Tento architektonický styl zvláštním způsobem spojuje odkazy na předválečnou éru s kakofonií dalších prvků. Funkcionalistická kruhová okna, v této době ovšem často dělená křížovou příčkou, kovová zábradlí, můstky a ochozy doplněné bizarními prosklenými jehlany, prvky hi-tech, atypické tvary rozcházející se s dřívější představou moderního domu, jako například krychle, oblouky, ale často i škodolibé půloblouky či vikýře do agresivně špičatých trojúhelníků. Všeobecné rozvolnění původních forem nezřídka končí až u vlnovek a sloupů na nečekaných místech.
Je škoda, že této architektuře se zatím nedostalo řádné analýzy a monografie. Nejblíže k ní má kniha právě zveřejněná rapovým a uměleckým vydavatelstvím BiggBoss nazvaná Chrámy peněz: Postmoderní architektura českých bankovních domů a spořitelen v devadesátých letech 20. století. Její autorka Jana Pavlová vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na UMPRUM, přičemž absolvovala právě prací na toto téma.
Již úvodní kapitola shrnující české finančnictví od 60. do 90. let ukazuje, jak teoretička dovede pojmout obrovské množství informací a čtivě je podat v zahuštěné formě. Totéž platí o vložené pasáži shrnující cestu mezinárodní architektury k tomu, čemu se říká postmodernismus.
Kniha vypráví příběh architektury jako reakce tvůrců, často teoretiků, na dobovou politiku a společenskou situaci. V neposlední řadě ale i na dosavadní vývoj oboru, který chce každá generace přebudovat po svém. Pavlová sleduje, jak se čím dál víc významných architektů v 60. letech minulého století vymezovalo proti modernismu tvůrců Le Corbusiera a Miese van der Roheho. Nám tak drahý bruselský styl nevyhovoval traumatizované generaci na Západě: postrádal lidský rozměr a přizpůsobivost lidské duši.
Zatímco ve 40. letech architekti nacházeli podobnosti mezi manýrismem a modernismem, později začali hledat manýristické principy, aby od moderny unikli. Tvůrci nové estetiky nemohli nečerpat z výtvarných směrů surrealismu a pop-artu. Chtěli vrátit domy do říše běžné reality a ta se jim nejevila jako geometrická a čistá, ale naopak coby shluk často i nesourodých prvků.
Přiblížit budovy lidem znamenalo také neodmítat kýč. Modernou odhozená historie se začala vracet, ale v nových kontextech, což vedlo ke vzájemnému přiblížení pojmů jako nový historismus a postmodernismus. V Evropě sehrála značnou roli Itálie, kde je kontrast starého a moderního obzvlášť výrazný a jedno nehodlá ustoupit druhému.
Průkopníky nového přístupu se stali architekti jako Aldo Rossi, jehož domy připomínají monumentální dětské stavebnice, mistr obloučků a asymetrie Robert Venturi, průkopník takzvaného fenomenologického přístupu k architektuře Jean Labatut, ústřední teoretik postmoderní architektury Charles Jencks, spoluautor Tančícího domu v Praze Frank Gehry či představitel skulpturálních staveb Mario Botta, od kterého zřejmě i čeští architekti 90. let okopírovali manýru zebrovaných zdí.
Jakkoli se nám zdejší architektura může zdát provinční a ta předrevoluční příliš "socialistická", její tvůrci přirozeně sledovali vývoj především na Západě a čerpali z něj ještě hluboko před rokem 1989. Devadesátá léta se pak nesla ve znamení snad nejbouřlivějšího posunu. Architekti měli pocit, že potřebují vyjádřit novou, svobodnou dobu, a klienti jim často nechávali volnou ruku.
Pro uměleckou svobodu bylo překvapivě dost prostoru také v případě bankovních domů. Jana Pavlová v knize mapuje, jak první postkomunističtí bankéři balancovali mezi snahou stavět reprezentativní, důstojné budovy a touhou přicházet s něčím novým, co by se již od pohledu rozešlo s komunistickou érou.
