Bude to přes dvaadvacet let, co spisovatel Jiří Kratochvil publikoval román Siamský příběh. Jedná se o zamotanou historii chlapce, který ve dvanácti letech prožívá napůl snový milostný příběh s mladou ženou nadpozemské krásy, přičemž ve druhé polovině knihy se ke své dávné lásce nejrůznějšími způsoby vrací, třeba tím, že o tom píše knihu.
Ano, to byl klasický Kratochvil, mistr příběhů, jejichž cestičky se proplétají, vyznavač spojování vysokého s nízkým, demiurg, který vykřesává historky třením dějin o soukromí. Neboli jak sám říká: možnost "vyslovit naši poválečnou historii hodně jiným způsobem, obrátit pořadí důležitosti a do popředí vystrčit soukromou, intimní historku jako šifru osudu našeho světa".
O dvaadvacet let později se teď autor k původní knize vrací a provádí na ní "řez Siamským příběhem". Druhou půli příběhu oddělil a hodil pod stůl, zatímco z první vystavěl "svižnou novelu".
Je to krok plně v intencích pozdního Kratochvilova díla, které se oprošťuje od houštiny vyprávění k o něco více lineárním dějům. Máme tu tedy v rukou novelu pojmenovanou Bakšiš, složenou, jak autor říká, "z rozmetaných cihel" Siamského příběhu. Skutečně: některé pasáže jsou téměř doslova přejaté, ale často opravdu posloužily jako cihly, které jsou rozhozeny tu a tam po celé novostavbě.
Bakšiš je rozhodně čtenářsky vstřícnější. Bez početných závorek, příběhů v příbězích, ba dokonce kunderovských miniesejů vložených do děje ubíhá vpřed lehce a volně, poháněný autorovým bohatým, šťavnatým jazykem a nepolevující vervou z vyprávění. To obojí skutečně vyniká víc, když se vyprávění příliš nerozbíhá.
Hrdinou knihy je dvanáctiletý Jakoubek a píše se rok 1946. Jeden svět se proměňuje v jiný, poválečný, pravda se přeskupuje v jinou a na tomto pomezí realit žije krásná Danielka, za války nacisty zneužívaná jako exkluzivní prostitutka. Danielka si nevinného Jakoubka přitáhne k sobě, v mystickém bezčasí se za něj provdá a prožije s ním horečnaté líbánky v laciném hotýlku, kde z Jakoubka udělá muže. Ve stejném věku i prostředí mimochodem dělala Nabokovova Lolita ze svého dospělého obdivovatele malého chlapce.
Později se Jakoubek i Danielka ocitnou ve válkou poničeném Brně, ovšem každý zvlášť. Nastává zoufalé hledání a míjení se, dva lidé, kteří se znají jen křestními jmény, a město plné chaosu. Několikrát se těsně přiblíží, jednou se zahlédnou, takže Jakoubek si uvědomí, že to nebyl jen sen, ale možná se už nikdy nesejdou - nebudeme přece prozrazovat příliš.
Zatímco v Siamském příběhu figuroval sám autor jako určité alter ego hlavního hrdiny, tentokrát se vzdal ich formy a vstupuje do příběhu jinak - jako malý, pro lidi téměř neviditelný skřet, kterého baví zamotávat lidem osudy. "My skřetové jsme velcí osamělci, bavíme se každý na své konto pozorováním lidí a spřádáním jejich milostných příběhů," píše.
Jiří Kratochvil: Bakšiš
Nakladatelství Větrné mlýny 2018, 121 stran, 249 korun
Bezejmenný skřet, který tento příběh nevymýšlí, pouze postavy včas tu a tam popostrčí, je opět zástupcem samotného spisovatele. Postavy si žijí do jisté míry vlastním životem, ale s dávkou samolibosti bývají manipulovány dle potřeby této bytosti stojící vně jejich reality, tvora, jenž se nachází mimo dobro a zlo, ale neodpouští si svébytné žerty. Zřejmě se jedná také o sebeironický náhled na sebe sama, osmasedmdesátiletého spisovatele, který se takto dotýká "úzkých, vlhkých štěrbin" života, kam může jen jako našeptavač a satyr-pozorovatel.
Ke konci bohužel kniha Bakšiš ztrácí kouzlo, katarze nepřichází. Byl to opravdu jen žert? Cítíme se jako Bastian z Nekonečného příběhu, který je uchvácen knihou, napsanou tak, aby jej uchvátila. Cožpak to bylo celé kvůli tomu? Chybí nám skutečné vkročení do čteného příběhu, které potkalo Bastiana. V tomto smyslu byl původní Siamský příběh ucelenější, tam jsme mohli zažít závratné prolínání vyprávěných světů, v Bakšiši však jen suverénně vyprávěný, slovy autora "dionýský fór".
Pokud nás ale měl dovést ke vkročení do původní knihy, nebyl by to špatný výsledek. Obě prózy se mohou zakusovat do vlastních ocasů, ale přitom třeba nepřehlédneme autorovu přesnou věštbu učiněnou v roce 1995, kdy byla ještě válka s islámskými teroristy daleko za obzorem: "Nový věk bude náboženský a obohacený obrazným myšlením neevropských kultur." Kulminují "příznaky fanatického náboženského sektářství, zatím tomu nikdo nevěnuje přílišnou pozornost, ale možná právě tohle je pohled za roh, pohled do příštího století".
