Kvůli jiskře života musíme oplakávat i zloduchy. Vyšla kniha rozhovorů o smrti

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
13. 12. 2021 18:25
Do času smutně předstírajícího veselost v covidovém adventu přistála těžká cihla v podobě knihy Pro smrt uděláno. Skoro sedmisetstránková bichle 26 rozhovorů „o posledních věcech“ začíná varováním: Nic jako pochopení smrti či zbavení strachu z umírání v ní není. Přesto vyznívá povzbudivě, ve čtenáři probouzí vděčnost a pocit sounáležitosti.

"Tohle jste ze mě vytáhli až vy," říká básník Petr Hruška autorům knihy, šéfovi nakladatelství Kalich Michalu Plzákovi a redaktorce Českého rozhlasu Lucii Vopálenské. Také další zpovídaní přiznávají, že něco formulují poprvé. Takové momenty patří k nejlepším.

Nezáleží, kdo je duchovní autorita, politik, filozof nebo vědec, zvyklý publikovat a vystupovat na veřejnosti. Při povídání o smrti a umírání nakonec největší roli hraje otevřenost a ochota být osobní.

Projevují ji všichni. Plzáka s Vopálenskou překvapilo, jak málo z lidí, které si na začátku vytipovali, účast na knize o smrti odmítlo. Neplánovali bichli. Svou roli jistě sehrála celorepubliková karanténa letos na jaře, která doma přišpendlila jindy činorodé respondenty k nezastižení.

Covidová deka nejspíš také pomohla nastolit náladu na smrtelně vážné téma, i když rozhovory vážné většinou nejsou, spíš zodpovědné, poctivé, podávané s nadhledem - i humorným. Pandemická reálie intenzivně prosakuje jen do několika málo zdravotnických povídání, v ostatních je sotva patrná.

Voják, hrobník, lékařka

Autoři byli "zdvořile neodbytní", nekompromisně hovor vraceli k věcem posledním, když začal plynout jinam.

Na diktafon natočili rozhovor s biskupem Václavem Malým, rabínem Karolem Sidonem, evangelickým kazatelem Milošem Rejchrtem, psycholožkou a disidentkou Danou Němcovou, socioložkou Jiřinou Šiklovou, psychiatrem Radkinem Honzákem, filozofem Miroslavem Petříčkem, biologem Stanislavem Komárkem, vědcem Ivanem M. Havlem, politikem a knížetem Karlem Schwarzenbergem z TOP 09, poradcem vlády pro romskou menšinu Ladislavem Goralem, malířkou Věrou Novákovou, sklářem Zdeňkem Lhotským nebo básníkem J. H. Krchovským.

Další respondenti mají ulehčenou pozici svou profesí: život doktorky od záchranky Jany Šeblové, lékařky na londýnském anesteziologickém a resuscitačním oddělení Magdy Čepkové, hrobníka Davida Stejskala, bývalého šéfa pražského pohřebního ústavu Julia Mlčocha, vojáka Lumíra Němce nebo spoluzakladatelky hospice Cesta domů Martiny Špinkové nabízí už z podstaty hodně "materiálu" na téma smrti a umírání.

K nečekaným, syrovým i bizarním situacím, do kterých se díky či vinou své profese dostávají, přidávají komentáře. Profesionální konání ve službě dostává lidská měřítka.

Kniha má dynamiku. I když jména oblíbenců svádějí k četbě na přeskáčku, vyplatí se odolat a číst pěkně popořádku. Rozhovory na sebe zvláštním způsobem navazují, umocňují se. Začátek je razantní, provokativní, až možná agresivní, zejména první interview jako by čtenáře zkoušelo, co všechno snese.

Letos zesnulá socioložka a disidentka Jiřina Šiklová, pro kterou byl rozhovor do knihy poslední před smrtí, shrnuje svůj postoj k vytěsňování tématu. Mluví rázně, expresivně a nevyhýbá se ani naturalistickým popisům. Sama kdysi pracovala v nemocnici na gerontologii, viděla umírat desítky lidí a napsala knihu Vyhoštěná smrt. V posledním rozhovoru jako by shrnovala základní hesla: nebát se o smrti mluvit a být umírajícím nablízku.

Co se zakáže, to se nenajde

Biolog a filozof Stanislav Komárek na Šiklovou navazuje nekompromisností, ke které ho vede vědecké poznání. Například slovo "duše" je pro něj z biologického hlediska zakázaný pojem. "To jsou nějaké elektrické procesy na neuronech, je to maximálně tak krycí název všech těch procesů v organismu," říká a k završení logiky dodává: "Pokud se něco zakáže dopředu, tak se to samozřejmě nenajde."

Evangelický duchovní Miloš Rejchrt věcnost svých předřečníků se stejnou suverenitou promítá do víry. S klidem se nechá svést k úvahám o posmrtném životě - ráj by podle biblické apokalypsy měl vypadat jako město. "Takže nádherný Sion, nový Jeruzalém a velkoměstský cvrkot v něm, to je, nač se evangelík těší," říká.

