Naše půda je všude a nikde. Bestsellerový román líčí, jak žijí dnešní indiáni v USA

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
26. 10. 2021 12:00
Na úvod trochu statistiky. V současných Spojených státech amerických více než 70 procent indiánů žije ve městech, ne v rezervacích. V oblasti sanfranciského zálivu, kam děj svého románu umístil debutující mladý prozaik Tommy Orange, se jich nachází přes 140 tisíc, přičemž necelá pětina pobývá pod hranicí chudoby.
V rezervacích dnes žije minimum amerických indiánů. Ilustrační snímek ze slavnosti pow wow.
V rezervacích dnes žije minimum amerických indiánů. Ilustrační snímek ze slavnosti pow wow. | Foto: Shutterstock

Tolik tedy o tom, kdo je dnes autentický indián, třebaže podíl krve či kmenová příslušnost hrají u původního obyvatelstva USA stále velikou roli. A právě téma identity ohmatává i Orangeho prvotina, v českém překladu Alžběty Ambrožové nedávno vydaná nakladatelstvím Vyšehrad pod názvem Tam tam. Což je možná překvapivě nikoli zvukomalebné označení pro buben, nýbrž citát z memoárů modernistky Gertrude Steinové, která své dětství stejně jako autor strávila v kalifornském Oaklandu.

Když se po letech vrátila, s povzdechem „There is no there there“ (volně přeložme „Žádné tam už tam není“) zjistila, že její rodiště se změnilo k nepoznání. Dnes devětatřicetiletý Tommy Orange si uvědomil, že paralelu lze vést s celou historickou zkušeností jeho etnika.

Výstižně ji zachycuje hned v prologu esejistické povahy, který by klidně obstál samostatně. Spisovatel ho expresivně označuje za „modlitbu z pekla“ a pokrývá v něm 500 let dějin USA, které se v jeho pojetí točí kolem představy indiánských hlav. Od monoskopu indiánské hlavy, jejž šlo spatřit v amerických televizích po skončení vysílání až do 70. let minulého století, k indiánské hlavě nabodnuté na plymouthské opevnění jen pár let poté, co v Novém světě roku 1621 - kdy indiáni pomohli prvním osadníkům přežít - začala tradice Díkůvzdání. Která je tedy podle něj, jak napsal pro list Los Angeles Times, nejen tradice, ale také lež.

Také samotná próza Tam tam poukazuje na ošidnost takzvaných starých pravd a stereotypů, podle postmoderních teorií vypovídajících více o těch, kdo je vytvářejí, než o těch, které by měly zobrazovat. V tomto ohledu Tommy Orange napsal knihu v nejlepším slova smyslu politicky angažovanou. Zároveň je však nečekaně umělecky vyzrálá.

Spisovatele přitom v mládí zajímaly spíše sport a hudba. Čtení si zamiloval, až když pracoval v knihkupectví, kde objevil dva velké, komické, absurdní a zároveň neveselé romány: Spolčení hlupců od Johna Kennedyho Toolea a volně autobiografickou prózu Pod skleněným zvonem od básnířky Sylvie Plathové. Zhruba takový je i Tam tam, psaný rytmickým jazykem v krátkých, úsečných kapitolách.

Jak v jednom rozhovoru autor uvedl, román začal představou velké indiánské slavnosti pow wow na oaklandském baseballovém stadionu, na kterou se chystají všechny hlavní postavy. Každá ovšem z jiného důvodu, a aniž bychom vyzradili příliš, v akčním ději jde hlavně o peníze - potažmo o ozbrojenou loupež, kdy vypukne střelba a na zemi zůstanou mrtví i ranění.

Autor románu Tommy Orange.
Autor románu Tommy Orange. | Foto: Penguin Random House

Protagonistů různého věku a pohlaví je 12 a spolu s nimi se mění vypravěčská perspektiva: ich-forma střídá er-formu, zazní i nezvyklá druhá osoba singuláru. Výsledkem je polyfonie hlasů, některých více a jiných méně přesvědčivých.

K nejlepším patří hlas mladíka Tonyho Lonemana trpícího fetálním alkoholovým syndromem neboli vývojovou vadou plodu, která vzniká nadměrnou konzumací návykových látek v těhotenství. Tony mu říká „Drom“ a podle něj je to „způsob, jak dějiny padaj na cizí hubu“. Intuitivně však rozumí hudbě (poslouchá rap), literatuře (s babičkou čte teď už poměrně starou a kanonickou autorku indiánské renesance Louise Erdrichovou) a jazyku (říkat koksu sníh je dle jeho soudu „bělošina“).

