"Nemyslím, že ještě budu něco psát, protože mé oči mi říkají, že už viděly dost a že mají zejména dost klávesnice počítače," dodává autor, jenž čtyřiadevadesátiny oslaví 20. července. Knihu vydanou nakladatelstvím Odeon pokřtil v Art Restaurantu Mánes na pražském Masarykově nábřeží, akci moderoval literární kritik Zdenko Pavelka.
V publikaci s podtitulem Legendy i pravda o rocích 1928-2022 Kohout ke každému napsal monolog zakončený stručnou poznámkou. Ta doplňuje text a přibližuje tehdejší autorův lidský, občanský, umělecký i osobní stav. Úvodní text je věnován jeho narození. Do části o letošním roce stihl zařadit ještě poznámku k ruské invazi na Ukrajinu.
Kniha je vysázená různým způsobem podle toho, zda se jedná o pasáž myšlenou, mluvenou, psanou nebo osobní.
Z Letorostů samomluv, na nichž začal pracovat loni v březnu, toto pondělí Kohout přečetl několik ukázek. V monologu Tryzna z roku 1953 se vrací ke smrti sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina, Fór z roku 1986 je věnován výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl. Otýpka z roku 2004 se ohlíží za vstupem České republiky a dalších států bývalého východního bloku do Evropské unie. "Je to spíše smutné než veselé čtení, protože těch mých 94 let bylo spíše smutných," konstatuje autor.
Pavel Kohout patří k nejvýznamnějším současným zdejším spisovatelům, jeho tvorba je nedílnou součástí české literatury 20. a 21. století. Prošel překotným politickým vývojem, od obdivu ke Stalinovi přes postupné vystřízlivění a účast na pražském jaru 1968 dozrál v silného odpůrce komunistického režimu.
Autor přibližně 60 divadelních her, dvou desítek scénářů a více než 20 próz po roce 1989 žije střídavě v Praze a Vídni. Mezi jeho nejznámější díla patří dramata August August, august a Taková láska nebo romány Katyně, Kde je zakopán pes či Hodina tance a lásky.
U příležitosti 85. narozenin obdržel čestnou plaketu předsedy vlády za celoživotní dílo a přínos české literatuře, kterou mu udělil tehdejší premiér v demisi Jiří Rusnok.
Literát a bývalý komunista, jenž se angažoval v počátcích Charty 77, vystoupil s kritikou politických poměrů na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Rok nato se stal předním protagonistou pražského jara.
"Nikdy ho nefascinovala nuancovaná, jemně se vrstvící zákoutí lidské existence. Jeho parketou vždy bylo okázalé a razantní gesto nebo postoj, který téma vyhrotí a shrne v celistvosti, v níž není čas na detaily. Nikdy nebyl jemně precizním řezbářem, spíš chasníkem tesajícím klády širočinou," napsal vloni na Aktuálně.cz kritik Petr A. Bílek v recenzi Kohoutovy knihy Přítoky románů.
