Pro pochopení je nutné znát kontext. Široká Volha jako každá velká řeka tvoří jistý geografický předěl, v historii povolžských Němců však dokonce sehrála roli hranice.
Němce do Ruska v polovině 18. století pozvala carevna Kateřina Veliká, nabídla jim půdu k hospodaření, zaručila svobodu jazyka a vyznání. Mnoho obyvatel z chudých regionů Německa i Švýcarska její pozvání vyslyšelo. První osadníci většinou postavili nejdříve kostel, poté chalupy, a ihned začali obhospodařovat úrodná pole podél řeky. Většina se jich usadila až za Volhou, na straně města Pokrovsk. Jen malá část německých osadníků řeku nepřekročila a zůstala při jižním toku.
Mezi lety 1924 a 1941 německé kolonie propojila Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, v níž Volha představovala západní hranici. Žilo zde okolo 400 tisíc Němců, 100 tisíc Rusů a 70 tisíc Ukrajinců. Platily tu dva úřední jazyky - ruština a němčina.
Ač se Saratov a Pokrovsk nacházejí přímo naproti sobě a dělí je jen říční proud, Pokrovsk se stal hlavním městem Německé autonomní republiky, zatímco Saratov s velkou německou menšinou fungoval od 20. let 20. století jako správní středisko Saratovské oblasti, tedy mimo Německou autonomní republiku. Přesto v Saratovu až do roku 1941 existovala vyhlášená německá univerzita a v Pokrovsku, roku 1931 přejmenovaném na Engels, sídlil německý pedagogický institut. Volha mezi městy tak symbolicky vymezovala ruský a německý vliv na místní obyvatelstvo.
Třiačtyřicetiletá ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina s takovým geografickým a historickým předělem v knize Děti Volhy zajímavě pracuje a rozvíjí ho dalšími směry.
Vyprávění vystavěla na příběhu hlavní postavy, nenápadného, zakřiknutého až zakomplexovaného venkovského učitele Jakoba Bacha. Ten bydlí v německé kolonii na levém břehu Volhy, v živém vesnickém společenství plném zvyků a svátků.
Pracuje jako učitel, spí ve třídě a nic nemá. Každý den před tabulí zdlouhavě a nudně mluví, děti ho moc neposlouchají. Denně žene svou jednotřídku přes matematiku a zeměpis k tomu, co jeho osobně naplňuje nejvíc: k básním, Goethemu, k veliké romantické tradici německých autorů. Jednoho dne ho však loďka převeze na druhý břeh a po pár kapitolách románu Bach ztratí všechno - sounáležitost s obcí, místo učitele, knihovnu.
Levý břeh v románu patří historii povolžských Němců, zatímco pravý břeh se stává místem magickým, strhávajícím hlavní postavu spíše do minulosti, do každoročního střídání ročních období, do samoty. Tragédie se odehrávají na obou březích, Guzel Jachina je však vypráví optikou člověka, který se všeho vzdal.
Přejezdem na druhou stranu řeky se v protagonistovi odehraje další zlom: Bach, který se živil výkladem, vysvětlováním a výukou jazyka, zjišťuje, že sice mluvil, sílu jazyka a slov si ale neuvědomoval. Na pravé straně řeky ho toto poznání dostihne, a tak se vědomě rozhodne oněmět. Od té chvíle už v románu nepromluví, ať se děje, co se děje.
Nebyl by to ovšem Jakob Bach, čerpající inspiraci z německých romantiků, aby se vzdal jazyka hned a úplně. Jednoho dne sice ztichne, po nějaké době však začne psát. Potřebuje totiž hodně mléka a nemá hospodářská zvířata. Každý svůj příběh - pohádku či folklorní zkazku ze života povolžských Němců - vyměňuje za malou bandasku kozího mléka. Pohádky poté vycházejí tiskem, byť s podpisem vlastníka kozy, ne autora.
Bach i tak zjišťuje strašnou věc: jeho psané slovo je natolik silné, že dokáže ovlivnit skutečnost. Pohádky se začínají odehrávat před očima obyvatel levého břehu, zkazky se stávají hrůznou pravdou. V tradici bratří Grimmů se nejedná o pohádky se šťastným koncem a Bach se za svá proroctví začíná stydět. V polovině románu proto utichá úplně.
