Jedná se o texty, které Marcel Proust vytvořil v 90. letech 19. století. Mladý autor, narozený roku 1871, tehdy sestavoval svou první sbírku básní a drobných próz, kterou později nazval Rozkoše a dni. Devět textů do ní však nezahrnul, zřejmě proto, že homosexuální tematikou byly na svou dobu příliš odvážné.
Až v 50. letech minulého století rukopisy nalezl jeden z nejznámějších proustovských badatelů, vloni zesnulý Bernard de Fallois. Právě jím založené nakladatelství Éditions de Fallois povídky vydá letos 9. října, zhruba 97 let po Proustově smrti.
Bernard de Fallois už podobně dříve identifikoval nedokončený mnohasetstránkový román Jean Santeuil, na němž Proust pracoval zhruba v letech 1895 až 1899, nebo knihu Eseje - Zamyšlení nad Sainte-Beuvem.
V tomto souboru šestnácti textů se spisovatel často vymezoval vůči tezím literárního kritika Charlese Augustina Sainte-Beuvea. Oba tituly byly ve francouzštině prvně vydány až v 50. letech minulého století, připomíná agentura AFP. Prózu Jean Santeuil v českém překladu Michala Novotného roku 2010 vydala Academia, eseje už v 90. letech minulého století publikovala Votobia.
Nyní nalezené povídky jsou podle nakladatelství Éditions de Fallois jakousi kombinací pohádek, nadpřirozených příběhů či dialogů s mrtvými. Prozrazují, z čeho Proust čerpal inspiraci v letech 1913 až 1927 při psaní Hledání ztraceného času.
"Zůstaly utajené, autor o nich nikdy nemluvil," uvádí nakladatelství. "Tyto texty čerstvě dospělého Prousta temným, tragickým způsobem naznačují, že už si byl vědom své homosexuální orientace. Mladý autor v nich zvláštním způsobem vytváří cosi na způsob intimního deníku, který si vést nemohl."
Jak připomíná Guardian, Marcel Proust svou homosexuální orientaci veřejně nikdy nepřiznal. Dokonce se bil s kritikem, který naznačil, že Proust není heterosexuál.
"Ve stejné době, kdy se Proust toužil milovat s mladými muži, zapáleně bojoval proti tomu, aby na něm ulpělo označení homosexuál," konstatoval ve své proustovské biografii americký spisovatel a esejista Edmund White.
"O mnoho let později řekl Andrému Gidovi, že člověk se mohl o homosexualitě rozepisovat, ale nesměl ji přiznat. A tato literární rada odpovídá Proustovu přístupu a tajnůstkářství, které bylo o to absurdnější, že takřka všichni v okolí jeho orientaci znali," dodal White.
Devět povídek pro chystané vydání připravil a předmluvu k nim napsal devětapadesátiletý Luc Fraisse, profesor Štrasburské univerzity.
Kniha čítá 176 stran a na trhu se objeví u příležitosti 100. výročí okamžiku, kdy Proust získal nejprestižnější francouzskou literární Goncourtovu cenu za román Ve stínu kvetoucích dívek, druhou ze sedmi částí Hledání ztraceného času vydanou roku 1918.
"Nabízí se otázka: proč Proust tyto texty nezařadil do sbírky Rozkoše a dni? Bezesporu proto, že mu přišly příliš odvážné. Mohly by urazit společnost, ve které stále převažovala tradiční morálka," argumentuje v předmluvě Luc Fraisse.
Podle něj nově nalezené povídky předznamenávají motiv odpírané fyzické lásky mezi dvěma lidmi stejného pohlaví, jejž Proust později rozpracoval v Sodomě a Gomoře, čtvrté části Hledání ztraceného času z let 1921 až 1922.
"Pod závojem fikce ve skutečnosti čteme autorův intimní deník," tvrdí Luc Fraisse o povídkách, které prý sice ještě nejsou tak literárně vytříbené jako Hledání ztraceného času, ale mohou přispět k porozumění autorova díla.
Podle agentury AFP texty vynikají pozoruhodně přesnými metaforami a často komickými poznatky. Některé mají volnější strukturu a meditativnější ráz.
Marcel Proust zemřel v důsledku zápalu plic v roce 1922, pochován je na pařížském hřbitově Père Lachaise. Za života stihl vydat čtyři díly Hledání ztraceného času, ten první v listopadu 1913.
Románový cyklus z prostředí vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. století je dnes považován za základní dílo světové literatury. Charakterizuje jej komplikovaná struktura s mnoha odbočkami a prolínáním časových rovin. Věnuje se nadčasovým tématům jako paměť, umění, čas a poznání.
Publikování úvodního dílu si Proust musel zaplatit ze svého. Za druhý díl, který vyšel roku 1918, už Proust získal prestižní Goncourtovu cenu, což mezi francouzskými literáty vyvolalo pozdvižení. Všeobecně se očekávalo, že ocenění dostane některá z knih reflektujících právě skončenou 1. světovou válku.
Po Proustově smrti v roce 1922 vyšly ještě zbývající tři díly Hledání ztraceného času, poslední v roce 1927.
Kompletní české vydání Hledání ztraceného času, čítající přes 3000 stran, roku 2012 připravilo nakladatelství Rybka Publishers. Sedm svazků rozsáhlého díla vydalo v revidovaném překladu Prokopa Voskovce, který do češtiny převedl první dva díly, a Jiřího Pechara, jenž pracoval na třetí až sedmé knize.
Knihu doplňuje obsáhlý doslov Josefa Fulky, který s Jiřím Pecharem patří k největším zdejším znalcům Proustova díla.
"Proustovi se skutečně podařilo splnit to, co si ve svém velkém románovém cyklu předsevzal: napsat dílo, kterým dosáhne nesmrtelnosti nejen v tom smyslu, že bude za nesmrtelné formálně uznáno, tedy že se stane součástí kánonu, ale především v tom smyslu, že málokterý román vede tak bohatý 'posmrtný' život jako právě Hledání ztraceného času," napsal v doslovu Fulka, podle nějž byl Proust výjimečný spisovatel, filozof, estetik i sociolog.
"Jeho dílo je natolik komplexní a mnohovrstevnaté, že zůstává pro čtenáře tajemstvím: můžeme je číst opakovaně, ale nikdy mu nelze beze zbytku porozumět a proniknout do jeho vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát," míní teoretik.
Domnělý záběr Marcela Prousta na svatbě
