Kdepak, tohle není česká detektivní škola, kde krve nikdy neteče moc, nýbrž nezředěný ohlas temného skandinávského noir. Do takového pojetí skvěle zapadají pohraniční Novohradské hory brzy po sametové revoluci, která sem ještě pořádně nedosáhla. Minulost je stále aktuálnější než přítomnost, a pokud to snad někdy neplatí, rozhodně je nebezpečnější.
Za lesem stále sídlí okupační sovětská posádka, a byť už si soldáti balí čemodany, major Treťjak stíhá rozehrát svou poslední velkou hru. Nemůže to být nic jiného než pomsta. Potíž tkví v tom, že mstít se touží i jiní.
Začátek Černé rusalky připomíná sociálně laděný příběh s politickým kontextem z divokých 90. let. Ten se však po několika desítkách stran mění v naprostou řež, ve které stojí všichni proti všem a pravdu má jenom bouchačka. Než to všechno mohutně vygraduje, skoro každý bude postřelen, otráven plynem či svržen z patra dolů. Přesto vstane, otřepe ze sebe prach a jako nezničitelný stroj zkázy pokračuje za mstou. Ne vždy je poznat, kdo je kdo, jako když na vsi probíhá maškarní rej a všichni mají na tváři masky. A kdo ji snad nemá, rychle nějakou přebytečnou najde ve škarpě.
Do toho ve zběsilém mumraji nápadně často hoří. Martin Müller naštěstí umí popsat plameny stokrát jinak, takže se čtenář ani v kouři nenudí. Stydět za ty překrvené a nepravděpodobné pasáže se ale přestane až tehdy, když si uvědomí, že nejde o žádné balíky z českého pohraničí, nýbrž akční superhrdiny. Pokud přijmeme tento úhel pohledu, všechno do sebe skvěle zapadne.
V příběhu vystupuje přehledný počet postav, i titulní černá rusalka se ukáže být něčím víc než přeludem nebo vzácnou soškou. Aby to čtenář neměl příliš jednoduché, spisovatel při změně vypravěčské pozice zprvu užívá jen zájmena. Čí part právě sledujeme, si tak musíme domyslet. Indicií je dost.
I když jde o prvotinu, scenárista a reklamní textař Müller se s jazykem zjevně kamarádí. Jeho krátké věty či stupňování dojmu pomocí vhodně zvoleného opakování představují nosnou kostru celého, v závěru notně zašmodrchaného příběhu.
Od thrilleru nečekáme společenskou analýzu, ale autor to umí i na malém formátu. "Nejdřív odsud obyčejní Češi vyhnali obyčejné Němce, pak pohraničníci obyčejné Čechy a teď zase obyčejní Češi pohraničníky. Za vší tou obyčejností se skrývala celá plejáda démonů. Závist, nenávist, pomstychtivost," píše.
Důvodů k nenávisti je spousta, ale ten nejtemnější se jmenuje hyalitové sklo, respektive ztracený recept na jeho výrobu. Rakušané za hranicemi Novohradských hor by se po něm mohli utlouct, ale poznat originál od novodobé napodobeniny je po třech rumech v místní hospodě nadlidský úkol.
Zopakovat výrobní proces z 19. století se postavám nedaří a tenhle moment kupodivu představuje úskalí i pro Müllera. Ve snaze alespoň zhruba představit osud produkce vzácného neprůhledného skla na panství hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye autor opouští žánr a začíná čtenáře vzdělávat. Jako na potvoru právě v dialogu dvou postav, které se vzájemně snaží zabít. Vše kolem samozřejmě hoří, uniká plyn, ale my ještě nevíme některé historické nuance, tak musíme vydržet.
To sklo si o edukaci zřejmě nějak říká. Obdobný motiv pátrání po výrobcích zaniklých skláren známe z románu Martina Sichingera nazvaného Meyerovo sklo. Osm let stará kniha odehrávající se na - z pohledu Novohradských hor - sousední Šumavě také občas sklouzla k nadbytečné vlastivědě.
Martinovi Müllerovi jinak v textu nic nechybí: láska, naděje na lepší život kdekoliv jinde a také na uvolněnější poměry, až Sověti konečně odtáhnou a jejich přisluhovači převlečou kabáty. "Sovětská armáda byla všemocná, ale jen do té doby, dokud neukázala slabost," všímá si Müller.
Šumava, Beskydy či Krušné hory mají své knihy, jež zpopularizovaly zdejší místa či události a které s nimi v očích literární obce srostly. Novohradské hory - i po vydání Černé rusalky - na takové dílo čekají dál.
Kniha
Martin Müller: Černá rusalka
Nakladatelství Paseka 2022, 320 stran, 369 korun.
