Někde odsud, z nálady tohoto obrazu, vychází půlroční korespondence francouzského filozofa Bernarda-Henriho Lévyho a spisovatele Michela Houellebecqa. Pod názvem Veřejní nepřátelé vyšla ve Francii téměř před 15 lety, nyní ji v českém překladu Alana Beguivina publikovalo nakladatelství Vyšehrad.
Časový posun není na škodu, od té doby se poměry v západních společnostech ještě přiostřily. Úpadek pokročil a konec, jak předpovídají prakticky všechny Houellebecqovy knihy, je opět blíž. Co k tomu všemu ale může říct "kaviárový levičák" Lévy s "nihilistou, rasistou a cynikem" Houellebecqem, který, jak sám prohlašuje v provokativním úvodu, bývá řazen k pravicovým anarchistům, ačkoliv je "v podstatě jenom buran"?
Vypjatá stylizace tohoto zvláštního "románu v dopisech", pokusu o společné psaní v listech, jež se ale nedaří a nedaří, je pochopitelně ironická. Dokonce sebeironická, jenže právě tato póza představuje nejpevnější obranu před bolestným průnikem něčeho, co aktéři nazývají "literaturou doznání".
Krunýř vnitřního bezpečí, který Houellebecq tímto gestem na počátku nasazuje i Lévymu, je pevný a pružný, postupně však na řadě míst přece jen praská. A přes všelijak zkadeřený, zakroucený povrch veřejného společenského já - v případě obou slavných autorů zbytnělý díky pozornosti médií - vystupuje i soukromé já, které se řeči chtělo vyhnout přirozeně pestrou hrou stylizace.
Čtenář tak musí mimo jiné podstoupit podrobnou rodinnou psychoanalýzu, aby odhalil i logiku zrození postojů dětí, jež v takovém prostředí dospěly. Třeba osamělost a solitérství Michela Houellebecqa, který si vzpomíná na krásnou větu z Dostojevského: " 'Jediná hezká vzpomínka z dětství a jste zachráněni.' Jenže co byste teď měl pochopit, je to, že já takovou vzpomínku z dětství nemám ani jedinou," píše.
Na opačném pólu je určitá nerozhodnost a neurčitost Bernarda-Henriho Lévyho, který jako by kopíroval morální charakter svého otce. Ten nesnášel chudobu u jiných i u sebe, a tak většinu života věnoval materiálnímu zabezpečení. "Byl měšťák, ale pohrdal měšťáky," píše Lévy, jako by zároveň mluvil o sobě. "Byl velký šéf; ale neměl rád velké šéfy. Rozešel se s levicí svého mládí, ale u stolu se dál mluvilo o 'pravičácích', jako by šlo o urážku nebo vadu."
Lévy se snaží rozhýbat a vtáhnout Houellebecqa do dialogu rozsáhlými rozbory filozofických souvislostí všeho druhu, včetně svých vzpomínek na studium u myslitelů, jako byli nový čtenář Marxe Louis Althusser nebo spravedlivý čtenář dějin myšlení Jacques Derrida.
Houellebecqa to ale nechává chladným, vystačí si se svým specifickým porozuměním Nietzscheho a Schopenhauera. Zato když začne "spílání kritikům" - tedy všem, kdo oběma autorům veřejně nespravedlivě a s nenávistí na rtech ublížili -, dostává se prozaik do svého živlu. I pro Lévyho je téma osobní, ačkoliv se snaží hledat filozofická vysvětlení, proč zrovna oni dva museli sehrát roli veřejných fackovacích panáků, na nichž média odhalují úpadek kultury (Houellebecq) nebo její licoměrnost a perfidnost (Lévy).
Kupodivu se ani jeden nepozastaví nad možností, že i tato psychohygiena či kanalizace nenávisti může sehrát pozitivní společenskou roli. Místo toho převládá sebelítost, samozřejmě s dobře prodaným intelektuálním nadhledem bez emocí.
Nakonec i Houellebecq a Lévy přiznají, že mediální výprask, kterého se jim ve Francii dostává často nezaslouženě, na sebe do značné míry přivolali, když přistoupili na přihlouplou morální hru médií. Proč, je asi jasné: protože se jim jejich veřejné já docela líbilo.
Do tohoto kolotoče patří i literární hra na "veřejné nepřátele", jen další vrstva všeobecného mediálního narcismu, jak to ostatně v korespondenci pěkně rozvíjí Lévy. Načež svůj obraz opět raději vylepší: "Konečně co se týče televize, permanentní show, jíž jsem se, obávám se, stal jedním ze symbolů, možná tam nevypadám tak 'zděšeně' nebo 'znuděně' jako vy, ale mohu vás ujistit, že mi nepůsobí o moc větší potěšení… !" O kus dál přijde to mediálně nejpodstatnější: "Vůbec není jisté, že se stáváme tím, kým jsme."
