reklama
 
 

Boj o Knausgarda nekončí. Čtvrtý díl ságy Můj boj ukazuje adolescenci plnou trapasů

2. 12. 2018 15:17
„Jakmile jsem pohlédl na papír v psacím stroji, všiml jsem si, že na něj někdo něco připsal. Zamrazilo mě. První půlka stránky byla moje, pak následovalo pět řádků, které moje nebyly. Přečetl jsem si je: ‚Gabriel ji strčil prsty hluboko do vlhký k*ndy…‘ Seděl jsem tam a zíral na těch pět řádek, otřesený do hloubi duše. Ano, měl jsem skoro na krajíčku.“

Ta scéna pochází z česky právě vydaného pokračování knižní ságy Můj boj norského spisovatele Karla Ove Knausgarda. Toho času osmnáctiletý autor právě zjistil, že mu někdo z kamarádů k rozepsanému rukopisu přidal oplzlý odstavec. Perfektně přitom napodobil jeho styl a mladého, ambiciózního spisovatele s vizáží tajuplného rockera efektně ponížil.

"Zradili mě, mám depresi, ano, v nitru mám naprosté temno, ale sedím tu sám a piju, jsem spisovatel," deklaruje Knausgard na následující stránce. O pár vět dál pak pozvrací svůj spisovatelský kumbál. A je konec hysterickému záchvatu, který všechny, kdo se Knausgarda po vydání třech předchozích dílů Mého boje naučili nenávidět, ujistí, že jeho narcistní bibli nemají číst ani tentokrát.

Nebo se to dá brát opačně. Čtvrtý díl hexalogie Můj boj s podtitulem Tanec v temnotách funguje jako příležitost vrátit se do emocemi nabitého světa adolescence. Aby svému textu dodal co největší věrohodnost, Knausgard položil nejvyšší oběť - vlastní důstojnost. Tanec v temnotách je nejspíš tím nejčtivějším a nejhumornějším dílem v celé sérii. Pro spoustu čtenářů může být dokonce novou cestou k textu, který dávno zavrhli.

Většina Tance v temnotách se odehrává v odlehlé přímořské vesničce jménem Hafjord, tak blízko polárnímu kruhu, že se tu den a noc střídají po půl roce. Karl Ove se do Hafjordu vydal s ambiciózním programem. Chce učit na místní základní škole a vydělat peníze navíc, aby se mohl co možná nejdéle věnovat svému snu: stát se velkým spisovatelem.

Plán mu narušují celonoční alkoholové večírky i románky s holkami, které vždy skončí trapasem. "Byl bych dal cokoli za možnost se s někým vyspat," přiznává Knausgard v knize, která působí, jako kdyby někdo z Mládí v hajzlu od C. D. Paynea udělal velkolepou, autentickou literární fresku.

Protivný Karl Ove

Americký spisovatel Jeffrey Eugenides píše o čtvrtém díle Mého boje jako o takzvané "quest novel", románu plném úkolů, jejímž cílem je přijít o panictví. Karlovi Ovemu to prostě nevychází. Neúnavně popisuje všechny nepovedené pokusy z postele, upocené incidenty líčí stejně nekompromisně jako epizodu s přepsaným a následně pozvraceným rukopisem.

Ovšem pocit studu čtenáře nepoleje ve chvílích, kdy Knausgard už potolikáté předčasně ejakuluje, nýbrž tehdy, když odkopává dívky, které k němu chovají vážné city. Osmnáctiletý Karl Ove, zamilovaný spíše do vlastní zamilovanosti, případně polichocený zájmem o svou osobu, umí být opravdu nesympatickým literárním hrdinou.

V Tanci v temnotách je ale také spousta situací, v nichž člověk musí s autorem soucítit. Doma se věci výrazně komplikují, rozvedený otec propadá alkoholismu, starší bratr Yngve, k němuž má vypravěč silný vztah, se stěhuje pryč. Zůstává matka, v jejíž přítomnosti se mladý Knausgard zase mění v naivního, bezbranného kluka.

Tento chlapec ale prosvítá i polární tmou severonorské vesničky Hafjord. Je tu, i když si Karl Ove hraje na velkého učitele, i když se zamilovává do jedné ze svých studentek, i když sedí u psacího stroje, pouští si Davida Bowieho a snaží se napsat první "dospělácké" povídky.

O Knausgardovi, který mimochodem za několik dní oslaví 50. narozeniny, se často mluví jako o spisovateli, jenž se vzdal autocenzury i autostylizace, aby své knihy přiblížil skutečnosti. Jednotlivé díly Mého boje mohou připomenout třeba hyperrealistické sochy Australana Rona Muecka, jejichž sílu umocňuje nadživotní měřítko. Tanec v temnotách by nejlépe reprezentovalo dílo Ghost: socha stydlivé dívky ve cvičebním úboru, která uhýbá pohledem, ale návštěvník liverpoolské pobočky galerie Tate od její obří postavy beztak nemůže odtrhnout oči.

Podobný paradox má v sobě i čtvrtý díl Knausgardovy hexalogie. Co před sebou čtenáři sami cenzurovali, to jim osmnáctiletý výrostek naservíruje znovu - tak věrně, až se jim při otáčení stran budou potit ruce v očekávání, jak to dopadne s Karlem a Andreou, co řekne matka na prokopnuté dveře po večírku a tak dále.

Knausgard se sice možná vzdal fikce i precizně vybroušených vět, ale rozhodně umí perfektní dávkovat tempo. Zase dokáže čtenáře vtáhnout do dvě stě stran dlouhé vsuvky, překvapit tím, že se pak vrátí do nenápadného okamžiku.

Život, Full HD

Existují lidé, jimž Knausgardovy knihy přijdou nudné, pomalé, nedostatečně příběhové, příliš narcistní. Považovat norského spisovatele za narcise je ale zřejmě omyl. Sám sebe používá jako záznamové zařízení, které s co největší přesností zaznamenává svět a život.

Karl Ove Knausgard: Můj Boj 4: Tanec v temnotách

Karl Ove Knausgard: Můj Boj 4: Tanec v temnotách

(Přeložila Klára Dvořáková Winklerová)
Nakladatelství Odeon 2018, 472 stran, 399 korun

Tím, že Knausgard neopomíjí jediný detail svého života, čtenáři značně rozšiřuje projekční plátno jeho vlastní fantazie. Člověk si pak na něm pouští obrazy z vlastní paměti. V nekonečně detailním rozlišení. A bez cenzury.

Ani u čtvrtého dílu tak zatím nekončí knausgardovský "hype" - ten by potřeboval jen trochu očistit od nálepek jako "kontroverzní autor", od aférek, které nikdy nebudou tak zábavné jako Knausgardovy knihy.

autor: Jonáš Zbořil | 2. 12. 2018 15:17

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama