Best of literárního klasika. Pavel Kohout vyrobil luxusní čítanku z vlastních zásob

Petr A. Bílek Petr A. Bílek
16. 5. 2021 15:00
Pavla Kohouta nikdy nefascinovala nuancovaná, jemně se vrstvící zákoutí lidské existence. Jeho parketou vždy bylo okázalé a razantní gesto nebo postoj, který téma vyhrotí a shrne v celistvosti, v níž není čas na detaily. Nikdy nebyl jemně precizním řezbářem, spíš chasníkem tesajícím klády širočinou. A takové rysy má i jeho nejnovější projekt.
Nová kniha je jakousi vzorkovnicí, „best of“ způsobů psaní Pavla Kohouta (na snímku z autorského čtení v roce 2016) od počátku 60. let až do současnosti.
Nová kniha je jakousi vzorkovnicí, „best of“ způsobů psaní Pavla Kohouta (na snímku z autorského čtení v roce 2016) od počátku 60. let až do současnosti. | Foto: ČTK

Doyen české literatury si novou knihu nadělil několik měsíců předtím, než v létě oslaví 93. narozeniny. Její luxusní podobu zvýrazňuje nejen grafická úprava Pavla Růta a padesátka reprodukovaných maleb Evy Vonešové a Ondřeje Kohouta - dětí z druhého z Kohoutových tří manželství. Signalizuje ji i magické číslo "třiatřicet povídek a jedna k tomu od Jeleny Mašínové" v podtitulu a poznámka, že "je to možná můj opus ultimus, mé poslední dílo", vyvedená zlatým písmem na obálce.

Zda se uvnitř vskutku nachází 33 povídek, záleží na tom, jestli jsme ochotni přistoupit na autorovo vysvětlení. S odkazem na příběh o Viktorce, který je umístěn v Babičce Boženy Němcové, ale mohl by z ní být vyňat a fungovat samostatně, Kohout vysvětluje, že ze svých již publikovaných próz vybral pasáže, které mohou fungovat jako samostatné povídky - metaforicky je označuje za přítoky románů, jak zní i titul celé knihy.

Podle Kohouta je román řeka, jejíž proud posilují říčky a potoky, tedy povídky. K těmto románovým přítokům připojil devět "povídek bez románu" (a pak ještě tu od své třetí ženy Jeleny Mašínové), tedy próz, které nevyňal z větších celků, ale ze šuplíku a publikoval poprvé až zde. Patří mezi ně také "povídka" Dejbúk, která je začátkem rozepsaného románu.

Celá ta metafora o povídkách, jež se skrývají v románech, pochopitelně kulhá, jestliže nejsme připraveni podlehnout její básnivé síle. Vyřízneme-li z toku románu určitou pasáž, je to jako vyříznout kus Vltavy - třeba od Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Přítok nevznikne, nemá to začátek z pramenu ani soutok jako poslední bod. Bude to kus řeky, jemuž chybí jak cesta přes Lenoru či Lipno, tak i to, co teče dál směrem k Českým Budějovicím.

Kohout sice vyňaté texty upravil, povídky z nich tím ale neudělal. Pokud tedy povídkou rozumíme to, co má zjevný začátek i konec a pracuje s výběrovým prostorem, kde je vše co nejintenzivněji provázané. Naopak osvětlení dějových peripetií, jednání postav či popisy v určité části románu plynou i z toho, co už bylo nebo co by ještě být mohlo.

Podobně se povídkami nestanou fejetony či úryvky z memoárů jen proto, že je autor jako povídky označí. Povídka prostě není vše, co spisovatel napíše a je to krátké.

Nová kniha tudíž představuje spíš jakousi vzorkovnici, "best of" Kohoutových způsobů psaní od počátku 60. let až do současnosti. Psaní jako prostoru pro jedno velké "já": ať už v různých podobách autobiografických a vzpomínkových vyprávění, anebo v beletrii, v níž až na takto uspořádané ploše vynikne klíčová pozice vypravěče. Tedy toho, kdo má hlavní slovo, kdo ironizuje postavy, o nichž vypráví, kdo se od jejich pinožení distancuje vzletným jazykem, kdo rád předvádí svůj šarm a užívá si možnost určovat, jak bude někdo nebo něco označeno.

