Loni oslavil výtvarník Jiří Šalamoun osmdesáté narozeniny, nyní se jeho nejznámější postavička Maxipes Fík dožívá čtyřicátin.
Ke kulatému jubileu vznikla výstava Divoké narozeniny Maxipsa Fíka aneb Jiří Šalamoun dětem, která potrvá v Galerii Villa Pellé v pražském Bubenči do 12. července.
Na výstavě dělají Fíkovi společnost originály ilustrací ke knihám Poslední Mohykán, Hobit, Pan Tau, Tracyho tygr nebo Hlemýžď Čilišnek. Všechny kresby spojuje bohatá fantazie, magičnost, hravost, ironie i černý humor, kresba na hranici grotesky.

Prof. Jiří Šalamoun
Narodil se v roce 1935. V letech 1952-1962 studoval na Akademii umění v Praze a Hochschule für Graphik und Buchkunst v Lipsku. Jeho tvorba zahrnuje téměř stovku ilustrovaných knih, podobné množství grafik, filmové, divadelní a výstavní plakáty a řadu kreslených filmů, z nichž nejpopulárnější se stal večerníček o životě Maxipsa Fíka (1976), rozpracovaný později do několika knih. Od roku 1990 do roku 2003 vedl ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1992 byl jmenován profesorem. Jako hostující profesor působil v 90. letech na Letní akademii v Salzburgu, založené Oskarem Kokoschkou, a na akademii v americké Miami. Žije v Praze na Vinohradech.
Zdroj: villapelle.cz
Hlavní roli zde však hraje nejoblíbenější hrdina - Maxipes Fík.
"Čechura byl na začátku té historky. On napsal knihu, já jsem mu vtisknul podobu. Čechura měl bernardýna, já měl bobtaila, tedy staroanglického ovčáka. Podle něho jsem Maxipsa Fíka kreslil," vysvětluje výtvarník Jiří Šalamoun skutečnost, že on i autor textu měli mnohaleté zkušenosti s nadměrnými psy.
Podobně to bylo i s postavičkou Áji. Obsahově je to dcera Rudolfa Čechury, vizuálně je to Šalamounova dcera Bára. "Otec mě měl doma jako předlohu, když Áju kreslil, ale jinak je to dcera pana Čechury," usmívá se Barbora Šalamounová.
Výtvarník vzpomíná, jak malá Bára chodila obrovského bobtaila venčit na Letnou a trénovala s ním i na cvičišti ve Stromovce. "I já jsem s tím psem na cvičiště chodil, ale neměl jsem tolik času, Bára to při škole zvládala lépe."
Na dotaz, zda měl ze své téměř stovky ilustrovaných knížek nějaký zvláštní vztah právě k Fíkovi, odpovídá: "Nedělal jsem si žádný žebříček obliby. Ale měl jsem moc rád především toho psa. Pocházel ze Švédska, tam se jmenoval Elster. My jsme mu ale říkali Šoula, protože byl hrozně přítulný a hodný pes."
Výtvarník vzpomíná, jak oblíbený byl Šoula u místních dětí, když ho přivezl na chalupu. "Když jsem s ním vyšel před vrátka, seběhly se všechny dětičky a hladily si ho. Byl to velký chlupatý dobrák." Na popularitě mu dodával i fakt, že se jednalo o "opravdového" Maxipsa Fíka.
Maxipsovi Fíkovi už je čtyřicet let, přesto stále funguje i u nových generací dětí, které jinak vyznávají rychlé animáky a moderní 3D filmy. "Asi se to prostě povedlo," hodnotí stručně jeho kouzlo Jiří Šalamoun. A bude tu Fík navěky? "Navěky určitě ne, ale nějakou chvilku jo," uzavírá.