V době plné katastrofických scénářů, kdy to už už vypadá, že k vyhynutí lidstva stačí pár desítek migrantů nebo námraza na dálnici D1, je osvěžující číst něco tak pozitivního a zároveň fundovaného. Člověk je smrtelný, Slunce pohltí zemi a pak vyhasne, vesmír, jak ho známe, zanikne…

Ano, to všechno je pravda, připouští Michio Kaku, neznamená to však, že bychom si měli zoufat. Rozvoj vědy nabízí všelijaké možnosti. A na co jsme nepřišli my, na to přijdou naši potomci. Snad.

Kakuova obsáhlá kniha, čítající 456 stran, je stejně tak přehlednou čítankou nejnovějších objevů teoretické fyziky a astronomie jako přehlídkou nejvýznamnějších sci-fi filmů a knih. Také v nich americký vědec nachází inspirativní pohledy. Snění je přece vlastní umělcům i vědcům a jakákoliv cesta dál začíná právě nepokojnou myslí.

Autor je skvělý vypravěč, vtipnými příměry dokáže odlehčit i tu nejsložitější vědeckou teorii. Čtenář ji možná úplně nepochopí, ale smíří se s tím a je schopen se na další stránce chytit vyprávění.

Principy antihmoty, uvažování o červích dírách či teorie strun představují témata, kterých se popularizační kniha může dotknout jen letmo. I tak z nich ale čerpá optimismus. Ano, matička Země se jednou stane neobyvatelnou, ale lidstvo by mezitím mohlo - a mělo - migrovat na jiné planety či planetky. Zde si vytvoří atmosféru, zvládne zásobování i komunikaci. Pravda, bude to možná chtít kosmický výtah nebo cestování laserovými plachetnicemi, ale na tom se už pracuje.

Nepřekročitelnou mez nepředstavuje ani vyšší gravitace nových světů, která by dosavadního člověka zmáčkla na placičku. Jistě, bude potřeba pár genetických vylepšení našeho rodu, ale copak krávy a psy také nevylepšujeme? Nejlepší asi bude vsadit rovnou na nesmrtelnost. A až bude zanikat celý vesmír? Snad budeme ve výzkumu dost daleko, abychom se přepravili do jiného. Žijeme možná ve světě, který má deset rozměrů, a vesmírů tu bude dost možná ještě víc. Stačí se pořádně rozhlédnout.

Tak jak si Michio Kaku ve svém oboru nestanovuje žádné hranice, je naopak zdrženlivý v oblastech, které nejsou jeho doménou. Nemluví o sociologii či teologii, o biologii a ekologii pak jen v okrajovém množství.

Obal knihy Budoucnost lidstva. | Foto: Prostor

Jak osvěžující, když se odborník soustředí výhradně na svou oblast a neplete se do jiných, ve kterých není doma. Mnohý český geolog, historik či podnikatel by se měl co učit.

Co se vizí týče, je Kaku mužem 21. století, či spíš století následujících. Svou skálopevnou důvěrou v pokrok přitom zůstává člověkem století devatenáctého. Tedy věku, kdy společnost, nebo alespoň její intelektuální část, spoléhala na rozum, pokrok a poznání jako nezpochybnitelnou cestu, jež povede ke štěstí a ukončí války i otrockou práci.

Mezitím se to nějak zkomplikovalo. Kaku tedy nabízí novou utopistickou vizi: pokud se navzájem nevyhubíme a nevrazí do nás nějaký meteorit dřív, než budeme schopni odklonit jeho dráhu, snad se jako lidstvo spojíme ke společnému cíli. Ten ideál se nazývá přežití. Nebylo by špatné se o to pokusit, že?

Ten nejznámější citát ze sci-fi literatury Michio Kaku ve své práci kupodivu nepoužil. Asi to bude pointa, která má každému čtenáři dojít. Jak zní? Přece: "Nepropadejte panice!"