Pavel Kohout s novinkou Přítoky románů a cenou za celoživotní dílo, kterou dostal v rámci ocenění Kniha roku 2020 pořádané Nadačním fondem Čtení tě mění.
Pavel Kohout s novinkou Přítoky románů a cenou za celoživotní dílo, kterou dostal v rámci ocenění Kniha roku 2020 pořádané Nadačním fondem Čtení tě mění. | Foto: Odeon

Jako by si Kohout v próze užíval to, co mu psaní dramat - a že je autorem více než čtyřicítky - neumožní: vytvořit kromě postav ještě někoho, kdo je nad nimi a komentuje i určuje jejich jednání. Vypravěče, jenž postavy vnímá jako kořist. Může ji natáhnout na kolo dramatického oblouku a nechat ji zmítat primitivními pudy či neschopností jednat, zatímco sám z nadhledu uvažuje o chodu světa.

Nad úryvky z románů se asi dá uvažovat, proč autor vybral právě danou pasáž. A někdo si třeba i dá práci porovnat, co a jak Kohout upravil, aby se z kousku románu stala "povídka". Pro ostatní to bude fungovat jako úryvky v čítance: malá porce na ochutnávku, aby si udělali představu, jak chutná hlavní chod, a řekli si, zda na něj mají chuť.

Zajímavější jsou dosud nepublikované povídky. Zde vyniká hned ta nejstarší - Zmýlená z roku 1961. Ještě víc než u tehdy vznikajících Směšných lásek od Milana Kundery je na ní krásně vidět nutkání přejít po dlouhých letech služby diktatuře proletariátu od společenských témat k člověku jako jednoduchému zvířeti, ovládanému toliko sexuálním pudem. Jak je úlevné po těch letech vzletné angažovanosti se konečně s chutí zanořit do erotické, ba až pornografické bažiny.

Obal Přítoků románů.
Obal Přítoků románů. | Foto: Odeon

Nápaditá je i povídka Trabl z půlky 70. let, založená na zrcadlení světa těch, kdo v bytě prošpikovaném mikrofony odposlouchávají, a tím, kdo je odposloucháván, avšak není obětí.

Novější povídky už spíš rozvíjejí kompoziční nápad či téma, jež vydá na pár stránek a výraznou pointu. Začátek připravovaného románu Dejbúk ovšem představuje podivnost, v níž opět dominuje způsob vyprávění: čtenář musí takřka veškerou energii vynaložit na dešifrování foneticky psaných anglicismů, které okupují vypravěčovu mluvu v míře mnohem větší, než jak to s komickým efektem využíval Josef Škvorecký.

Goethovské pokusy starých autorů být aptudejt a vcítit se do duší mladých lidí zkrátka málokdy dopadají dobře.

Kohoutova kniha Přítoky románů je jakýmsi autorským výborem, doplněným o pár dosud nepublikovaných povídek, které by nevydaly na samostatnou sbírku. Ti, kdo se chystají živoucího klasika teprve objevit, ale udělají lépe, když vezmou do ruky některý z jeho vrcholných románů - Katyni či Nápady svaté Kláry.

Kniha

Pavel Kohout: Přítoky románů - Třiatřicet povídek a jedna k tomu od Jeleny Mašínové
Nakladatelství Odeon 2020, 400 stran, 499 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 24 minutami

Kajakářka Galušková postoupila do finále MS ve vodním slalomu

Kajakářka Antonie Galušková postoupila do finále mistrovství světa ve vodním slalomu. Předloňská juniorská mistryně světa obsadila v dnešním semifinále v Bratislavě páté místo. Vypadly naopak olympionička Kateřina Minařík Kudějová a Lucie Nesnídalová. Semifinálovým sítem neprošly ani obhájkyně titulu Eva Tercejlová ze Slovinska a trojnásobná mistryně světa Jessica Foxová z Austrálie.

