Novinka opět napsaná esejisticky a vyprávěná v první osobě vyšla česky tentokrát ze všech jazyků jako první, neboť šestašedesátiletý humorista Tenenbom v jiných zemích poslední dobou nenachází příležitosti publikovat. Za prvé proto, že politickou korektnost považuje za svazující, což zde i explicitně říká. A za druhé proto, že ho nelze nikam zařadit: nepatří ani nalevo, ani napravo, v důsledku čehož také do Česka přijíždí jako host konzervativního CEVRO institutu, liberální Knihovny Václava Havla i festivalu Colours of Ostrava. Sám sebe hrdě řadí mezi "nezávislé myslitele".

Tuvia Tenenbom slovy německého časopisu Spiegel ukazuje, že i dnes se lze neřídit myšlenkovými vzorci diktovanými okolím, ani vnuceným jazykovým kodexem. A je rozhodně skvělé, že Češi se k jeho dílu dostávají jako první. Na straně druhé stát se lokální celebritou může být ošidné - knize Po čem rabíni touží by výrazně prospěly editorské škrty, jež by zabránily jisté monotónnosti a ne vždy nutnému opakování. Leč začněme meritem věci.

Autor knihy Tuvia Tenenbom při návštěvě Prahy. | Foto: Lukáš Oujeský

V úvodu autor vzpomíná na dětství a vrací se do izraelského města Bnej Brak, kde se roku 1957 narodil jako syn uznávaného a milovaného rabína. Vyrůstal v přísnými pravidly spoutaném ultraortodoxním životě, protože jako dospívající se ale moc ptal, záhy jej opustil a odjel do USA. Tam se stal dramatikem, novinářem a spisovatelem. Po několika dekádách začal vnímat paralely mezi současnými newyorskými progresivisty a charedim, to znamená ultraortodoxními Židy. Právě do těchto svých soukmenovců, pro něž smartphony představují pokušení, neboť se v nich prý ukrývá Satan, se strefuje v nové knize.

Tenenbom v jejich způsobu existence spatřuje paradox: označuje je za Židy bojující proti židovskému státu, neboť ten byl založen jako světský. Oni se naopak vnímají jako jediní praví Židé, a tak v blízkosti jejich obydlí nikoho nešokují graffiti typu "Žádáme holokaust sionistů".

Spisovatel se však zároveň cíleně setkal také s jedním izraelským sionistickým profesorem, který neváhal nazvat děti těchto charedim "parazity". Narážel tím na rozšířenou domněnku, že ultraortodoxní Židé nepracují, žijí z dávek a jen čtou náboženské texty. Podle statistik think-tanku Israel Democracy Institute přitom dnes většina tamních ultraortodoxních žen a mužů má zaměstnání.

Obal knihy Po čem rabíni touží. | Foto: Nakladatelství Zeď

Tuvia Tenenbom dále s trochou nadsázky řeší, je-li ultraortodoxní čtvrť Me’a Še’arim v hlavním městě Jeruzalémě to nejsvětější, nebo nejšpinavější místo světa. Dochází k závěru, že obojí. Na jednu stranu obdivuje "klid, lidskost bez strojů" či komunitní život plný jídla a hudby, zároveň ovšem sleduje různé ultraortodoxní dvory či dynastie včetně toho, jaké mezi nimi vládnou napětí, soutěžení a otevřená nevraživost. Kromě odpadků v ulicích si autor všímá finanční stránky toho, co znamená být svatý. Košer potraviny jsou výnosný byznys a spisovatel v knize odhaduje jmění jednoho rabína na 750 milionů šekelů, což by bylo asi 4,5 miliardy korun. Jinde píše o židovském klobouku neboli štrajmlu vyráběném z ocasů sobolů a kun, jenž může přijít v přepočtu asi na 400 tisíc korun.

Opět neobhajuje žádnou ideologii: podobně jako ve svých dřívějších společensko-politických cestopisech Všechny jejich lži nebo Chyťte Žida! si na stránkách utváří vlastní názor. Postupuje až průzračně: hovoří s nejrůznějšími lidmi, od muslimského taxikáře po poslance izraelského parlamentu Kneset za stranu Sjednocený judaismus Tóry, a občas je popíchne nevinně se tvářící otázkou typu proč. Sám se přitom opírá o dokonalou znalost Starého i Nového zákona a postupuje s logikou matematika - však matematiku i vystudoval. K odhalení rozporů v tom, co kdo říká, mu stačí bedlivě naslouchat.

Například si Tenenbom snaží ozřejmit, proč některé ultraortodoxní dvory tak posedle regulují sexualitu, když mnohé starozákonní spisy ji oslavovaly. Nepřestává se ptát a pátrat, dokud nedojde k přesvědčení, že určité židovské autority již zcela rezignovaly na to, co je psáno v Knize - neboť jejich studnicí vědomostí je mnohem pozdější halachický kodex shrnující židovské náboženské právo Šulchan aruch.

Jinde autora zajímá, zda se ultraortodoxní Židé navštěvující hroby velikých rabínů kupříkladu na Ukrajině nedopouštějí modloslužebnictví. A tak se táže a táže, dokud neuslyší, že modlení u mrtvých skutečně je modloslužebnictvím - i když okolo rozhodujícího faktoru, tedy ke komu že se tu vlastně kdo modlí, by bylo možné vést nekonečné diskuse. A občas se Tenenbomovi dostane typicky židovské odpovědi jako vystřižené z anekdoty: "Ano i ne."

Pro citlivější čtenáře dotčené třeba tím, že Židovkám z ultraortodoxní čtvrti Me’a Še’arim zahaleným od hlavy až k patě se podle spisovatele celkem běžně přezdívá tálibánky, kniha Po čem rabíni touží není. Nicméně svůj strom poznání si každý volí sám - a četby odhalující předsudky všeho druhu je bohužel stále víc potřeba.