Přestože spisovatel Michel Faber polovinu své přednášky zasvětil vzpomínkám na dětství, ve skutečnosti si nic nepamatuje.
"Vyrůstal jsem v napjaté atmosféře. Rodiče se ostatních svých dětí zbavili a se mnou emigrovali na druhý konec světa. Jedním z důsledků toho je, že si dětství nevybavuji," vysvětluje. "Vše, co vím, jsem se dozvěděl od příbuzných. Když jsem po desítkách let navštívil rodný dům, nic jsem necítil. Je to pryč a neumím to dostat zpět."
Letos osmapadesátiletý spisovatel o svém dětství mluvil na právě skončeném festivalu Colours of Ostrava coby host zdejšího debatního fóra Meltingpot. Učinil tak "vůbec poprvé na veřejnosti", jak konstatoval, možná i díky přítomnosti svého dvorního českého překladatele Viktora Janiše.
Faber postupně hovořil o románu Kvítek karmínový a bílý, jehož českého překladu se prodalo přes deset tisíc kusů, o próze Pod kůží, později zfilmované se Scarlett Johanssonovou v hlavní roli, či o nedávné sbírce básní nazvané Neskonalá, příběh jedné lásky.
Atypicky ale také líčil niterné pocity přetrvávající z dětství nebo se podělil o fotografii vlastní rodiny, pózující v nizozemském Haagu vedle drobného portrétu Adolfa Hitlera.
Do nizozemské nacistické strany jako první vstoupil Faberův dědeček a následně do partaje přihlásil děti včetně Faberova tatínka.
Ten roku 1944 jako sedmnáctiletý narukoval do armády, která ho poslala bojovat po boku nacistů do Francie. "Otec takřka okamžitě dezertoval a do konce války se skrýval na farmě. Po osvobození strávil rok v trestaneckém táboře pro kolaboranty," líčil Faber, jehož otec prý později opakovaně četl knihu o koncentračních táborech a byl posedlý sledováním dokumentů o holokaustu. "Nepřetržitě z něj vyzařoval pocit viny, celý život ho ze sebe vylučoval jako pot."
Po válce si otec vzal ženu, kterou "později označil za prostitutku", a adoptoval její dceru. "Tu jsem nikdy nepotkal, a už se to ani nikdy nestane," zdůraznil Faber.
Jeho matka měla jiný osud - za války ji sexuálně zneužíval vlastní bratr a roku 1945, krátce před osvobozením Nizozemska, málem zemřela hlady. Po válce se provdala za hrdinu nizozemského odboje, "jehož později označila za sadistu posedlého sexem", a měla s ním dvě děti.
Jenže obě manželství, "jako tolik svazků uzavřených v poválečné euforii", se rozpadla. Matka pak začala chodit s Faberovým otcem, jenž jí svou nacistickou minulost zprvu tajil. A šest let poté, co zplodili Michela Fabera, se rozhodli nechat starý život v Nizozemsku za sebou: roku 1967 odcestovali do Austrálie.
Faber byl jediné z dětí, které s sebou vzali. Otec svou dceru zavrhl už dřív. Matka tu svou vyhodila z domova a prvního syna poslala do dětského domova. "Tohoto chlapce, svého nevlastního bratra, jsem naposledy viděl, když mi bylo šest. Pak až znovu ve svých čtyřiatřiceti letech. Sestru jsem prvně poznal jako devětašedesátiletou dámu. Nevím, kolikrát se s ní ještě potkám," sdělil Faber.
Ten tak dospíval dvacet tisíc kilometrů od rodného Haagu, v "cizí horké zemi", kde se musel naučit anglicky a vypořádat s obtížnou rodinnou historií. "V Austrálii jsem vyrůstal v přesvědčení, že když budu zlobit, matka mě také pošle do sirotčince. Úlevu jsem nacházel v četbě," pravil Faber, jenž pak rodiče opustil v osmnácti letech, kdy odešel studovat na vysokou školu.
V Ostravě o tom vyprávěl příznačně nezúčastněným tónem. "Zjevně jsem byl předurčen k životu v odcizení," prohlásil a například konstatoval, že byť žil postupně v Nizozemsku, Austrálii, Skotsku a nyní v Anglii, všude si vždy připadal "jako mimozemšťan", nic jako pocit domova nepoznal.
"Možná právě tento pocit jistého odcizení, vytržení z kořenů, oslovuje mé čtenáře. Spousta z nás se urputně snaží zapojit do společnosti, stát se součástí širšího celku, ale uvnitř cítíme rozpor mezi tím, jak se chováme navenek a jak se cítíme uvnitř," uvažoval Faber.
