Přitažlivá je samozřejmě i prvoplánová hororová atmosféra temného lesa, v němž se skrývá lstivá šelma, tradičně překračující svět zvířat i lidí někam do záhrobí, do nadpřirozena, vyvolávající strach i slastný pocit v podbřišku. O naději se bojuje ve hluboké tmě, s níž světlo coby protiklad musí spolupracovat.
Zlákat ke Karkulce se nechala i letos čtyřicetiletá bohemistka a komparatistka Zuzana Říhová, která již dříve publikovala sbírku básní a román Evička. Její nová próza nazvaná Cestou špendlíků nebo jehel vplétá Karkulčiny motivy do současné okrajové vesnice. Dvojice lidí z města se snaží vyrovnat se se vztahovým traumatem, které jako Kainovo znamení a výčitka neurčitého lidského hříchu ovlivňuje jejich dítě s oligofrenií, to znamená poruchou intelektu.
Bohumil a Bohumila, záměrně příznaková jména, vstupují do falešného mýtu o panenské očistné přírodě, která se má změnit v očistec. Příroda však není namalovaný kýč na fotografiích z Facebooku, nýbrž nemilosrdný vnitřní boj o přežití, kde estetický odstup mizí za cenu silného dotyku tělesnosti, potvrzující život bolestí a vytržením.
Je to jako s jizvou, kterou si Bohumila přináší pod obvazem a marně doufá, že se jí "na čistém vzduchu" vesnice konečně zacelí.
Zuzana Říhová píše nemilosrdně, její slova a věty jsou jako břitvy a žiletky, které se zarývají do čtenářova těla, snad aby ho přiměly k reakci. Slova bolí, říká se často, jako poučení ze života, třeba když se s někým pohádáme.
Bolest zprostředkovaná jazykem tohoto "románu k nevydržení" jde ještě hlouběji. Míří nejen na nejcitlivější místa kůže, ale bolí také ve hře se symbolem, při vzniku poznání o lidském podvědomí, které ovládá - pozvedá i ničí - mysl.
I duše má jizvy, které nemizí dokonce ani po smrti, kdy bohové rozhodují o přemístění nesmrtelné duše, píše ve slavném mýtu filozof Platon a dosvědčuje, že bolest psychická se směle vyrovná bolesti tělesné. "Vzdychla. Není tu život. Moje pole je jen sněť a plíseň a hořké strupy. I moje jizvy se otevírají… Stehy se vstřebaly, ale rána nesrostla. Zdálo se jí, že její okraje nejsou jen růžové, že v ní vidí i snítka šedé, snad i okrové. Jizva se rozpíná opačným směrem, okraje rány se od sebe odvracejí jako stydliví milenci," píše Říhová.
Často se dostává k podobnému napětí krásy a ošklivosti, jaké se skrývá v přírodě, a tedy i v lidech, kteří z ní nikdy neutečou, i kdyby celý svět řídila umělá inteligence.
Způsob, jakým se tu cizí (Bohumila a Bohumil) domestikuje, je mimořádně krutý, ale jinak to ani nejde, snad jenom v pohádkách to vypadá, že prozření a katarze přicházejí lehce, jako by předtím nedošlo k ničemu vážnému.
Vesnická posedlost, vykreslovaná jako potřeba neustále opakovat příběh o Karkulce a vlkovi, se z odvázaného násilí mění v princip civilizačního poznání. Jak to intenzivně pociťuje Bohumila na pasece, na níž si jedno uvolněné lidské zvíře chce vzít to, co mu přirozeně patří. "Abych se mohla osvobodit… abych se mohla stát sama sebou… abych vyškrábla to své ušlapané já."
Pochopit vlčí náturu a potřeby znamená stát se vlkem, alespoň na chvíli jím být v nejbližším vlčím ohrožení, uvědomí si Bohumila, procházející chvílemi totálního osvobození i bezedného strachu a úzkosti.
Říhová nenápadně, ale přesně a jemně vykresluje vlčí povahu lidí, kteří krouží ve smečkách, aby si pochutnali na nejslabších. Člověk člověku vlkem, homo homini lupus, zní známá Hobbesova charakteristika života před vznikem obce a státu, proto si přece lidé vytvořili společnost, jenže i v ní dál mají vlčí sklony, kterých se nelze jen tak zbavit. Možná proto, že bez nich bychom ztratili sami sebe.
Čtení "na cestě jehel a špendlíků" se nabízí jako alternativa k pohodovému žití v bezdotykové společnosti, která se i v hororu nakonec jen baví tím, jak to bylo pěkně uděláno, napsáno, jak dokonalá iluze zvířeckosti se zase podařila.
Zuzana Říhová moc prostoru k odstupu naštěstí nenechává, její kniha se nedá číst "jen tak". Musí se protrpět, prožít. Vše, co se tu děje, zároveň děsí a jakýmsi zvláštním způsobem přitahuje, tak jako se slast často blíží krajní bolesti, orgasmus malé smrti; tak jako se tělesná láska dotýká těl někde na tenké hranici sdíleného násilí.
"Hned po lásce je násilí jediná možnost, jak ještě něco cítit. Jak dlouho už nic necítil?" ptá se v románu opravdový milovník pohádky o Červené karkulce. Jak dlouho už jsme nic necítili my?
Kniha
Zuzana Říhová: Cestou špendlíků nebo jehel
Nakladatelství Argo 2021, 248 stran, 248 korun.
