Kmenta, který letos oslavil padesátiny, v prologu popisuje dva roky starou historku s mladými divadelníky. Pozvali ho jako konzultanta k připravované inscenaci o české politice, jenže jejich poslední otázku novinář zodpovědět nedokázal: Proč se Miloš Zeman tak proměnil?
Kmentova reakce v knize slouží jako aperitiv povzbuzující k dalšímu čtení: "Zkusím zjistit, proč se Zeman za těch 30 let tak změnil. Tedy pokud se vůbec změnil," vábí čtenáře k následujícím bezmála 500 stranám textu, které roztřídil do sedmnácti kapitol a završil epilogem.
Jenže po přečtení otázka zůstává nezodpovězená. Čtenář je tam, kde byl na začátku, utvrzený, že Miloš Zeman je komplikovaná osobnost, jejíž motivy chování můžeme odhadovat, ale často jim příliš nerozumíme. A stejné je to s hodnocením, zda byl Zeman před 30 lety jiný než dnes. Kvůli tomu nicméně není potřeba knihu Rudý Zeman zatracovat.
Chvíli se jedná o politický thriller, chvíli rukověť budoucích novinářů, kteří se seznamují se základy řemesla, a zároveň je to soubor rešerší, ke kterým by se jen obtížně dostával člověk bez přístupu k placeným archivům českých médií. Každá z těchto poloh knihy by obstála i samostatně a vůči čtenáři by bylo možná poctivější, kdyby věděl, s jakým žánrem má tu čest.
Prolínání prvků čtivé literatury s žurnalistickými postupy čas od času působí rušivě a vyvolává otázky, zda se situace, které vypátral novinář Kmenta, skutečně odehrály tak, jak je v knize líčí spisovatel Kmenta. Tam, kde byl přímým svědkem události, nebo dokonce jejím aktivním účastníkem, líčení působí věrohodně a popis odpozorovaných detailů je namístě. To jsou třeba situace, kdy osobně vyzpovídal lidi, kteří měli být sponzory strany SPOZ, roku 2009 založené členy občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana.
Jeden z nich byl zneužit jako "černá duše". Když ho se zjištěním, že přispěl do Zemanovy stranické pokladny, Jaroslav Kmenta konfrontoval, dotyčný byl tou informací tak překvapený, že "sotva lapal po dechu". Další při rozhovoru s novinářem "couvl o krok dozadu". Používání takových detailů k oživení textu je běžná praxe v beletrii i faktografické žurnalistice. Jsou to drobné střípky, kterými autor nejen dokládá, že na místě byl, ale jimiž dokresluje kontext.
Pokud jde o osobní svědectví a pozorování, vše je v pořádku, jako třeba v situaci, kdy Kmenta roku 2018 sedí v sále Národní technické knihovny při jedné z debat prezidentských kandidátů: "Nejdůležitější byla na Zemanovi mimika v momentě, když odposlech uslyšel. Zbledl a byl zjevně v šoku. Poprvé a možná naposled během kampaně nebyl ve své kůži."
Jenže obdobná oživení autor používá i tehdy, kde svědkem události nebyl a pouze fabuluje, zhusta tam, kde pouze upevňuje zažitá klišé o Zemanovi, například o jeho náruživém kuřáctví a konzumaci alkoholu: "V malé místnosti byla kouřová clona, která se mohla krájet… A jako obvykle nechyběly skleničky a prázdné lahve na stole. Z jedné z nich premiér (Miloš Zeman) právě upíjel lepkavé campari."
Výjev ilustruje schůzku, která se odehrála v pracovně Miloše Zemana v Poslanecké sněmovně během aféry Olovo, tedy pokusu v roce 2000 zdiskreditovat političku ČSSD Petru Buzkovou. Kmenta se schůzky pochopitelně neúčastnil, a poznámka o husté kouřové cloně je tak zřejmě kombinací fabulace a vzpomínek Zdeňka Šarapatky, kterého si Zeman do kanceláře povolal.
