V roce 2011 sice Ryšavý publikoval ještě prózu Stanice Čtyřsloupový ostrov, která obsahovala přepis hlášení a dokumentů z opuštěné polární stanice, ta však vyšla jen jako neprodejná příloha časopisu Revolver Revue. Od té doby jako by se dnes dvaapadesátiletý Martin Ryšavý zase věnoval jen televizním a filmovým dokumentům.
Když tedy koncem loňského roku vydal novou knihu Zlaté vidění, vzbudila náležitou pozornost a očekávání. Autor je přitom od prvních stránek ještě násobí, protože zatímco předtím se jeho psaní ve shodě s jeho natáčením věnovalo především Rusku, tentokrát jsou dějištěm severní Čechy.
Svým způsobem Ryšavý ani v psaní neopouští dokumentaristický přístup. V Cestách na Sibiř beletrizovaně rekapituloval svůj zápas se Sibiří, partnerskými vztahy i sebou samým, Vrač představoval záznam vyprávění jednoho podivuhodného ruského člověka a jeho zážitků z pozdních let Sovětského svazu i následných divokých let v novém Rusku.
Také nynější Zlaté vidění má formu dokumentu. Je napsané formou dopisů, které pisatelka adresuje neznámému muži, za nímž bychom si snadno mohli představit Ryšavého. Jedná se o zkušeného člověka ve středních letech, veřejně známého, cestujícího po exotických krajích, který napsal i nějaké knihy. Autorka dopisů jej neoslovuje jménem, ostatně nejmenuje nikoho, o němž píše - pro ni jsou to matka, sestra, bývalá spolubydlící, bytný, až po trochu klopotně opisovaná a téměř indiánsky znějící označení "muž se dvěma nádory", "muž s maminkou bez nohy" anebo "kamarád, kterému ukradli koně a pak mu zemřel taťka".
Neobratné, nesouvislé a překotné vyprávění představuje největší přednost textu. Vypravěčka Alžběta, jejíž jméno se čtenář dozví až v poslední čtvrtině, je těkavá. U ničeho neudrží pozornost, do líčení událostí nebo lidí, které potkala, vplétá sebehodnocení a sebeobhajoby, oslovuje adresáta a žádá jej o radu, či lépe řečeno se u něj ujišťuje, že má pravdu. Odpovědi v knize bohužel nenalezneme - jen občasné Alžbětiny reakce na ně.
Alžběta je rozhodně pozoruhodná postava, jedna z nejzajímavějších v české literatuře posledních let. Je úzce zaměřena na zdravý životní styl: odmítá průmyslové výrobky, snaží se stravovat v souladu s přírodou, praktikuje přírodní léčbu a nevěří lékařům. Má sklony k ezoterice a mystice.
Žije sama, protože nemůže vystát partnery své matky ani sestry-dvojčete. Otec jí zemřel a poslední vážnější partner opustil, což je další téma jejích rozhořčených i sebelítostivých litanií. O nápadníky sice nemá nouzi, na každém ale brzy najde nepřekonatelnou vadu, nejčastěji špatný způsob stravování a obecně životní styl.
Alžběta touží po "úrovni" a "velikosti", sama sebe považuje za lvici, neboť se v tomto znamení narodila. Nenechá se nikým ovládnout, i proto střídá povolání a nikde nechce podepsat dlouhodobou smlouvu. Jednou ji kdosi označí za mírnou autistku, což ji sice opět rozhořčí, ale příliš s tím nepolemizuje - sama přiznává rozdvojení osobnosti.
Způsob jejího uvažování i psaní, prostoduchý a nepoučený, přesto hrdý a sebejistý, připomíná facebookové diskuse, v nichž lidé také mají hlavně názor, méně už argumenty a informace.
Martin Ryšavý svou hrdinku místy možná zbytečně shazuje, když ji nechá přiznat, že nezná Goetha ani Lenina. Možná to ale od reality současných maloměstských dvacátnic není tak daleko.
Úchvatný je přitom Alžbětin styl, jehož některé obraty a klopotný slovosled opět působí amatérsky staromódně a naivně, avšak čtenář si na něj postupně zvykne a nutně začne obdivovat, jak suverénně se v něm Ryšavý zabydlel. Věty či odstavce zpravidla končí vztažením k osobě pisatelky, obvykle okázale suverénním ("ať si ho klidně nechají a mně dají svatý pokoj", "dělám si prostě věci po svém", "nelituji nikoho, koho jsem včas informovala a varovala").
Opakovaně se objevují nekonkrétní ("vnímám určitou energii") a autoritativní fráze ("tím jsem si naprosto jistá", "tak to vnímám já"). Jednou se prohlásí za "lvici, královnu, zlato, budoucí doktorku, ženu s absolutní modrou inteligencí". Jako by Martin Ryšavý nalezl jazyk a tón hrabalovských hovorů lidí začátku 21. století.
Fascinace neobvyklou postavou a jazykem bohužel nevydrží věčně. Kniha má přes 460 hustě popsaných stran, na nichž je jen málo odstavců. I jednotlivé kapitoly, respektive dopisy, odděluje pouze prázdný řádek. Nejpozději před polovinou tak začneme pátrat po souvislejším příběhu, který by vše táhl. Nic takového ale Ryšavý nenabízí - Alžběta vrší kratší i delší historky, většinou nepointované, znovu a znovu se vrací ke svým kruciálním tématům (smrt otce, rozchod, vztahy k matce a sestře, zdravý životní styl).
Nemá to vývoj ani zvrat. Adresát dopisů do děje nikdy nevstoupí, na konci nás nečeká ani objektivní komentář, ani uvedení textu nespolehlivé vypravěčky na pravou míru. Kde Martin Ryšavý začal, tam končí: nechává čtenáře ztraceného v moři slov a stejné nejistotě, kterou nastavil na prvních stránkách.
U tak slibně rozehraného díla to zamrzí. Sympatický nápad, skvělé provedení, ale bez promyšleného příběhu nakonec nevydají na víc než - jistěže mimořádné a dlouhou dobu strhující - stylistické cvičení.
Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz
Martin Ryšavý: Zlaté vidění
Vydala Revolver Revue 2019, 464 stran, 399 korun
