Předkládá mašínovské dilema o oprávněnosti protikomunistického odboje se zbraní v ruce, a to na málo známém příběhu z násilím kolektivizovaného venkova. Ten započal v lednu 1952 v Ratajském lese ve středním Posázaví.
Termín "odboj" je přitom příliš silný pro podstatu řetězce tragédií, které následovaly. Spíše šlo o obranu - alespoň od některých aktérů. Nehledě na to událost skončila smrtí řadové komunistické funkcionářky Anny Kvašové. Ta v místě bydliště ničila některé sousedy, udávala a štvala proti nim.
Zvýšené dodávky soukromým zemědělcům byly v její částečné režii doslova likvidační, dotyčným hrozil hlad, kriminál, případně obojí. V čase vyhroceného třídního boje pak neviděli jinou možnost než soudružku zastrašit. Naivně předpokládali, že ta se pak stáhne. Do akce se však zapojila kontroverzní postava Antonína Landstoffa a Kvašová nakonec nebyla v lese ostříhána, jak bylo původně plánováno, nýbrž zastřelena.
Pro komunistickou ideologii posloužil tento mord - a slouží tak ostatně dodnes - jako důkaz imperialistického řádění. Rozjela se obrovská vyšetřovací mašinerie, přesto střelce nedokázala odhalit. Až po šesti letech se jeden z aktérů nešťastně prořekl, následovalo udání a tentokrát už rudá justice neváhala. Padlo několik hrdelních rozsudků, k dlouholetým trestům byli odsouzeni nevinní lidé.
Důsledkem střelby v Ratajském lese byla urychlená kolektivizace, hluboce zasetý strach a absence spravedlnosti. Ta ostatně trvá dodnes, rodinní příslušníci některých aktérů se stále marně domáhají zrušení zbytkových trestů pro jejich popravené příbuzné.
Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Tichý se kauze věnoval dlouhodobě, navštěvoval zasuté archivy, mluvil s pamětníky. Odvedl pozoruhodnou práci. Pro nedávno vydanou knihu shromáždil snad všechna myslitelná svědectví - čímž se ovšem dostal tak trochu do vlastní pasti.
Martin Tichý: Smrt bez spravedlnosti - Mrtví Ratajského lesa
Ústav pro studium totalitní režimů 2018, 440 stran, 335 korun
Toto množství se mu v knize nedaří představit čtenáři scelujícím dojmem. Tichého kniha je tak trochu labyrintem, vyznat se v něm předpokládá plnou pozornost a hlavně trpělivost.
Historik neodolal pokušení odvyprávět celou řadu vedlejších příběhů. I ty jsou často pozoruhodné, literatuře však nesvědčí. Stejně tak autor postupuje, když pro porovnání zmiňuje třeba notoricky známý příklad bratří Mašínů - veškeré zdrojování a dokladování marginálních stanovisek je únavné.
Knize, která se věnuje jednomu z nejnapínavějších příběhů padesátých let, tak napětí paradoxně poněkud chybí. Tichý vnímá mnoho dobových paradoxů, nedokáže je ale náležitě vystavět. Je to škoda, protože psát Martin Tichý umí. Rozpadla se mu ale koncepce díla. Jako bychom měli v rukou souhrn všech myslitelných faktů a odkazů, z nichž by kniha teprve měla vzniknout.
Autor článku o tématu předloni publikoval román Ratajský les.