Nic proti detailům osvěžujícím text. Jen by neměly vyvolávat klamné zdání, že politický a investigativní novinář byl očitým svědkem něčeho, co zná jen z doslechu.
Neukotvenost a přeskakování mezi novinářským souhrnem ověřených faktů a beletristickým líčením je nejrušivějším momentem knihy. Je těžké neustále udržovat pozornost a mít přehled, kdy Kmenta rekapituluje svá zjištění a kdy už přechází do čtivých pasáží, které mají novinářskou práci "prodat" řadovému čtenáři.
Možná však je tato výtka jen popisem nového stylu, který se v českých médiích postupně zabydluje a jejž lze označit za "novinářskou beletrii", fakta pospojovaná čtivým pojivem. Jako když se piškotové těsto promaže sladkým krémem, aby výsledný dezert lépe klouzal do krku.
Kmenta ostatně tímto způsobem píše mnoho let. Jeho dvě trilogie Kmotr Mrázek, vydané v letech 2007 až 2009, i novější Padrino Krejčíř stojí na novinářské práci, kterou literárně uspořádal až později. Vycházel přitom z principů, na kterých svá díla stavěli klasici světové beletrie. Už Arthur Hailey nebo Frederick Forsyth věděli, jak dobře na čtenáře zabírá, když se detaily ze skutečného prostředí propojí literárně barvitým popisem - pak se i banální listování v kartotéce rázem stává napínavým a čtenář dychtí dozvědět se, co si novinář při přípravě rešerší zapsal do poznámkového bloku.
Kmenta tohle ví a podobnými situacemi ve své novince nešetří. Na detailním popisu, jak si dopisoval s anonymním zdrojem o podezřelém bankovním kontu, je vystavěná celá jedna kapitola knihy nazvaná Lisbeth Zemanderová a vůbec nevadí, že končí do ztracena - nedozvíme se, zda podivný účet skutečně obsluhoval někdo z blízkého okruhu Miloše Zemana.
Kapitola alespoň nabízí vhled do toho, z jakých drobností a často neurčitých stop investigativní žurnalisté skládají podklady pro své články. Proto domněnka, že kniha Rudý Zeman by se mohla stát rukovětí začínajícího žurnalisty; může být užitečná i pro ty, kdo nejsou fascinováni fenoménem Zeman a jen se chtějí dozvědět, jak novinář pracuje.
Na Rudém Zemanovi je nejcennější obrovské penzum informací o Zemanově politické kariéře, které Jaroslav Kmenta přehledně chronologicky uspořádal. Na mnoho epizod by si laik už ani nevzpomněl a teprve v koncentrovaném podání z nich vyčte odpovědi na zpětně položené otázky, proč se asi stalo tohle, proč se to odehrálo právě tak.
Někdy je to rekapitulace čtivá, jako když se Kmenta vrací ke svým zjištěním, například hned v úvodu knihy při pátrání po černých duších ve financování strany SPOZ. Jiné působí nastavovaným dojmem. To jsou pasáže, kdy novinář reprodukuje texty z jiných médií a rozsáhlé citace přerušuje vsuvkami typu, že sám to "viděl takto", "zavzpomínal" nebo "formuloval". Čisté reprodukování článků by bylo přehlednější než jejich takto rozdělované převyprávění.
Kdo se chce dozvědět, jak novinář Jaroslav Kmenta shromažďoval a vyhodnocoval informace o Miloši Zemanovi a vlivných lidech z jeho okolí, nebude peněz utracených za knížku Rudý Zeman litovat. Kdo si chce přečíst shrnutí Zemanovy dosavadní politické kariéry, také může být spokojený; pořídit si Kmentovu publikaci je levnější než zaplatit přístup do elektronické databáze českých médií.
Rozčarovaný by mohl být ten, kdo by čekal do detailů prokreslený portrét Miloše Zemana. Název Rudý Zeman k tomu může svádět, ale v knize není. Načrtnutá skica to je však povedená.
Autor je redaktorem pořadu Reportéři ČT.
Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman
Nakladatelství JKM - Jaroslav Kmenta 2019, 470 stran, 349 korun