Přes veškerou snahu o dialog z jedné i druhé strany dopisy připomínají spíš oddělené monology, propojené jen společným prostorem knihy a počátečními narážkami, z nichž se rozvíjejí samostatné úvahy.
Lévyho vyznání o oddanosti boje za lepší svět, jehož součástí je i protest proti teorii neustálého padání ze slavného Lucretiova spisu De rerum natura, působí jako většina jeho úvah poněkud strojeně. V řadě pasáží ale - zjevně i pro sebe - dosahuje zajímavého vhledu. To jde potom překvapivě přímo k jádru věci, k mohutné síle psaní a slov: "Slova jsou převodovky pojmů, a ne pojmy slov! To v průseku, jasném pruhu oblohy, paprsku, jež přivodila slova, nakonec vyvstane nejjasnější myšlenka."
Michel Houellebecq se nakonec předvádí jako jiskrnější, nikoli však podstatnější "diskutér". Rozhodně je s ním menší nuda. I v jeho neustálém vyhýbání se vážnosti ale nakonec spadnou obranné mechanismy často maskované právě espritem, tedy humorem a anekdotou, třeba když charakteristiku svého psaní přirovnává k cyklistice: "To, co mi moje romány nejvíc připomínají, jsou sjezdy (obvykle nepříliš prozkoumané, ve sjezdech nebývají diváci, je to příliš abstraktní disciplína, a motorky televizních společností váhají, než by skončily ve svodidlech)… Moje práce pak spočívá v tom, že udržuji stroj na silnici, eventuálně ho nechám nahlédnout nad propast, ale tak, aby nespadl."
Nakonec se Houellebecq jeví jako jeden ze svých nejlepších kritiků. Opravdu svému psaní rozumí, ačkoliv se jako vždy frajersky tváří, že o literaturu mu vůbec nejde. Jenže pak přijde odkaz na Franze Kafku, na hanbu a ponížení, které ve finále románu Proces prožívá protagonista Josef K. od začátku odsouzený na smrt, vlastně odsouzený už od narození. "Bylo to, jako by ho hanba měla přežít," cituje překladatel Beguivin osudovou poslední větu Procesu, jakýsi ortel lidstva, jakkoliv v českém překladu se ustálilo slovo "stud" - v Kafkově originále najdeme die Scham, stud i hanba.
"V mém psaní je od počátku něco spojeného s hanbou," svěřuje se Houellebecq svému příteli v psaní a veřejném zostouzení Lévymu. "Popravdě jsem čekal, když jsem vydal první knihy, že se zahanbím. To, co mě naopak čekalo, úžasné překvapení, bylo, že za mnou chodili čtenáři a říkali: ‚Ale ne, to, co popisujete, jsou lidské věci, některé obecně lidské, jiné specifické pro lidi současných západních společností… Jsme vám naopak vděční, že jste měl odvahu je odhalit, vzít na sebe tu část hanby…" Někteří to nesnesli, dodává Houellebecq, a s nimi je potřeba na dálku srovnat účet teď.
Největší ránu těmto nechápajícím kritikům Houllebecq nezasazuje výčtem konkrétních jmen a popisem jejich intelektuální či jiné slabosti, nýbrž tím, že se přiznává k básnivému já, které však bohužel mizí pod vrstvou románů. "K tomu, abyste zůstal v kontaktu s poezií, je přece jen nutné cosi zvláštního, jistá nevinnost. Technicky vzato nepotřebujete nic jiného. Je krásné slovo, označující někoho, kdo objevil poklad: nálezce."
Objevuje se zvláštní poetická nostalgie, protože "v poezii i slova jako by byla obklopena radioaktivní září. Náhle nalézají svou auru, původní vibraci". Próza se s touto trpělivou prací nalézání vůbec nedá srovnávat. "Román je něco jiného; hodně kolomazi, potu; bláznivé úsilí vynaložené, aby vše drželo tak nějak pohromadě a šrouby byly utažené, aby se všechno nezhroutilo; je to přece jenom tak trochu strojírenství."
Houellebecq a Lévy, konzervativní buran a salonní levičák, se nakonec scházejí a spojí u slov, u jejich čistoty, aury, projasněnosti, která se může zjevit jen vyvoleným. Jen těm, kdo chtějí slovům rozumět, kdo je chtějí najít a dají si tu práci. Ne snad jen proto, aby osvítili sami sebe a přivedli se k orgiastickému vytržení, ale hlavně aby slyšeli i druhé.
Jak ke konci píše nečekaně usebraný Houellebecq v jakémsi posledním nadějném výstřelu moderny: "Dát ryzejší smysl slovům kmene" - to je práce všech osin v zadku, které se pak rády stanou veřejnými nepřáteli.
Kniha
Michel Houellebecq a Bernard-Henri Lévy: Veřejní nepřátelé
(Přeložil Alan Beguivin)
Nakladatelství Vyšehrad 2022, 304 stran, 349 korun.
