Strychnin, titulní báseň sbírky je zároveň nejniternější zpovědí, kterou v knížce nalézáme. Mladý autor se v ní snaží vyrovnat nejen s problémy, kterými trpí jeho bratr, ale také sám se sebou.

Sám sebe hledá v celé sbírce. Na první pohled se může zdát, že se jedná o hledání nahodilé, nesoustředěné, ale to je pouze zdání z mladého, zatím nepříliš uhlazeného stylu autora. Ten však na každé básni pracuje delší dobu, snaží se co nejpregnantněji vyjádřit svoje myšlenky a pocity. Až na druhý pohled se proto teprve ukáže, že se nejedná o nahodilé imprese, ale o hluboké zážitky, které jsou velice opravdově prožité.

Výstavba vnitřní struktury se mu někdy daří výborně, jindy upadá do přílišné popisnosti, která bývá nejčastějším nešvarem mladých autorů.

Přesto je jakási naivita, která z introvertních veršů vyzařuje, čímsi poutavá. I když Šindelkovy volné verše čas od času neplynou volně z úst, je v nich opravdovost získaná i nepříliš šťastným dětstvím. To v jednotlivých básních postupně osvětluje, až v básni poslední (zároveň titulní) vyjde na povrch celá tragika autorovy poetiky.

Šindelkovo mládí se také poněkud podepsalo na skladbě sbírky, která není bohužel kvalitativně vyrovnána, z konceptu zcela vypadává báseň Maminka se vybourala na dálnici.

Přesto je Šindelkova kniha pro milovníky poezie určitě zajímavá. Odráží devadesátá léta tak, jak je vnímá nejmladší generace, přitom v dnes nepříliš tradiční formě v poezii. Poté, co brněnské nakladatelství Petrov ukončilo svou činnost, budou mít básníci těžký život a hledat vydavatele budou jen velmi obtížně. Začínající autoři to budou mít ještě těžší.

To, že Šindelkova sbírka vyšla, je dobré znamení i hezké gesto nakladatelství Paseka.