Houellebecq na sebe upozorňuje často a rád. Zároveň se za tuto veřejnou personu skrývá, což vytváří auru tajemství. Mnohý čtenář by chtěl poznat skutečného Houellebecqa. A právě takové poptávce vychází vstříc neautorizovaný životopis z pera Denise Demonpiona, který v překladu Jovanky Šotolové nedávno vydal Odeon, český nakladatel autorových románů.
Psát knihy o žijících literátech je vždy ošemetné. Pokud nejde o kritickou monografii zkoumající výhradně publikované texty, je to chůze na tenkém ledě a výsledek žijícím málokdy neublíží. Pokud jde navíc o spisovatele typu Houellebecqa, jenž si pečlivě pěstuje veřejný obraz, lze očekávat, že s životopiscem buď spolupracovat nebude, anebo naopak ano, ale pak se biografie stane jen dalším střípkem autorovy sebeprezentace.
Houellebecq odepřel jakoukoli pomoc Demonpionovi, jenž tak musel čerpat z útržkovitých zmínek v médiích, rozhovorů, pozorné četby románů a básní nebo vzpomínek někdejších spolužáků či lidí, kteří se s Houellebecqem setkali. Nepřekvapí, že sdílnější jsou ti, jež ke spisovateli neváže přátelství, případně proti němu něco mají. Přátelé budou vždy ctít autorovo přání a odmítnou poskytnout informace.
Když je životopis odkázaný na veřejné zdroje, má zásadní nevýhodu: aby Demonpion napsal rozsáhlejší text, vytěžuje vše, co měl k dispozici. Kvůli tomu se detailně rozepisuje o věcech, které nejsou úplně zajímavé, nebo se opakuje. A logicky mlčí o tom, co neví a co by třeba čtenáře zaujalo.
I při tomto handicapu Demonpion shromáždil docela dost. Zachycuje spisovatelův život od narození na ostrově Réunion v Indickém oceánu přes dětství poznamenané problematickým vztahem s rodiči a naopak vřelou láskou k babičce až k dospívání na francouzském internátu, první literární pokusy a následnou cestu ke slávě, provázenou spory nejen soudními.
Životopisci se podařilo vyzpovídat spisovatelovu matku, přičemž její výpovědi jednak ukazují výrazné odcizení mezi Houellebecqem a rodiči, jednak ho vykreslují jako člověka nesympatického, lakomého a bezcitného.
„Cítí se být bezvýznamným, protože bezvýznamný taky je. Z toho, jak je bezvýznamný, se může pominout. Říká se, že lidé mé generace, kteří po válce zažili obrovský hospodářský vzestup země trvající tři desítky let, poznali, co znamená cítit za něco vinu. Všichni jsme měli dojem, že jsme neuspěli. Ta dnešní generace prožívá drama bezvýznamnosti. Narodili se do hojnosti. Na nás každý kašlal. Ale žili jsme mnohem intenzivněji, dramatičtěji. Války nás všechny nějak zasáhly. On je zářný příklad chlapa, který nikdy nikomu nic nedal,“ říká v knize Houellebecqova matka.
Podle ní syn nedokáže něco darovat. „A jako známý starý lakomec si vzal všechno, co mohl od svých bližních získat. On nemá život rád a neumí se z něj těšit. Žije jen tím, co má v hlavě,“ míní. „On je Michel strašně nadřazený člověk, zosobňuje stále rozšířenější poruchy osobnosti: je narcista a exhibicionista, bez jakéhokoli morálního svědomí. Přál si uspět a proslavit se. Je snad k takové metě lepší cesta než přestoupit krajní tabu a vylít kýbl ho*en na vlastní matku?“
Podobných svědectví shromáždil Demonpion mnoho a Houellebecq z nich nevychází hezky. Na druhou stranu velké spisovatele čteme proto, že podávají výpověď o světě, případně o nadčasovém lidském údělu, v ideálním případě obojím. Málokterý prozaik či prozaička byli etalonem ctnosti, a pokud ano, pro jejich dílo - pokud zároveň nepíšou moralistická pojednání - to je celkem irelevantní.
Kdyby se Houellebecq veřejně profiloval jako vzor a mluvil o hodnotách, bylo by matčino svědectví jistě zajímavé. Takto však vyznívá do prázdna a jen přispívá k plochosti spisovatelova obrazu v knize.
Denis Demonpion na ní odvedl mravenčí práci: pozorně četl všechny Houellebecqovy mediální výstupy, avšak nedokázal z nich vyvodit nějaký závěr. V důsledku zhusta opakuje bulvární sdělení. Převyprávění toho, co autor a jeho žena zažili na swingers party, sice působí pikantně, ale nakonec nezajímavě. Houellebecqovo románové zpracování téhož je podstatně výraznější.
Pravda, Demonpion dokáže s téměř detektivní precizností vysledovat předobrazy románových scén v tvůrcově životě, i zde je to ale spíše katalog než analýza. A totéž platí o spisovatelově sebestylizaci: Demonpion na počátku knihy několika stránkami dokazuje, že si Houellebecq o dva roky posunul datum narození a že překrucuje fakta ze života, ale zjištění mají opět izolovaný ráz.
Občas se autorovi podaří dobrý postřeh, například když v souvislosti s románem Platforma ukáže jisté trhliny v Houellebecqově deklarovaném principu používání reálných jmen. Tady Demonpion dokazuje, že pokud spisovateli skutečně hrozí stíhání od mocné hotelové skupiny, v tomto případě Accoru, na který odkazuje fiktivní příběhové Aurore, od svých principů rád ustoupí.
Nejednoho čtenáře zklame, že Demonpion rezignoval na literární soudy. Hodnotí Houellebecqovu osobnost, ale v případě knih přebírá názory druhých, a to ještě selektivně. Jovance Šotolové, která skvěle přeložila vynikající Možnost ostrova, se jistě nepřekládalo dobře nereflektované přejímání kritiky, že právě tato kniha je autorovou nejslabší.
Když už si Denis Demonpion dal takovou práci s dohledáváním předobrazů scén, možná by stálo za to zhodnotit, kdy se romanopisci podařilo zpracovat konkrétní zkušenost dobře a kdy ne.
Největší slabinou biografie zůstává, že s obsahem přejímá z médií také bulvární tón a výrazy. Občas je Demonpion sentimentální (když píše, jak mladému Houellebecqovi chybí „vřelý mateřský cit“), tu a tam sklouzává do klišé (pes je vždy „věrný“), někdy prokazuje neznalost (Edmunda Burka líčí jako „zarytého kontrarevolucionáře“) a jindy je prostě bulvárně trapný. Jako když obsesivně zdůrazňuje, kdo si s kým a kdy tyká, nebo při líčení, jak byl autorův uhynulý pes repatriován za „peníze daňových poplatníků“.
Na druhou stranu má kniha nepopiratelné silné stránky. Podává zajímavý obraz francouzské kultury a společnosti druhé poloviny 20. století, zejména fungování knižního trhu, roli marketingu či náhody. Z líčení je patrné, že nebýt přitažlivé sebestylizace a obratného PR, asi by Michel Houellebecq nedosáhl celosvětové popularity. Což by se ale na druhou stranu nestalo ani tehdy, kdyby za ním byl jen marketing, a nikoli dílo. To se bohužel v životopisu ztrácí.
Kniha
Denis Demonpion: Houellebecq
(Přeložila Jovanka Šotolová)
Nakladatelství Odeon 2021, 376 stran, 459 korun.
