Přesto v Topinkově básnickém díle, čítajícím jen tři sbírky poezie a úzce spojeným s výtvarnou stránkou i teoretickými úvahami o literatuře, nenajdeme ani náznak cestopisného dobrodružství.
Ze studentské expedice, se kterou roku 1968 strávil devět měsíců v Africe, nezužitkoval to, co viděl, nýbrž co zažíval uvnitř. Jeho psaní ovlivnila leda jako iniciační zážitek otevírající to, co se pak Topinka desítky let snažil pojmenovat. Zmínila to také porota, když šestasedmdesátiletému autorovi tuto neděli na Nové scéně Národního divadla udělila Státní cenu za literaturu mimo jiné za „motiv trhliny, kterou proniká světlo“.
Tento koncept lze v různých variacích vysledovat minimálně k perskému súfijskému básníkovi Rúmímu ze 13. století. V moderní době ho asi nejslavněji zjednodušil Kanaďan Leonard Cohen, když zpíval, že „ve všem bývá prasklina / tou dovnitř světlo prolíná“.
V případě Miloslava Topinky má trhlina, prasklina, štěrbina či skulina širší konotace. Odkazuje k jakémusi meznímu stavu, skoro rozšířenému vědomí přesahujícímu běžnou zkušenost. V Topinkově pojetí je podstatou poezie navodit citlivost vůči věcem, které člověk nevnímá smysly. „Alespoň na okamžik rozevřít to prázdno, zahlédnout to, dotknout se toho, třeba jen na okamžik, proniknout jinam, za psaní, za poezii, za bariéru smyslů,“ řekl. Probudit v sobě něco, co „zatím spíše jen tušíme, po čem jen šátráme, co občas zahlédneme jako letmé zjevení, jako záblesk, trhlinou, škvírou“, napsal ve známém textu Rozvírání prázdna, vydaném také v bulletinu československé Astronomické společnosti.
Ne náhodou: Topinka se roku 1979 zúčastnil setkání básníků a výtvarníků na hvězdárně organizovaném astrofyzikem Jiřím Grygarem a dlouho se zajímá o vesmír. Letos v rozhlase popisoval, co takové „vidět jinak“ může obnášet. „Molekula papíru stránky, kterou držím v ruce, je pozůstatkem fotosyntézy, jež proběhla v nějakém stromě. V našem těle jsou atomy vzniklé při výbuchu supernovy. Jádro kyslíku ve vzduchu, který dýcháme, je pozůstatkem termonukleárního spalování, jež proběhlo před několika miliardami let v nějaké hvězdě,“ pravil básník přesvědčený, že člověk se „zrodil doslova z prachu hvězd“.
Také v Topinkově poslední sbírce Trhlina z roku 2002 vidíme s šipkou graficky znázorněno, že trhlina rovná se „vstup do jiné dimenze, do prázdna“. Ilustrují to fotografie galaxií, hurikánů, pouště a dalších extrémů, korespondující s výtvarným pojetím knihy: průzory mezi stránkami, barevnými skvrnami, vykrojenými otvory.
Funguje to na více rovinách: trhlinou v tomto světě lze zahlédnout svět jiný, trhlinou v prázdnu může být poezie, trhlinou ve stránce čtenář i bříškem prstu pomyslně „prochází skrz“, jako když si koupil Topinkův soubor esejů Hadí kámen a musel ho nožem rozřezat, aby jej otevřel.
Na konci Trhliny jsou přetištěná srovnání fotografií: mladého básníka Arthura Rimbauda a téhož Rimbauda v etiopském Hararu, kdy už nepsal. Horolezce Hermanna Buhla před výstupem a po návratu. „Dolů se vrátil někdo úplně jiný,“ naznačuje Topinka, že krajní zkušenost člověka promění i fyzicky. Je to „jako nahlédnout za smrt a zase se vrátit“, vysvětlil při jiné příležitosti.
Pátrání po tom, proč Arthur Rimbaud přestal psát poezii, rozvedl Topinka v monografii nazvané Vedle mne jste všichni jenom básníci, vloni znovu vydané Revolver Revue. A podrobně se zabýval i jinými básníky usilujícími o jakési osvícení či proměnu vnímání: jako editor připravil antologii francouzské skupiny Vysoká hra a celý život odkazuje k autorům od Friedricha Hölderlina přes Novalise po Gérarda de Nervala.
