Chiméra, kterou teď v českém překladu Kateřiny Vinšové vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, opět dokazuje, že Vassalli byl jedním z největších vypravěčů moderní literatury.
Stejně jako v předešlých česky vydaných dílech užívá postmoderní polohy, kdy si dle potřeby hraje s rolí vypravěče, do děje vpouští postavy a hned upozorňuje, že to bude jen na chvíli. Vrací se k dříve opuštěným tématům, zkrátka vaří výslednou krmi z protichůdných ingrediencí.
Neboť strávil několik let v archivech, aby příběh o nevídané kráse a následném upálení mladičké Antonie vynesl na světlo, často cituje prameny z přelomu 16. a 17. století. A světe div se: ani v těchto momentech se děj nezastaví. Vassalliho vypravěčství je tak mocné, že se klene jako duha nade vším, spojuje je do jednoho fascinujícího barevného celku a pozvolna vede čtenáře k neodvratnému konci.
Ne, nejde o žádný thriller, byť by vyprávění mohlo mít jeho atributy. Autor brzy prozrazuje čtenáři, jak to celé skončí, dokonce pojmenovává postavy, které se na upálení čarodějnice budou podílet - občas z fanatismu, většinou ze strachu, lhostejnosti či kvůli předsudkům a malicherným sousedským sporům.
Pokud bychom příběh krásné Antonie, jíž se po vychování v nalezinci ujali laskaví vesničané, osekali na dřeň, našli bychom za ním právě sousedskou nevraživost, která sahá do předchozích generací. Když byla roku 1610 upálena, v podstatě v tom nebylo mnoho osobního, šlo o starý spor. Dívka se několikrát ocitla ve špatnou dobu na špatném místě a potkala se s lidmi, které dráždila svou krásou a nezávislostí.
Vassalli v Chiméře mísí pasáže plné neodvratného děsu s jízlivým humorem a pochopením všeho toho člověčího pinožení. Byť důsledně, krok za krokem, provází svou hlavní hrdinku, také ji obaluje masem dalších příběhů - falešných kněží, zanedbaných venkovanů, směšných zchudlých šlechticů či loupeživých band.
To vše se odehrává v době, kdy se pod nadvládou Španělska a zájmu Francie v Pádské nížině rodí duch budoucí Itálie.
Na malých příbězích spisovatel mistrně ukazuje vpád velkých dějin do malých životů. Jako divoká burleska vyznívá epizoda s výhodným nákupem svatých ostatků, o kterých se ale záhy ukáže, že jsou falešné. Nebo vpád německé bojůvky do vesnice, kdy se nestane nic jiného, než že vojáci servírují zásoby a jeden z nich vytáhne zmatenou Antonii z hloučku venkovanů, aby si s ním zatančila. Žádné znásilnění, žádná láska, nic.
Zdejší fanatický kněz, který se celou dobu zbaběle skrýval, ale několikahodinový vpád vojska označí za vstup antikrista. A ten, kdo s antikristem tančil, už nesmí do kostela. Hle, další schůdek na cestě k zavržení nevinné dívky.
Tmářství ovšem zdaleka není výhradní doménou církve. Sedláci například využívají sezonní práce takzvaných rýžařů, kteří přikováni v řetězech obrážejí s předáky vesnice a dřou, dokud nezemřou na nakažlivé choroby, podvýživu, vyčerpání a úrazy.
Vassalli citací mnoha pramenů dokládá existenci těchto otroků na prahu novověku, a to v samém srdci Evropy. Pokud si dnes na jiných kontinentech lidé sypou popel na hlavu za kolonialismus a otrokářství, kdo polituje tyhle bílé otroky, ptá se autor.
A opět: filipika nezaznívá mezi řádky, spisovatel ji přímo vyslovuje, postmoderně proplétá příběh s komentářem. Výsledkem je fascinující homogenní jednota.
Tak jako nás uchvacuje příběh, který se stal před čtyřmi staletími, můžeme si troufnout předpovědět, že i další generace se budou vracet k dílu Sebastiana Vassalliho, aby se dozvěděly, jak jedinečně vyprávěl příběhy.
Sebastiano Vassalli: Chiméra
(Přeložila Kateřina Vinšová)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2020, 369 korun, 352 stran.