Dvacetiletá Galušková postupovala ze druhé kvalifikační jízdy, takže jela v semifinále už jako pátá. Všechny branky projela čistě a neudělala výraznější chybu a dostala se do čela. Nakonec ji předjely jen čtyři ze zbývajících 25 závodnic. Při premiéře na seniorském MS si tak vyjela finále. "Je to úplně neuvěřitelné. Před jízdou jsem na tom nebyla psychicky nejlíp. Půl hodiny před semifinále jsem brečela, protože to pro mě bylo strašně psychicky náročné, ale pak jsem si povídala s tátou a trenérem a natolik mě uklidnili, že jsem mohla jet s klidnou hlavou. A když jsem dojela do cíle, měla jsem z toho dobrý pocit," svěřila se.

Řada kajakářek v semifinále chybovala. Jízda se nevyvedla ani Minařík Kudějové, která po doteku osmé branky ztratila hodně času v protivodné dvacítce a stejně jako na mistrovství Evropy a olympijských hrách skončila před branami finále. "Začátek jsem jela dobře, ale pak mi odešly ruce. Nemohla jsem pořádně zabrat a ztrácela jsem všude," řekla po konečné 15. příčce. Podepsalo se na ní nachlazení, od středy ji trápila rýma. "Ale za ty dva dny jsem se vykurýrovala, dneska jsem už byla fakt dobrá. Ale možná to tam zůstalo," uvažovala.

Nadějně se vyvíjela jízda Nesnídalové, která ale ztratila v závěru a obsadila 18. pozici. Světová šampionka z roku 2019 Tercejlová pádlem odhodila tyčku na deváté brance a dostala padesátisekundovou penalizaci. Australská superhvězda Foxová, která jela jako poslední, po dojezdu figurovala na vedoucí pozici, ale pak dostala padesátisekundovou penalizaci za špatný průjezd dvanácté branky. Nedostala do branky celou hlavu, což rozhodčí potvrdili z videozáznamu.

O finálovou účast nyní bojují kajakáři včetně českého tria Jiří Prskavec, Vít Přindiš, Vavřinec Hradilek.

Zdroj: ČTK
před 41 minutami

Po střetu s nákladním vozem zemřel na Semilsku v pátek odpoledne zhruba pětadvacetiletý řidič osobního vozu

Tragická nehoda se stala u obce Horka u Staré Paky. ČTK to v sobotu řekl regionální mluvčí policie Vojtěch Robovský. Okolnosti nehody policie dál šetří. V září je to druhá smrtelná nehoda v Libereckém kraji. 

před 1 hodinou

V souvislosti s kampaní před nedělními parlamentními volbami v Německu zaznamenala policie více než 4200 trestných činů

Informoval o tom v sobotu list Die Welt, který se dotazoval úřadů v jednotlivých spolkových zemích. V roce 2017 den před parlamentními volbami informovaly úřady o 3660 trestných činech. Velkou většinu zaznamenaných trestných činů tvoří poškození cizí věci, většinou volebních plakátů. Policie se ale musela v souvislosti s volbami zabývat i násilnými trestnými činy či urážkami na cti.

před 1 hodinou

Spilková je po prvním kole turnaje v Arkansasu pátá

Golfistka Klára Spilková výborně rozehrála turnaj LPGA v Rogersu a po prvním kole Arkansas Championship se dělí o páté místo. Česká olympionička zahrála šest ran pod par a ztrácí dva údery na vedoucí trojici, kterou tvoří Australanka Katherine Kirková a Korejky Či Un-i a Kim A-lim.

Spilková začala eaglem na úvodní čtyřparové jamce. Na další jamce přidala birdie, kterých v prvním kole zaznamenala celkem pět. Chybovala jen na dvanácté jamce, kde zahrála bogey. O páté místo se šestadvacetiletá česká golfistka dělí s dalšími čtyřmi hráčkami.

Tříkolový turnaj v Rogersu se hraje s dotací 2,3 milionu dolarů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy