Ani pro populárního držitele několika ocenění včetně německé Ceny literárních domů však není snadné vysoká očekávání naplnit. V případě Rudišovy nejnovější prózy, nedávno vydané novely Český ráj, se dostavuje zklamání zvlášť intenzivní.
Příběh, v němž chybí popisy i dějová linie, šestačtyřicetiletý autor avizoval jako sondu ke kořenům "velké mužské duše" a prastarým problémům, jež tam lze najít. Po přečtení se spíš dostavuje podezření, zda nám Rudiš od začátku nevěšel bulíky na nos.
Český ráj je jakýmsi cvičením v prozaickém minimalismu: konverzační veselohra situovaná do horizontu jednoho roku, během něhož se postavy opakovaně potkávají v sauně, a tak se saunují a vedou řeči. Bohužel stylem, který nikam nespěje. Hovory mužů nejsou uvozovány jmény hovořících, nýbrž monotónními vsuvkami vypravěče v duchu "A ten, co je doktor, řekne…" Následuje výrok postavy, na nějž reagují jiné postavy uváděné podobnými parafrázemi. Rudiš je sám přirovnává ke "starým indiánským přezdívkám", ve skutečnosti jde spíš o vycpávky, které se ostatně průběžně mění. Jednou hovoří "ten, co je doktor", podruhé pouze "doktor", jindy zas "ten, co je doktor přes ženské orgány". Ale to je ještě drobnost.
Podstatnější je paradox celého podniku. Rudiš bezesporu výtečně odposlouchal současnou hovorovou řeč. Jazykovědci mohou jím zapsané dialogy vzít jako přepis standardu, jímž se dnes neformálně mluví. Asi i při chystaném jevištním uvedení půjdou dialogy hercům přirozeně do úst a představení může mít půvab, protože nabídne vyprázdněné fráze, povedené hlášky i typické reakce, když na někoho navazujeme, odporujeme mu či chceme přesunout hovor k jinému tématu. A jistě to také vděčně vyzní, když bude úryvky z knihy před publikem číst sám autor.
Jako sběratel materiálu k diplomce o tom, jak se dnes mluví, by Rudiš bezesporu uspěl. Ale jako prozaik s tím materiálem už nesvedl udělat nic dalšího. Člověk čte a připadá si, jako když kouká na rané filmy české nové vlny 60. let, třeba na Konkurs od Miloše Formana. Ano, takto lidé uvažují, a když se to zachytí, působí to komicky, asi i smutně. Jenže Forman nejen zachycoval, ale také vyprávěl příběh. Rovněž Bohumil Hrabal, což je další zjevná a přiznaná Rudišova inspirace.
Na rozdíl od nich Jaroslav Rudiš uvěřil, že jen samotné zachycení hovorů saunujících se chlapů, vyztužené o pár událostí, jež z dialogů postav nějak vyplynou, by mohlo stačit.
Jenže nestačí. První třetinu novely člověk přečte se zájmem, ba jistým pobavením či zvědavostí. Cesta od povrchu někam do hloubky, v níž by se mělo vyjevit cosi o té velké chlapské duši, je neustále odkládána, řeči jen plynou a natahování přes celý cyklus ročních období stupňuje nudu.
Rudiš se ji snaží zahnat tím, že přimíchá několik osudových témat - jedna z postav odchází do důchodu a pak se zblázní, vztahy mezi muži naruší nevěry s manželkami saunových kamarádů, a nadto je tu nejistota, co bude dál - celou saunu prý hodlají zbourat. Nakonec autor inscenuje chlapskou rvačku pojatou ve stylu filmové grotesky, nebo přidává postavu slepce, který se chechtá, protože při skoku ze sauny do ledové vody v šoku na chvíli vidí a to, co spatřuje, mu přijde k popukání. Budiž, ale není to málo?
Jaroslav Rudiš: Český ráj
Nakladatelství Labyrint 2018, 184 stran, 265 korun
Rudiš celou dobu spoléhá na nosný trám, který si od začátku připravoval. Jsme ve světě mužů, v jejich sauně, jež je zdí oddělená od druhé půlky, tedy od sauny a světa žen. Ve finále muži zeď překročí a do vstoupí světa žen. Nelze se ubránit dojmu, že takový trámek prózu nataženou na sto osmdesát stránek neudrží.
Nebo obrazně: novelu Český ráj lze přirovnat k počínání chlapce, který celé odpoledne na louce loví motýly, večer bohatý úlovek přinese domů, tam jej vysype na stůl a nechá být, jako že už ta směsice bude sama o sobě působivá. Nevezme do ruky atlas motýlů, aby je roztřídil, naučil se rozlišovací charakteristiky a motýly připíchl do vitrín, nějak je uspořádal. Tento typ práce Českému ráji chybí.
Próza skutečně může experimentovat s tím, že minimalizuje jednu stěžejní složku, ať už děj, postavy, prostory, čas či způsob vyprávění. Musí však o to víc zatížit složky zbylé. Rudiš zkusil experiment, v němž minimalizoval vše. Dokázal tím donkichotsky pozoruhodně existenci cesty, která ale nikam nevede.