V otázce své smrti je Rejchrt odevzdaný, praktické věci ale čile plánuje. Má vybranou hudbu k pohřebnímu obřadu, podobu parte, a dokonce napsal kázání, jež by měl na jeho pohřbu přečíst vybraný řečník. Rabín a spisovatel Karol Sidon nešetří historkami ani bonmoty: "Se smrtí je to jako s Bohem: dokud je člověk naživu, tak neví, o čem je řeč."

Rovněž letos zesnulý kybernetik Ivan M. Havel, druhý z respondentů, který se vydání nedožil, v rozhovoru ukazuje přesné vědecké myšlení odmítající povrchnost a nedotaženost. "A to je jako na rozdíl od čeho?" vrací autorům otázku, která se mu zdá nepřesná.

Po odborné náloži přichází psychiatr Radkin Honzák. Své praxí protřelé názory stále prokládá literárními citáty. Tezi o tom, že sebevrazi se smrti přestávají bát, ilustruje verše z románu Jacka Londona nazvaného Martin Eden: "Prosti vší vášně, strachu i naděje vzdáváme Bohu díky, ať kdokoliv to je, za to, že vždycky čeká věčná smrt na člověka, i nejlínější řeka k moři dospěje."

Požitek nejen z jednotlivých rozhovorů, ale také z jejich provázanosti silně zapůsobí kousek za polovinou knihy. Příběh vojáka Lumíra Němce, válečného veterána z Afghánistánu, je plný stručných odpovědí. Hodně mluví o chlapství, strachu, mentálních berlích a intuici, které pomáhají překonat těžkosti. Nebo o zapomenutém hrochovi, talismanu od dcery, kvůli němuž nechal při výjezdu ze základny otočit kolonu. A také víře jasné jako rozkaz, že smrt v boji je něco, co se děje jen těm na druhé straně.

Od tvrdého života vojáka, pro něhož je bolest otázkou vůle a který smrt nazývá "likvidací" útočníků nebo "civilními ztrátami", se otočením stránky čtenář ocitne mezi slovy filozofa Miroslava Petříčka. Kontrast nemůže být větší. Třeba když vysvětluje, že je podstatné oplakávat i zloduchy "kvůli jiskře života". Ta je totiž důležitější než morální ohledy.

Ukradené nemluvně

Na vlně ohleduplnosti, a dokonce něžnosti se nese rozhovor se sklářem Zdeňkem Lhotským. Popisuje, jak si z nemocnice vzal svou dnes čtyřiadevadesátiletou mámu, která tam umírala. Už několik let se o ni stará doma. "Když jsem ji vezl autem, připadal jsem si, jako když jsem ukradl nemluvně, ale vůbec nevím, co se s takovým nemluvnětem dělá," říká Lhotský, který se prý řídí heslem: dokud funí, zůstaň u ní.

Obal knihy Pro smrt uděláno.
Obal knihy Pro smrt uděláno. | Foto: Kalich

Něžnost a citlivost nabývá sebedestruktivních rozměrů v případě nejprodávanějšího českého básníka J H. Krchovského, jehož povídání je otevřenou výpovědí o lidské opuštěnosti. Žije sám v domku, kde se v době rozhovoru staral o umírající kočku. "Kdyby mě v tu chvíli čapla, kdyby mě kleplo, tak při mé míře komunikativnosti to nikdo nezjistí třeba týden, čtrnáct dní," říká básník, kterého myšlenky na smrt děsí a neustále provázejí.

Ještě jinou polohu mužské citlivosti ukazuje další básník Petr Hruška. V posledním rozhovoru knihy popisuje vyrovnávání se se smrtí otce, ke kterému měl blízko. "První měsíce byly čistou bolestí z prázdna, absolutním chyběním. Teď je to jinak. Začal jsem vnímat jeho nepřítomnou přítomnost, jsem s ním ve svém životě vlastně velice intenzivně, svým způsobem více než dřív. Někdy tak blízko, až překvapením otevřu pusu," popisuje básník.

Šestadvacet osobních rozhovorů se skvěle hodí pro adventní vyhlížení světla, když noc má nad dnem stále převahu, a zároveň čas rozjímání rozhodně přesahuje. Je to neuvěřitelný výkon: ani ne půl roku od posledního rozhovoru vydat tak rozsáhlou, kvalitně vypravenou publikaci. Kniha Pro smrt uděláno obsahuje také rejstřík a desítky fotografií, které během rozhovorů pořídil František Plzák.

Kniha

Michal Plzák a Lucie Vopálenská
Pro smrt uděláno: Živé rozhovory o posledních věcech
Nakladatelství Kalich 2021, 677 stran, 599 korun

 

Právě se děje

Další zprávy