Islanďanů je sice jen necelých 350 tisíc, počtem obyvatel tedy nepřesáhnou ani Brno. Knih se ale na tomto ostrově vydá okolo dvou tisíc ročně a alespoň jednu napsal každý desátý.
Podle Gudrún Baldvinsdóttir z Islandského literárního centra to není jen věcí bohaté literární historie pramenící z vikinských ság, ale i přirozenou touhou malého a izolovaného národa vyniknout mezi ostatními. "Na literaturu jsme velmi hrdí, je součástí naší identity. Zároveň, i když to zní jako klišé, potřebujeme vyprávět příběhy," říká Gudrún.
Marta Bartošková, která přeložila například islandský bestseller O času a o vodě spisovatele Andriho Magnasona, pak přikládá velký důraz severského národa na literaturu silnému národnímu cítění. "To je společné všem ostrovním státům, ale na Islandu je velmi vytříbené a reflektované. Připomíná navíc, že většina islandského kulturního dědictví je nehmotná.
Také Gudrún přiznává, že izolovanost ostrova uprostřed oceánu hraje v islandské literární tradici roli. "Smýšlíme o sobě jako o Evropanech, ale Evropané nás tak často nevidí. Můžeme se odsud dostat jen letecky, což je svým způsobem šílené. Jsme také relativně nová země, donedávna jsme byli kolonií, a tak o sobě chceme dát vědět," říká.
Islandská literatura se stala do jisté míry fenoménem. V roce 2020 bylo do cizích jazyků přeloženo rekordní množství místních autorů. Islandské literární centrum, které je vládní organizací podporující tvorbu doma i v zahraničí, poskytlo 111 grantů na překlad do 28 jazyků. Export do jiných zemí je přitom pro autory zásadní, protože přímo na ostrově jsou schopni prodat při nejlepším dva nebo tři tisíce výtisků.
Podle Gudrún je ale možné, že zájem o islandskou literaturu v zahraničí je jen dočasnou módní vlnou spojenou s masovým turismem, která ustane. Island je momentálně trendy a počet turistů rok od roku roste, letos ostrov očekává čtyřikrát více turistů, něž kolik má obyvatel.
Krimi a detektivkám islandská vláda nefandí
Více než polovina Islanďanů žije v Reykjavíku, proto je velká pravděpodobnost, že téměř každý zná někoho, kdo pracuje v knižním průmyslu nebo je přímo vydavatelem. Cesta na pulty knihkupců tak může být v tomto pro začínající autory o něco snazší než na větších trzích. Stát si navíc své spisovatele hýčká - ti profesionální mohou pobírat takzvaný umělecký plat.
Jednou ze spisovatelek, kterou již šest let podporuje islandská vláda, je autorka young adult literatury Hildúr Knútsdóttir, která v červenci zavítá do Česka v rámci Měsíce autorského čtení a jejíž postapokalyptický horor pro mládež Krvavá zima vyšel i v češtině. Hildúr si díky uměleckému platu může pronajímat kancelář v centru Reykjavíku, kam každý den dochází jako do práce. "Není to žádná velká částka, spíše základní příjem, ale kdyby umělecký plat neexistoval, myslím, že by na Islandu byli tak tři spisovatelé na plný úvazek," říká.
Umělecký plat ale nezíská automaticky každý, kdo se rozhodne něco napsat. Ze zkušenosti Hildúr je dobré mít už něco za sebou. O státní podporu si požádala po dvou napsaných knihách. Komise jí navíc dobu, po kterou může dávku pobírat, prodlužovala postupně, poprvé jí byla přiznána jen na tři měsíce. "Každý rok pak musíme napsat zprávu o tom, na čem jsme pracovali. Pokud člověk neudělá nic, umělecký plat příště nedostane," říká.
Komise také nepodporuje autory krimi nebo detektivní literatury, ačkoliv ta je na Islandu i v zahraničí zdaleka nejoblíbenější. "To mi přijde trochu snobské," hodnotí spisovatelka.
Počítače ani telefony islandsky neumí
Masivní podpora islandské literatury však neplyne jen z lásky k vlastní kultuře a z potřeby zadostiučinění malého národa. Islanďany děsí hrozba zániku vlastního jazyka, který má jen něco přes 300 tisíc mluvčích a neustálé vydávání knih může pomoci k jeho uchování. Čím dál silněji jej ohrožují nové technologie a sociální sítě, dochází k efektu, který odborníci nazývají digitálním vymíráním - jazyk, kterým lidé v reálném světě nejčastěji mluví, se v tom virtuálním stává marginálním.
Islandština je přitom poměrně odolná vůči pronikání anglicismů, má vlastní výrazy pro web nebo podcast. Země ale bojuje třeba s tím, že většina operačních systémů nebo softwarů není přeložena do islandštiny. "Naše počítače ani telefony islandsky neumí," stěžuje si Gudrún. A i když existují pokusy o překlady operačních systémů do islandštiny, lidé jsou tak zvyklí na anglické výrazy, že mít telefon v islandštině jim přijde zvláštní. Islandský internet je navíc velmi malý, a tak se vyplatí vyhledávat v angličtině. "Na islandštině nám záleží, jsme na ni hrdí a snažíme se ji uchovat při životě," říká Gudrún.
Malá země navíc nemá kapacitu překládat všechny knihy, o něž mají čtenáři zájem. Zejména mladší generace si raději objedná knihu v angličtině, než aby čekala, zda se někdy přeloží do rodného jazyka. Což je ještě ten příznivější scénář, protože podle Gudrún statistiky ukazují, že Islanďané, tradičně čtenářský národ, přelouskají méně knih než dříve, a největší pokles je právě u mladé generace.
Zábava na nekonečnou zimu
Zájem o knihy je ale i přes jistý pokles stále nadstandardní. Podle nejnovějších dat Islandského literárního centra přečtou obyvatelé ostrova v průměru dvě knihy měsíčně a 30 procent nejvášnivějších čtenářů přečte nejméně pět titulů měsíčně. "Kromě zmíněného krimi je oblíbená také literární fikce a biografie nějakých naprosto neznámých Islanďanů," říká Gudrún v nadsázce.
Zima, která na Islandu trvá v podstatě od září až do května, podle ní navíc ke čtení a psaní přímo vybízí. "Trávíme hodně času uvnitř. Během nejkratších dní je tady velmi málo světla a nevím, zda se to dá vůbec nazývat denním světlem. Slunce vyjde kousek nad tuhle horu a vzápětí už klesá zase dolů," ukazuje z okna Literárního centra na kopec za přístavem.
Že jsou Islanďané hrdí na svou literaturu, dokládá i to, že nejpopulárnější televizní show je pořad o knihách, který během dlouhých a tmavých islandských zim běží na obrazovkách jednou týdně v hlavním vysílacím čase. "Je to přitom velmi staromódní - jeden moderátor a dva kritici spolu mluví o knihách. Já se o literaturu zajímám, ale proč se na to koukají ostatní, to nechápu," směje se Gudrún.