Zájem spatřit místa, kde Rimbaud strávil druhou polovinu života, stál také na začátku Topinkovy dost možná mezní zkušenosti. V lednu 1968, poté, co ze studií medicíny přešel na psychologii, se sedmi dalšími mladíky nasedl do stříbrné tatrovky a ze zasněženého pražského Staroměstského náměstí se vypravili na studentskou expedici, jež vezla léky a zdravotnické přístroje do pralesní nemocnice v gabonském Lambaréne.
V následujících devíti měsících, kdy Československo zažilo nejprve pražské jaro a následně okupaci sovětskými vojsky, Topinka poznal 14 afrických zemí. Cestu podrobně zmapoval dokumentární seriál Expedice Lambaréne, v němž lze začínajícího básníka a nejdrobnějšího člena výpravy Topinku mnohokrát spatřit: při setkání s poustevníkem v libyjské poušti, při návštěvě koptských klášterů. Když loví korály v Rudém moři. Jak obchází torzo někdejšího otrokářského přístavu Suakin. Nebo když se pralesem a po kávových plantážích blíží k úpatí Kilimandžára.
Ještě po desítkách let Topinka vzpomínal na noční výstup posledního úseku nejvyšší africké hory měřící 5895 metrů, kdy se orientovali jen podle hvězd. „Ten úžasný východ slunce. Hluboko pod tebou se náhle vynořuje ze tmy celý svět, opravdu jako na dlani. Na druhé straně, která je ještě ve tmě, zahlédneš v dálce chomáč tmavých mraků, trhaný záblesky. Tam někde dole zřejmě zuří bouřka. Ale světla přibývá a výstup pokračuje až na vrchol,“ líčil.
Možná tam Miloslav Topinka zakusil něco krajního. A možná to bylo později v Kongu, kde místní považovali české studenty za žoldáky, kteří jim přijeli zničit most. „Jako odpověď na bonjour, kterým jsem pozdravil, jsem dostal ránu pažbou samopalu a vyplivl přední zub,“ vzpomínal, jak se je vojáci chystali postřílet. „Člověk pak uvažuje, před popravčí četou, jestli v té džungli, nebo vlastně v buši, nemá v tom úmorném vedru aspoň něco zakřičet.“
Po návratu se stal redaktorem časopisu Sešity pro literaturu a diskusi, jejž s básníkem Petrem Kabešem připravoval v podkrovní místnosti na Národní třídě. Své starší texty vydal v debutové sbírce Utopír, dnes řazené k experimentální vlně české poezie 60. let.
Jen málo z afrických zkušeností otiskl do následujícího Krysího hnízda, obsahujícího i náčrty, hrajícího si s umístěním veršů na stránce a zahrnujícího vše od rytmizovaných říkanek po zvukomalebnou takzvanou ptačí řeč. Sbírku měla doprovodit dnešními slovy interaktivní výstava v pražské Špálově galerii vymýšlená s jejím komisařem Jindřichem Chalupeckým. Ten však za normalizace o Špálovku přišel a stejně tak náklad Krysího hnízda byl v roce 1970 sešrotován spolu s knihou Poupata od Bohumila Hrabala.
Bez možnosti publikovat jinde než v zahraničí se pak Topinka jako básník dvě dekády neprojevil. Nespokojený s dobovou poezií, věnoval se literární esejistice a astrofyzice. Většinu 80. let pracoval v Maroku pro firmu dovážející stroje a dopravní pásy pro těžbu fosfátů, díky čemuž znovu spatřil Saharu.
Jako autor, jehož publikace vždy měly výraznou grafickou podobu, prohluboval kontakt s výtvarníky, z nichž nejblíž mu byli Karel Malich a Jiří Kolář. Jeho poslední texty Topinka, už dávno po sametové revoluci a Kolářově mozkové příhodě, edičně připravil v publikaci nazvané Záznamy.
První dvě porevoluční dekády Miloslav Topinka pracoval pro rakouské a japonské obchodní firmy. Nová generace čtenářů ho poznala až před pěti lety, kdy jeho souborné básnické dílo vydalo nakladatelství Fra pod názvem Probouzení. Obsahuje i deset stran nejnovějších veršů nazvaných Prosvítání, v nichž se Topinka vrací k velkému třesku nebo výtvarnému snu o Rimbaudovi. A samozřejmě i tady „štěrbinou pod dveřmi proniká světlo“.