Text knihy se po jeho úplném odmlčení začíná naopak rozlévat ještě šířeji: do dalších metafor a alegorií, popisu tisíců nejobyčejnějších věcí, myšlenek napůl pravdivých a napůl bláznivých, do nekonečného a kouzelného světa osamělého domu s jabloňovým sadem na pravém břehu řeky Volhy.
V průběhu Bachova mlčení se mění samotný román a s ním i vnímání řeky Volhy: její koryto sice i nadále funguje jako hrdinovo obranné pásmo před vnějším světem, pomalý tok a masivní objem vody ovšem čím dál tím víc nabývá význam všeobjímajícího času, paměti a hloubky. Bachův ponor pod hladinu, tedy pád do vody, kdy se téměř utopí, tento nový románový chronotyp Volhy jen potvrdí: na závěr knihy Bach ve Volze uvidí všechny ztráty, které mu bylo souzeno pozorovat a prožít.
Román se tak stává jakýmsi protipólem hrdinova odhodlaného mlčení. Text odhaluje stále nové a nové vrstvy. "Jazyk dechu a mlčení", kterým se dorozumívá Bach se svou dcerou Annou. Jazyk dětský, vycházející z úst malé Anče, odrážející všechny zvuky sadu a lesa kolem domu, od skřípání krovů k desítkám variací čimčarání vrabců na střeše - a přesto Anče nezná jediné lidské slovo. Pak je tu jazyk sirotka Vasji, který "uměl prvotřídně nadávat a vytvářet chaos", směs sovětské ideologické hatmatilky s žargonem zlodějíčků a výtržníků.
Stále je v knize přítomen jazyk velkého Goetha - na vinylové desce v německém originále. Ta natolik přitahuje malého, bezprizorního a nevzdělaného Vasju, že si ji každý den pouští, aniž by rozuměl jedinému slovu, a poté ji jako jedinou věc z domu ukradne.
Autorka se nepouští do podrobného vysvětlování historie povolžských Němců, hlavní zlomy jsou v knize přítomny díky měnícímu se lexiku. Do revoluce v roce 1917 se objevují sousloví jako "německý jazyk" nebo "Hochdeutsch", tedy spisovná němčina, případně "německá princezna" coby označení povolžských Němců pro Kateřinu Velikou, vlastním jménem Sofii Frederiku Augustu, pocházející z Pomořanska.
Po bolševické revoluci se přívlastky mění na "německá komuna", německé pracující masy" nebo "Německá socialistická republika". Čtyřicátá léta, spojená s německým napadením Sovětského svazu, jsou pak ve Stalinově přemýšlení spojená s obávaným přechodem povolžských Němců na stranu Hitlera. Etnické Němce proto přirovnává k "trojským koním, rozsypaným po celé zemi a čekajícím na znamení". To byl také důvod, proč německé obyvatelstvo v roce 1941 čekaly deportace do střední Asie, pracovní tábory na Sibiři a mnohaleté tresty. To už však spisovatelka líčí jen v epilogu.
Děti Volhy se staly v Rusku literární událostí, získaly i státní cenu Velká kniha. Nejenže kvalitně zpracovává téma německé menšiny v Sovětském svazu, jedná se o velkou, svébytnou prózu s důkladnou vnitřní skladbou, vybroušeným stylem a skoro nekonečnou slovní zásobou.
Je to román v klasickém slova smyslu, bez velkých experimentů, s dokonalým redakčním zpracováním. S překladem si mistrně poradil Jakub Šedivý, který do češtiny před čtyřmi lety přeložil i autorčin debut nazvaný Zulejka otevírá oči. Jestliže v první knize Guzel Jachina sáhla spíše ke zkušenosti s psaním scénáře a vyprávění vystavěla na efektně se měnících scénách, Děti Volhy ji definitivně potvrdily v roli spisovatelky.
"Byla jsem v dětství chronickou jedničkářkou," prohlásila v jednom rozhovoru. Je vidět, že jí obrovský kus pedantismu a snahy o dokonalé ovládnutí látky zůstal také v dospělosti. Do rukou se čtenáři dostává precizní a vybroušený román, který v klasickém žánru ruské literatury znovu otevírá téma malého člověka ve velkých dějinách.
Guzel Jachina: Děti Volhy
(Přeložil Jakub Šedivý)
Nakladatelství Prostor 2020, 416 stran, 397 korun.