Další mladý muž Edwin Black trpí nadváhou a závislostí na internetu, nemá rád přehnanou politickou korektnost a poslouchá „elektronickou muziku, do které samplujou nahrávky bubenických skupin z různých pow wow“. Do třetice je tu rádoby objektivním vypravěčem líčený příběh začínajícího filmaře Dena Oxendena, který chce grant na projekt o městských indiánech. A proto si na webu vyhledával citáty o Oaklandu, dokud nenašel ten od Gertrude Steinové. Také na mobilu poslouchá skladbu There There od kapely Radiohead.

Na opačné, méně zdařilé straně spektra by pak stál druhý esej vložený doprostřed knihy, příznačně nazvaný Intermezzo, který jako by postrádal důrazný tón. Nebo lehce šablonovitá postava údržbáře ve středním věku, jenž pro lásku k baseballu pracuje na sportovním stadionu, ovšem během pobytu ve vězení zhltnul díla Francise Scotta Fitzgeralda, Ernesta Hemingwaye či Williama Faulknera. A konečně je tu bubeník Thomas, u něhož se přinejmenším českému uchu nezdá jako úplně přirozený způsob vyprávění („měls“ je v pohodě, ale takové „málems“ a „zvířes“ v jinak velmi zdařilém překladu Alžběty Ambrožové ruší).

Otec spisovatele Tommyho Orange se narodil a byl vychovaný v oklahomské rezervaci, matka však byla běloška - a všichni pak žili poblíž její rodiny. Když tedy románové postavy přemítají, kým jsou, autor do nich může promítat vlastní zmatek a nejistoty: tu s nadsázkou, onde s literární erudicí.

Jeden z hrdinů se třeba všechno o pow wow dozvěděl jen virtuálně - a samozřejmě z úhlu pohledu výrostků nosících džíny a konversky se pow wow účastní „indiáni převlečení za indiány“. Babička čtrnáctiletého Tonyho Lonemana, takzvaného „herákového miminka“, se na dané téma odmítá bavit a ve variaci na slavnou větu Gertrude Steinové „Růže je růže je růže“ moudře praví: „Jseš indián, protože jseš indián, protože jseš indián.“ Dilemata těch, kteří hamletovsky řeší, „jak být, či nebýt indiánem“, ji zjevně zanechávají chladnou.

Obal románu Tam tam.
Obal románu Tam tam. | Foto: Vyšehrad

Kromě problémů řekněme duchovní povahy indiánskou komunitu v románu sužují i fyzické záležitosti: alkoholismus a drogy, nezaměstnanost, deprese, sebevraždy a domácí násilí, které je samozřejmě pácháno na těch nejzranitelnějších a nejslabších, to znamená ženách a dětech. Pro ty má otázka přežití a přizpůsobení prvoplánový význam - a vůbec působí v lecčem sympatičtěji než jejich dospělé mužské protějšky (ačkoli i jejich chování často vychází, jak nám autor alespoň ve zkratce ukáže, z hlubokého traumatu a nikdy není bez příčiny).

Tam tam se za oceánem před třemi lety vyšvihl na seznam bestsellerů, na Twitteru ho chválila i spisovatelská hvězda Margaret Atwoodová. O rok později se ocitl mezi třemi finalisty Pulitzerovy ceny. To vše i zásluhou Orangeho literární agentky Nicole Aragiové (nikoli Agariové, jak je špatně uvedeno v českém poděkování), která se s vědomím rizika i možné senzace specializuje na začínající, převážně takzvané etnické autory.

Povedlo se přinejmenším ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, jak lapidárně Orange dokáže shrnout současný úděl svůj a potažmo všech původních obyvatel USA, viz třeba poslední věta prologu: „Naše půda je všude a nikde.“ Tím druhým - a možná podstatnějším - je, jak pronikavě pozoruje globálně všeobecnou, ubíjející všednost odcizených dnešních dnů, kterým vládnou trhem uchopené informační technologie a konzumní kultura. „Sáhne po mobilu, tak jako dneska každý, kdo chce odejít, aniž by odešel,“ píše Tommy Orange. Právě tak ironicky odchází i jeho indián.

Kniha

Tommy Orange: Tam tam
(Přeložila Alžběta Ambrožová)
Nakladatelství Vyšehrad 2021, 272 stran, 349 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy