Violent Cases, v českém překladu Vraždy a housle, se zařadily mezi klasiku světového komiksu. Vyšly v roce 1987, což byl rok nadmíru plodný, dalo by se říci pro komiks zlomový.
Během pouhých dvanácti měsíců spatřila světlo světa taková díla, jakými jsou Strážci Alana Moora, Návrat temného rytíře Franka Millera nebo Maus Arta Spiegelmana. A pak ještě útlý komiks doposud nepříliš známých autorů Gaimana a McKeana. Všechny jmenované komiksy jsou něčím výjimečné a přelomové. A teď už všechny také vyšly v češtině.
Vraždy a housle povstaly z komiksové alternativní scény a znamenaly nejen objev pro komiks do té doby nezvyklých technik, ale ještě důležitější zjevení dvou autorů, kteří měli v příštích letech do tvorby kreslených příběhů hodně promluvit.
Gaimana si u nás nejvíc čtenářů spojí s komiksem Sandman, který začal vycházet pár let po Houslích a vraždách. Sandman je rozsáhlý opus, Housle jsou miniatura, která má pouhých šestnáct normostran textu.
Přesto je dokonale vypointovaná a zvládnutá. Příběh je postaven na slovní hříčce aktů násilí a houslového futrálu; o její zachování se marně snažila polovina české komiksové scény.
Jde o příběh, který se stal čtyřletému chlapci. Jeho otec ho vzal k osteopatovi (napravovači kostí), jenž pracoval pro samotného Al Capona. Ten příběh je ovšem podáván po mnoha letech a vypravěč sám pořádně neví, co je pravda a co si domyslel. Alan Moore příběh označil za komentář k magii odžitých událostí, která se sbírá v naší paměti.
Nelze než souhlasit. Gaimanův vyprávěcí styl je nezaměnitelný. Proplétání rovin vědomí a podvědomí, faktů a představ - to je přesně jeho tolik obdivovaný rukopis, který na takto malé ploše ještě víc vynikne.
Vraždy a housle by však nikdy nebyly takové, kdyby je kreslil někdo jiný. Dave McKean a Neil Gaiman k sobě patří jako Batman a Robin (jen spolu, doufejme, nikdy nic neměli) a dokázali to už v roce 1987.
McKean je tu ještě velmi umírněný, je to způsobeno i tématem. Jeho koláže a kresby vytvářejí na jednu stranu silnou atmosféru gangsterských příběhů, na straně druhé se neuvěřitelně lehce mísí se světem čtyřletého chlapce, který si všímá zcela jiných věcí než dospělý.
Právě na této dvoupólovosti je postavena poetika celého příběhu, ve kterém se prolíná řečová komika malého kluka (protože gangsteři měli pouzdra na housle, ve kterých schovávali samopaly) a smutný příběh muže, který byl členem mytizované mafie. Je to zase mýtus, o který se Gaiman opírá; ostatně jako v každém svém díle. Tentokrát mýtus moderní, ale nikterak méně poutavý než ty prastaré.
Věřte nevěřte, bylo nebylo, v podstatě touto myšlenkou končí Gaimanův příběh; jako každá správná báje. Zcela jistě však můžeme věřit, že v českých knihkupectvích se objevuje další klasika, která třeba na rozdíl od Spider-Mana Todda McFarlena nezestárla od svého stvoření ani o vteřinu. Mýty přece nestárnou.
N. Gaiman, D. McKean - Vraždy a housle (Netopejr 2006), překlad Viktor Janiš, 48 stran, 339 Kč
