Miloň Čepelka je člověkem mnoha talentů a zálib („někam zabrousit, porozhlédnout se, a tradá dál“), který o svých různorodých zkušenostech a pestrých zážitcích nadto dovede poutavě vyprávět. Knižní rozhovor se k tomuto účelu ukazuje být takřka ideálním prostředkem, zvláště když se Čepelkovým partnerem v dialogu stal publicista a spisovatel Aleš Palán, jemuž nedávno vyšel román Ratajský les.
Ten je totiž (spolu)autorem již několika knižních rozhovorů – s předloni zesnulými bratry Reynkovými (Kdo chodí tmami, 2012), s jezuitským duchovním Ludvíkem Armbrusterem (Tokijské květy, 2011) nebo s literárním historikem Jaroslavem Medem (Texty mého života, 2007).
Napřed Cimrman, až potom život
Jak Palán sám podotýká, během společných rozhovorů v průběhu loňského roku se s Miloněm Čepelkou spřátelili, a na výsledném textu je to pochopitelně znát. Čepelka je ve svých odpovědích nadmíru otevřený, ba místy až sebekritický a Palánovými dotazy zase občas probleskne nezvyklá žoviálnost („Jak se vám to stalo s tím křestním jménem?“).
Po počáteční „úlitbě čtenářům“ v podobě dvou kapitol věnovaných Divadlu Járy Cimrmana se jejich rozhovor začíná odvíjet po tradiční, víceméně chronologické trase napříč Čepelkovým životem s několika delšími zastávkami u vybraných klíčových témat.
Zneuznaný génius Jára Cimrman je dnes sice hojně reflektovaným a podrobně zmapovaným kulturním fenoménem, avšak ani jeho zasvěcení ctitelé jistě nepohrdnou osobními vzpomínkami a zákulisními historkami jednoho z otců zakladatelů. K nim vedle Čepelky patřil Jiří Šebánek, samozřejmě Svěrák se Smoljakem, v knize označovaní jako S + S, a trochu překvapivě také jedna žena – režisérka Helena Philippová, bez níž by se prý celý nápad s vlastním divadlem nikdy nezrealizoval.
Divadlo Járy Cimrmana ve stínu pochybností a svárů
Kapitoly věnované Čepelkovu působení v Divadle Járy Cimrmana přitom rozhodně nemají suplovat dějiny tohoto výjimečného souboru ani průvodce neustále bujícím cimrmanovským univerzem. Za jejich hlavní přínos lze vedle řady zajímavých faktů považovat Čepelkovy upřímné pokusy o hledání odpovědí na otázky nepříliš příjemné, spjaté především s odchodem Jiřího Šebánka (pozdějšího zakladatele „konkurenčního“ Salónu Cimrman, v němž právě Miloň Čepelka jako jediný z herců Divadla Járy Cimrmana pravidelně hostoval) a fungováním jejich souboru za tzv. normalizace.
„Pokud jsme se jako divadlo někde pohybovali, pak v té pověstné šedé zóně, nic víc. (…) Nesouhlas ano, protest ne. Plánovaně ne, podvědomě ano. Někdy mě napadá, že kdyby nás byli zakázali, bylo by to snad i lepší. Ale to už bychom se dost možná nevrátili na scénu zpátky a Cimrman by skončil. (…) Chvílemi se mi zdá být až nemravné, že hrajeme půl století pořád totéž.“
Literát se štěstím na lidi
Přestože Čepelka vstoupil do povědomí široké veřejnosti jako představitel veskrze komediálních rolí a na prahu osmdesátky ještě stále hýří nevšedním entuziasmem, na cestě životem musel překonat nejednu překážku (dějiny dvacátého století tomu ostatně nahrávaly) a vážnější tóny pravidelně zaznívají i z jeho beletristických textů (s leitmotivem smrti a představami toho, co bude po ní).
Při pohledu zpět však Miloň Čepelka – a spolu s ním i čtenář přítomné knihy – nabývá neodbytného dojmu, že míval častokrát vskutku nebývalé (a jak skromně dodává, nezasloužené) štěstí. Inu, typické nedělňátko, navíc obklopené dobrými přáteli, kteří mu nezřídka pomohli i po stránce profesní. Publikovat například začal v literárním časopise Plamen po přímluvě své blízké přítelkyně Olgy Hostovské (dcery spisovatele Egona Hostovského) a jeho knihy mu za velkorysých podmínek vydává již řadu let kamarád Josef Pepson Snětivý.
Vášnivý čtenář, milovník rozhlasu, plodný básník, prozaik a hudební textař se slabostí pro dechovku a v neposlední řadě jeden z hereckých matadorů Divadla Járy Cimrmana – tím vším je Miloň Čepelka, jehož knižní rozhovor s Alešem Palánem je četbou nejen poutavou a poučnou, ale i poměrně ojedinělou. Setkání s podobnými „informovanými laiky“ vskutku renesančního záběru a výjimečných lidských kvalit jsou dnes totiž čím dál vzácnější.
Miloň Čepelka, Aleš Palán: Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech, Vyšehrad, Praha, 2016, 1.vydání, 256 stran.
