Od prvních obálek slavného komiksového cyklu Sandman scenáristy Neila Gaimana vstoupil britský výtvarník Dave McKean do povědomí českých čtenářů. Těmi divokými barevnými kolážemi využívajícími vše od fotografie po digitální umění si získal obdiv. A dlouho tu byl známý hlavně jako autor obálek. Dokud nevyšla zásadní díla Neila Gaimana Vraždy a housle či Černá orchidej, na nichž se McKean podílel nejen coby autor přebalu, ale také jako ilustrátor.
Jeho pracný styl zahrnující detailní kresbu i malbu skvěle seděl k temným fantaskním příběhům plným mýtů i násilí. S podobnou precizností a zaujetím pro pochmurné vize navrhl také stovky obalů k hudebním nosičům převážně pro rockové, metalové a industriální kapely jako Coil či Front Line Assembly.
V případě rozsáhlého grafického románu Klece, na němž pracoval větší část 90. let minulého století, však zvolil o něco střízlivější estetiku, založenou hlavně na kresbě tužkou a tuší, zahalenou do černé, šedé a bílé, byť místy také utíká k sytým barvám a jiným technikám.
Příběh začíná nenápadně. Kočka se potuluje ulicemi, malíř se stěhuje do jednoho z okolních domů. Ale jak napoví zvláštní, čistě textový prolog, kde hned několikrát dojde ke stvoření světa, Klece se brzy vydají daleko za stěny oněch ponurých místností jednoho pavlačového domu.
Ten dům je podivný v mnoha ohledech. Jednak díky poměrně vysoké koncentraci umělců: vedle malíře, co se zrovna přistěhoval a marně se tu bude prát s tvůrčím blokem, se o kousek výš vyrovnává s dopady úspěchu svých knih jeden spisovatel. V klubu v přízemí zase o povaze hudby mudruje jazzman, který dobře ví, že muzika nestojí jen na technice a stylu.
Jenže ještě než se McKean se svými hrdiny ponoří do útrap a rozvah umělců, vtáhne čtenáře do světa, který je podivný už z podstaty. Domovnice vypadá jako z nějakého podivného kafkovského snu, zdá se, že mluví z cesty, debaty se stěhováky připomínají absurdní divadelní hru. Přestože McKean vypráví o pár dnech ze života několika obyvatel jednoho domu, realita se jeho komiksem jen tu a tam mihne v podobě několika přesných postřehů nad strastmi života, tvorby či partnerského soužití. A zase se rychle stává pouhým odrazovým můstkem do říše představ, snů či halucinací, kam se všichni propadají.
Klece je název románu, který napsal jeden z protagonistů. Ale stejně tak může jít o metaforu těch několika prázdných bytů, které jsou pro postavy především vězením. Někdo ve své cele čeká na inspiraci, někdo se ukrývá před davem puritánů, který by jej nejradši lynčoval či upálil. A jedna sousedka zase čeká na manžela, jenž se večer nevrátil domů. Akorát ten večer proběhl před více než pěti lety. A detaily o svém manželství sousedka jen zdánlivě vypráví čtenářům, ke konci kapitoly se ukáže, že hovoří s papouškem. Takhle si autor hraje se čtenáři i podobou komiksových panelů neustále.
McKean jen tak mimoděk zachycuje emoční i existenciální veletoče v hlavách umělců, sám jistě zná muka prázdné stránky, ale coby majiteli jazzového vydavatelství mu nejsou vzdálené ani potíže muzikantů či nekonečné hádky o podstatě jazzu a samolibost některých interpretů.
Klece přitom nevyprávějí jen o umění a umělcích, je to také úvaha o prázdnotě světa či roli Boha, ať už je jím kdokoli. McKean sebejistě mísí přesně odpozorované útržky rozhovorů s experimentálnějšími ponory do světů, nad nimiž rozum nemá moc a kde všednodenní starosti uhýbají abstraktním vizím. Najednou zběsilé a expresivní linky tuše střídají plochy a textury, skutečnost se hroutí, ale McKean nikdy nekončí u přehnané vážnosti a pocitu, že sochá velký umělecký komiks. Byť je občas během čtení cítit, že dílo vznikalo v 90. letech, kdy ještě toto médium muselo bojovat o své místo na světě, o uznání, kdy nebylo samozřejmé, že komiksy lze psát a kreslit jakkoli a o čemkoli.
Ale pak zase McKean změní tón, zaskočí čtenáře změnou nálady, tempa i novou výtvarnou technikou, ať už jde o erupci barev, nebo využití fotografií. Klece se linou trochu jako jazzová skladba, taková, která boří hranice; McKean je precizní ve standardech, ale zároveň uvolněný improvizátor, dovede ohromit i pobavit. A jeho takřka pětisetstránkový kolos s až živočišnou umanutostí odbíhá z obyčejných pokojíčků na pokraj absurdní grotesky kosmických rozměrů.
Dave McKean se tu představuje jako sebevědomý "jazzman" i stvořitel světů, který - stejně jako bůh z prologu jeho komiksového románu - rád vytváří podivnosti. Třeba "ovci, která byla malá, chundelatá a měla osm nohou a sto očí". A stejně jako ten vševědoucí bůh má jediné přání: aby mu jeho vlastní vesmír nabídl nějaká tajemství, o nichž sám neví. Tak jako všem velkým umělcům se mu jistě splnilo, přinejmenším čtenáře umí zaskočit a ohromit na každé druhé stránce.
Komiks
Dave McKean: Klece
(Přeložila Alexandra Niklíčková)
Nakladatelství Comics Centrum 2021, 1500 korun, 504 stran.