Traumatické dětství prý na jeho tvorbu mělo především ten dopad, že se stále vrací k otázce odpuštění. "Rodiče i svět se k mnohým z nás chovali zle. Máme tendenci v sobě ten pocit nosit a pak ho předávat dál," dí Faber, jenž právě toto dilema propůjčil své nejznámější protagonistce, prostitutce Sugar z románu Kvítek karmínový a bílý.
Devítisetstránková próza z viktoriánské Anglie 19. století, kterou do češtiny přeložil Viktor Janiš, vypráví o ženě, již už v dětství zneužívala matka. Navzdory svému vzhledu je vyhledávanou prostitutkou - dělá i to, čeho se jiné ženy štítí.
V jistou chvíli se Sugar stane opatrovnicí šestiletého dítěte. "Kvůli tomu, co sama zažila v dětství, se bojí, že sklouzne k podobnému chování vůči tomu dítěti. Ale Sugar se podaří kruh přetnout. A doufám, že to některé čtenáře inspirovalo. Že si nebudeme z generace na generaci stále předávat vše zlé, co nám způsobila válka," prohlásil v Ostravě Faber.
Ten později vystudoval univerzitu v Melbourne, a přestože na literární dráhu pomýšlel už v dospívání, čtvrtstoletí psal jen do šuplíku. Pracoval jako uklízeč nebo zdravotní bratr, dokud nepotkal svou pozdější manželku, učitelku Evu Yourenovou. Právě ta jej v 90. letech minulého století přiměla, aby své povídky začal posílat do literárních soutěží.
"Když jsme se potkali, měli jsme spor: já tvrdil, že člověk je umělcem i tehdy, když jeho dílo nikdo nevidí, neslyší nebo nečte. A Eva oponovala, že kniha není knihou, dokud nemá čtenáře," vzpomínal Faber, za jakých okolností roku 1998 debutoval povídkovou sbírkou Někdy prostě prší. Dva roky nato už publikoval oceňovaný román Pod kůží vyprávějící o mimozemšťance, jež na skotské Vysočině unáší bezprizorní stopaře.
Eva Yourenová byla první čtenářkou Faberových rukopisů i jeho redaktorkou. Přestože jí prý nevyšel vstříc vždy, přiměla ho udělat desítky změn, například vytvořit optimističtější konec Kvítku karmínového a bílého.
Jako důkaz, že čtenáři se díky tomu snáze ztotožnili s hrdinkou, Faber zmínil svou korespondenci s prostitutkou z americké Nevady. Ta si Kvítek karmínový a bílý oblíbila a zřejmě i pod vlivem četby s prostitucí skončila.
Michel Faber by se dnes prý nerad dostal do situace jako spousta autorů, kteří dosáhnou slávy a následně publikují horší texty než dřív. "Jsou tak slavní, že už si je nikdo netroufne upozornit na chyby. A tak vydávají odbyté, odfláknuté knihy," konstatoval Faber, který se možná také z toho důvodu rozhodl, že už žádný román nenapíše.
Jeho žena roku 2014 zemřela na rakovinu. "Tehdy jsem dokončoval prózu Kniha zvláštních nových věcí, svou poslední, kterou mi ještě stihla opoznámkovat. Byl to takový můj text na rozloučenou. Teď mám pocit, že už jsem pro dospělé napsal vše, co jsem chtěl," zopakoval spisovatel v Ostravě stanovisko, jež veřejně prvně tlumočil před čtyřmi lety.
Michel Faber
Kosmas/Argo stage, debatní fórum Meltingpot při festivalu Colours of Ostrava, 19. července
Od té doby Faber publikoval sbírku básní líčící odchod jeho ženy a také napsal dosud nevydanou knihu pro děti. Nyní pracuje na textu o vnímání hudby. "Spousta lidí si oblíbí jednu písničku, která jim připomíná dětství nebo třeba ranou lásku. Já takové vzpomínky nemám, proto muziku poslouchám jinak. A chci to lidi naučit," popisoval autor, jenž prý na Colours of Ostrava zakoupil několik vinylů s českou hudbou.
Michel Faber má napsanou ještě jednu knihu, tu však prý nikdy nevydá. "Čím jsem starší, tím víc zapomínám, a teď jsem se dostal do fáze, kdy se mi začínají vytrácet vzpomínky na první léta manželství s Evou," vysvětloval, proč v jednu chvíli sedl a sepsal manželčin životopis, plný fotografií i ryze orientačních informací. "Ta kniha je určená jen pro mě. Nikdy ji nevydám a také dětem ji předám, teprve až budu umírat," vysvětlil. "Ale díky existenci tohoto textu vím, že už mě nebude tolik bolet, až si na manželku nedovedu vzpomenout," dodal.