Ač domy vybrané pro tuto publikaci mají téměř všechny jisté rysy postmoderny, velmi často zároveň, ne-li především, odkazují na prvorepublikový funkcionalismus v jasné snaze připomenout to lepší v naší historii. První republika byla v 90. letech znakem kvality a tradice.
"Chrámy peněz" shromážděné v knize tedy jsou i nejsou navzájem podobné. Ostatně i jejich architekti měli různé zkušenosti - byli tu mladí nadšenci i matadoři pamatující ještě úspěch československých výtvarníků na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Situaci ztěžoval fakt, že nejpozději při pádu IPB v roce 2000 získaly české banky spíše negativní pověst a na vlně kritiky se svezla často i nápaditá architektonická řešení.
Banky mohutně budovaly a s určitou zpupností se pak v centru měst často přetahovaly o pozici místní dominanty třeba s kostelem. Ve druhé polovině 90. let navíc již hojně krachovaly. Mezi lety 1994 až 1999 nedobrovolně ukončilo činnost 19 českých peněžních ústavů. Kromě rozkvětu jsme tedy také byli svědky toho, jak se kdysi honosná sídla mění v kasina, kancelářské budovy či obchody. Architekt Jiří Suchomel například v Liberci navrhl nadčasovou budovu Agrobanky, ale než ta stihla nainstalovat zlaté logo, zkrachovala.
Zajímavým případem je budova ČSOB v Českých Budějovicích od studia A8000. Banka získala historickou budovu na Lannově třídě, ale ponechala z ní pouze fasádu a vnitřní schodiště. Za tuto kulisu umístila až avantgardně pojatou moderní stavbu, jež z ní vykukuje jako nějaký klubající se kovový mechanismus.
Originálně tvarovanou neofuncionalistickou stavbou má Česká spořitelna v Táboře. Vznikla na pozemku, který sloužil jako průjezd na poštu, takže musela být koncipovaná tak, že auta projíždějí budovou. Tato stavba i mnohé další v knize ukazují, kolik je po republice roztroušeno a možná trochu zapomenuto budov, jež stojí za zhlédnutí a kterých by si klasický architektonický bedekr nejspíš nepovšiml.
Naprosto mimořádně v tomto smyslu působí další budova spořitelny, tentokrát v Jindřichově Hradci. Zvenku pruhovaný kosmický modul, zevnitř funkcionalismus odlehčený současným uměním, shora gigantický čtyřlístek pro štěstí.
Zároveň je škoda, že publikace s natolik originálním tématem je pojatá tak neprakticky. Zlom možná potěší grafického gurmána, ale užitečný příliš není. Text byl oddělen od fotografií, takže člověk musí nejprve nalistovat každou kapitolu dozadu na fotografii a pak se vracet, aby věděl, o čem je řeč. Výtečný shrnující esej o vývoji architektury vysloveně volá po obrazových ukázkách, ale nabídne jich minimum a bez popisků, navíc je vnořený do středu knihy. Technické údaje ke stavbám lze nalistovat až v závěru svazku, jistě protože na konci kapitol by působily vizuálně "rušivě". Manýristické, artově rozostřené "náladové" snímky navyšují rozsah stran grafickým balastem.
Nejpřínosnější jsou Chrámy peněz v tom, z jak nečekaného a nenápadně kritického úhlu ilustrují vývoj českého finančnictví v 90. letech. Bankovní budovy jsou ne tak úplně němými svědky jeho rozkvětu i častých pádů, jakož i chaosu doby, kdy bylo potřeba ve stavbě společnosti rekonstruovat téměř úplně všechno.
Kniha
Jana Pavlová: Chrámy peněz - Postmoderní architektura českých bankovních domů a spořitelen v devadesátých letech 20. století
Vydal BiggBoss 2022, 493 stran, 1650 korun.
