozvinul koncem 18. století, nicméně v době svého vzniku se těšil obrovskému zájmu v Anglii i třeba ve Francii, kde ho oceňoval Honoré de Balzac.
Irský romanopisec a dramatik Maturin, mimo jiné prastrýc Oscara Wildea, napsal vynikající text, v němž půdorys a základní rysy gotického románu obohatil o typicky romantická témata, senzibilitu i sofistikované vypravěčské postupy rodícího se 19. století.
Melmoth coby příbuzný Fausta, Starého námořníka a Ahasvera se stal jedním z archetypů vyjádření viny moderního člověka, který v sobě ovšem zároveň skrývá typického byronovského hrdinu, jenž přináší utrpení těm, které potká. Není bez zajímavosti, že Oscar Wilde po propuštění z readingského vězení a odchodu do francouzského exilu používal právě pseudonym Melmoth.
Předloni se tuto klasiku pokusila vzkřísit Sarah Perryová, talentovaná a zdatná čtyřicetiletá prozaička, která má za sebou již několik románů a dobře je známá také českému čtenáři. Argo již dříve vydalo její prózu Po mně potopa, pozoruhodný debut vyznačující se napětím a temnou atmosférou, stejně jako druhou knihu Nestvůra z Essexu, čtenářsky úspěšný historický román z konce 19. století, v němž hlavní roli hraje fantaskní element v podobě bájného essexského hada.
Podobně jako o 14 let starší Angličanka Sarah Watersová také Perryová dokázala skvěle vytěžit dědictví viktoriánské fikce v prózu, která je tak čtivá, že čtenář rád odpustí nedostatky v podobě anachronismů nebo nepřesvědčivě optimistického pohledu na lidskou přirozenost, kdy prakticky všechny postavy jsou laskavé a zlo je sublimováno do bájné příšery a temné atmosféry.
Zatím poslední román Sarah Perryové nazvaný Melmoth, který Argo vydalo letos v překladu Raniho Tolimata, je pro zdejší čtenáře nepochybně zajímavý ještě z dalšího důvodu: velká část se odehrává v Praze. Do ní je situován jak rámcový příběh ze zimních měsíců let 2016 a 2017, tak jeden z dílčích příběhů z doby nacistické okupace.
Perryová na Maturina navazuje nejen hlavním motivem bloudící postavy hledající spásu či spočinutí, nýbrž také rozvržením knihy, kdy se z hlavního děje kaskádovitě sestupuje do dějů dalších.
Atmosféra je značně ponurá, lehce magická, plná ozvuků ripellinovské Prahy, která je v anglicky psané próze o tomto městě všudypřítomná. Protagonistka, překladatelka Helen, pochází z Essexu. Do české metropole se uchýlila, aby unikla jistému traumatu, jehož příčinu se dozvíme až téměř v závěru.
Její osobní příběh - a setkání s jedním pražským párem - slouží právě jako rámec, z něhož různými vypravěčskými strategiemi putujeme časem i prostorem. Vedle protektorátu, kdy Perryová ve zkratce výstižně zachycuje napětí v Sudetech koncem třicátých let, genocidu židovského obyvatelstva i poválečnou pomstu na Němcích, nás zavádí ještě do Turecka v době arménské genocidy nebo do Anglie 17. století, kdy byli útlaku a pronásledování vystaveni angličtí katolíci. Další příběhy pokračují do Manily v letech devadesátých a Káhiry let třicátých.
Všechny tyto odbočky vnímáme formou nalezených dokumentů ve složce, již Helen předal její český přítel Karel Pražan, přičemž důvod je jednoduchý: ve všech těchto vyprávěních se jako němý svědek utrpení objevuje Melmoth.
Oproti modelovému románu však Perryová přece jen něco změnila. Její Melmoth není mužský poutník, ale žena. Zároveň je oproti Maturinově postavě výrazně pasivnější. A nápad se změnou pohlaví funguje dobře.
Perryová se poučila z kritiky, která se navzdory obrovskému čtenářskému úspěchu snesla na předešlou knihu Nestvůra z Essexu. Pokud jí tehdy někteří právem vytýkali anachronismus, v Melmothovi si dala dobrý pozor, aby reálie měla správně. Kniha se vyznačuje dobrou rešerší, takže v jednom z výletů do totalitní minulosti například postřehne i tradiční čtvrteční fronty před českými knihkupectvími.
Vynikajícím nápadem je i další posun v postavě Melmotha: ten Maturinův je silný, byronovský démonický hrdina, který zůstává uzavřený do sebe. Perryové Melmoth aneb Melmotka, jak občas vynalézavě píše český překlad, oproti tomu zůstává pasivní. Umožňuje nám tím zaujmout místo protagonisty. To my se stáváme Melmotkou či Melmothem, to my čtenáři jsme nějakou skrytou kletbou dějin odsouzeni sledovat utrpení, jež je všudypřítomným aspektem naší minulosti.
Sarah Perryová vyrostla v tradiční baptistické rodině, a třebaže se od víry nakonec odvrátila, náboženská témata v její tvorbě přetrvávají. Etický rozměr je také leitmotivem nové knihy. Ukazuje lidstvo uzamčené v labyrintu zla a nastoluje otázku, zda jsme jen svědky, anebo jestli svědectví znamená i podíl na zlu.
Tento aspekt próze dodává hloubku, zároveň ji však oslabuje: Maturinův Melmoth přece jen drží otázky dobra a zla, prokletí a vykoupení v dostatečně abstraktní rovině, aby fungoval především po literární stránce. Pravda, nápad přepsat Otázku viny od německého filozofa Karla Jasperse do duchařského příběhu je neotřelý a ambiciózní, nicméně ne vždy takové pokusy končí úspěšně.
V tomto ohledu Melmoth zaostává nejen za svým vzorem, ale také za předchozími romány Perryové. Knize jistě nepřidá ani občasné klišé jako "Od západu se blížily velmi černé a velmi nízko letící mraky" nebo skutečnost, že poutníka občas redukuje na lidové strašidlo, například když matka vyhrožuje dítěti: "Dej si pozor na Melmotku, ví, žes mi sebrala peněženku, teď tě bude sledovat."
Sečteno a podtrženo: Melmoth od Sarah Perryové není nezajímavý, leč do dokonalosti mu mnohé chybí. Výrazným plusem českého vydání budiž bezvadný a čtivý překlad Raniho Tolimata.
Sarah Perryová: Melmoth
(Přeložil Rani Tolimat)
Nakladatelství Argo 2020, 280 stran, 298 korun
