reklama
 
 

Barnesův román, pocta síle obrazu. V češtině vyšla próza o historikovi, který žárlí na minulost

7. 8. 2018 14:35
Do češtiny byl přeložen raný román držitele Man Bookerovy ceny Juliana Barnese. Vypráví o historikovi, který žárlí na bývalé milence své ženy a selhává při snaze rekonstruovat minulost.

Žárlila už Médeia. Žárlili Othello, Swann nebo Humbert Humbert. Také protagonisté románů Tolstého či Dostojevského. Greena, Kundery. Robbe-Grilleta. A tisíce dalších. Čím je tak výjimečný hrdina česky právě vydané prózy Juliana Barnese nazvané Než mě potkala, čím je jeho žárlivost výjimečná?

Především proto, že v případě profesora historie Grahama Hendricka je naprosto neopodstatněná, absurdní, až chorobná. Hendrick, jako už tolik mužů středního věku, opustil manželku i s dcerou. Našel si mladší ženu, bývalou herečku. Žijí spokojeně, mají se rádi. Ani důvod k nespokojenosti.

Po čase Hendrick zhlédne jeden z filmů, kde jeho žena účinkovala v delikátní scéně. Pak se dozví, že s hercem měla poměr. Pak že ještě s jinými.

Bylo to dávno, ale Hendrick začíná šílet. Chodí do kina stále na tentýž film, aby si bývalého milence své ženy změřil. Začne vyhledávat další snímky: buď takové, v nichž její postava měla poměr s postavami jiných herců, nebo ty, při jejichž natáčení s herci spala mimo plátno. Propisuje se mu to do života, když má jet na dovolenou, působí mu trauma už pouhá představa místa, které jeho žena navštívila s jiným mužem.

Jinými slovy: Hendrick trpí jakousi retrospektivní žárlivostí a právě tím se liší od všech těch hrdinů Shakespearových, Tolstého, Robbe-Grilletových a dalších. Nemá na koho žárlit tady a teď, ale nedovede se smířit s tím, že jeho žena měla předešlý život. Považuje to za nevěru, jakkoliv si alespoň zprvu uvědomuje, nakolik je to absurdní.

Přesto: popadá ho agresivita, lítost nad sebou samým, "pocit, že budu zvracet", popisuje své rozrušení.

Druhý fór spočívá v tom, že Hendrick je historik, uvyklý rekonstruovat v hlavě minulé události. Zapisuje, co má jeho žena na sobě, probírá se předměty, které si schovala, knihami, které četla. V domýšlení jejího předešlého milostného života však totálně selhává, neumí odlišit zrno od plev, všude a vždy předpokládá to nejhorší. Nechává sebou cloumat city, svá kritéria nadřazuje nade vše.

Hendrickova domýšlivost čtenáři napovídá cosi obecnějšího v tom smyslu, že každá rekonstrukce minulosti je subjektivní - což je téma, jímž se letos dvaasedmdesátiletý autor knihy, Brit Julian Barnes, zabývá dlouhodobě. Román Než potkala mě vydal roku 1982, jako svou teprve druhou prózu, pár let předtím, než se proslavil následujícím titulem Flaubertův papoušek.

Čistě prakticky: je lepší, aby si muž o své ženě myslel to nejlepší, nebo aby přesně věděl, na čem je?

Nynější české vydání Než potkala mě lze brát jako vhled do počátků Barnesova uvažování: v tomto textu poprvé výrazně rozehrává rozpor mezi skutečností a fikcí, historií a osobní pamětí, mezi nespolehlivostí vzpomínek a silou představivosti.

V některých pasážích tyto konflikty propukají naplno, jinde jsou spíš naznačené: historik Hendrick si v románu chodí pro radu ke spisovateli Jackovi, jenž při psaní čerpá z vlastních zážitků. Oba nějak pracují s představivostí, oba se dotýkají minulosti, narážejí na neschopnost ji oživit, pozměnit, zničit - každý ze svých důvodů.

Ale v tomto ohledu má kniha ještě daleko do dokonalosti Barnesových pozdějších próz. Úvahy jsou teprve na začátku, potenciál spíš naznačený, postavy až karikaturně ploché, děj poněkud à la thése. Nejspíš si je toho vědom i Barnes: když začínal, byl ke svým prvním knihám tak kritický, že na ně pod pseudonymem pro jistotu napsal zdrcující, nikdy nevydané kritiky. Dnes je dává k dobru jako veselé historky a k raným textům se dvakrát nehlásí.

To ale neznamená, že román Než potkala mě nemá smysl číst: napsaný je na vysoké úrovni, rychle ubíhá, až do nevěrohodného závěrečného dějství se při jeho čtení lze bravurně bavit. A byť některé myšlenky jen naznačí, zejména obecnější pasáže o žárlivosti neztrácejí platnost: není to, co Barnes popisuje, variací na odvěký boj intelektu s emocemi, ducha s tělem? Nevyrůstá žárlivost z pochyb člověka, který tuší, že není tak fyzicky dokonalý jako předchozí milenci jeho partnera? Uvažuje Barnes správně, když zárodky žárlivosti spatřuje už v genetické výbavě člověka? A čistě prakticky: je lepší, aby si muž o své ženě myslel to nejlepší, nebo aby přesně věděl, na čem je?

Julian Barnes: Než potkala mě

Julian Barnes: Než potkala mě

(Přeložil Jiří Hanuš)
Nakladatelství Odeon 2018, 224 stran, 279 korun

Minimálně v jednom ohledu navíc Barnes úvahy o žárlivosti posouvá: jeho hrdina propadá úzkostem, neboť "nevěru" své ženy vidí znovu a znovu na stříbrném plátně, jako by mu smilnila před očima. Kvůli těm scénám se neustále vrací do biografu, potřebuje je vidět na vlastní oči, jako Othello potřeboval vidět Desdemonin kapesník - až obraz filmové nevěry nevyhnutelně převáží nad realitou.

Krátce nato, co dopsal román Než potkala mě, Julian Barnes opustil zaměstnání: do té doby měl literaturu jako koníček a živil se recenzováním televizních seriálů či filmů. Zpětně vzato tedy románem Než potkala mě vlastně složil velkou poctu kinematografii - síle obrazu.

autor: Daniel Konrád | 7. 8. 2018 14:35

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama