Festival spisovatelů Praha, který dnes začíná v českém Senátu, tu není od toho, aby ubezpečoval. Svým hostům, špičkovým světovým literátům, klade zásadní společenské i politické otázky. To vše v přesvědčení, že umělci uvažují jinak a do debaty vnesou svěžejší myšlenky než politici nebo lidé z byznysu.
Už dlouho ale na Festivalu spisovatelů nebyl host s názory tak vyhraněnými jako skotský prozaik Irvine Welsh, autor přelomového románu Trainspotting z 90. let. Poprvé do Prahy přijel před patnácti lety, kdy se na festivalovém pódiu pohádal s Francouzem Yannem Martelem o významu spisovatele Williama Burroughse. Hovořit s Welshem dnes, krátce po jeho šedesátých narozeninách, ale znamená zakusit ponurý, nevybíravý, až apokalyptický pohled na svět.
Aktuálně.cz: Prý teď žijete v Miami?
Natrvalo asi rok a půl. Ještě nevím, jestli se vrátím do Velké Británie. Chtěl bych, v Americe už jsem dlouho, nejdřív San Francisco, pak Chicago, teď Miami. Pomalu se blížím bodu zlomu. Buď v nejbližších měsících zvednu kotvy, nebo tam ztvrdnu nastálo.
A stěhoval jste se z pracovních důvodů, abyste mohl nabízet scénáře v Hollywoodu?
Mám na americkém kontinentu celou síť spolupracovníků, v Los Angeles žijí můj manažer i můj agent, amerického vydavatele mám v New Yorku. A tam také sídlí mí obchodní partneři. Další jsou v Mexico City a ve státě Illinois.
Co máte za obchodní partnery?
Založil jsem produkční firmu. Abychom si některé věci mohli dělat sami. Filmy, muziku, divadlo.
Jaké je Miami?
Hodně vizuální. Pocházím ze Skotska, kde se lidé na každém kroku potkávají, klábosí a vyprávějí si příběhy. Už ale tolik nekoukají kolem sebe. V Miami je to naopak. Jachty, pláže, modelky, pořád na něco zíráte. Hodně záleží, jak vypadáte, a také jak vypadáte bez trička. Díky slunnému podnebí. Přiměje vás to trochu na sobě zamakat.
Vy jste dřív boxoval, ne?
V mládí víc, nedávno jsem se k tomu vrátil. Ale spíš trénuji, už nedělám sparing, cvičné souboje mezi dvěma lidmi, kde jeden mlátí druhého. Nemůžu si dovolit, aby mi někdo bušil do hlavy, mám tam toho moc.
Takže boxujete, abyste byl fit?
Pro mě je box o soustředění. Většinu času sedím za stolem a píšu, a to jste pak myšlenkami pořád v oblacích. Je fajn to něčím vyvážit, mít jak upustit páru. Dělám box, pilates a chodím běhat.
Letos uplynulo čtvrtstoletí od vydání vašeho románu Trainspotting. Vnímají ho dnes lidé jinak?
Zásadně se to proměnilo. Trainspotting byl dlouho hlavně knihou pro mladé, románem o drogách, vznikl kolem toho kult. Dnes se o něm čím dál častěji mluví jako o postindustriálním románu.
Co to znamená?
Že zachycuje proces, který teď prožíváme, kdy se svět mění na postindustriální společnost. V 90. letech vyšly jen tři romány, které tohle podchytily. Zaprvé Klub rváčů od Chucka Palahniuka. Zadruhé Americké psycho od Breta Eastona Ellise. To už byla kniha o lidech, kteří kdysi vytvářeli pracovní místa, ale teď jen šustí papírem, nemají do čeho píchnout a ubíjejí nudu budováním impérií nebo pletichařením. Třetí kniha je Trainspotting. Vše ostatní, co vyšlo v 90. letech, je zapomenuté. Byla to jen dobová rozptýlení. Literatura buržoazních autorů o problémech střední třídy, kterou si o víkendu vezmete na pláž a strašně se do ní zažerete, ale v neděli večer se vrátíte do Londýna, zase začnete chodit do etnicky pestrých restaurací a dál si budete nalhávat, že se vyhnete věcem jako brexitu nebo Trumpovi.
To jste to vzal šmahem.
Po třiceti letech nadvlády neoliberalismu je nejvyšší čas zpozornět ke kultuře, která odráží, jak se skutečně mění svět. V 90. letech to dokázaly jen ty tři romány.
Ve všech třech výrazně figurují drogy, s těmi je to teď jak?
Spousta lidí, co jelo na drogách, si už tehdy kladlo otázky, kterým dnes čelí establishment. Lidé nebrali heroin proto, že by jim bylo smutno. Dávali se na heroin, protože nevěděli, co s nimi bude, co na světě zmůžou, jestli budou mít zítra práci, kdo si s nimi zase vytře zadek. Drogy jsou dnes průvodním jevem změny, jako to byly morové epidemie během přechodu z feudalismu na kapitalismus. Tehdy jste měli černou smrt, protože se lidi sestěhovali na jedno místo, začali žít v bezprostřední blízkosti a z toho vznikla spousta chorob. Dnes rovněž zažíváme společenskou změnu, přecházíme od kapitalismu ke konceptualismu. A drogy jsou epidemií naší doby.
Tím konceptualismem myslíte co?
Že čím dál méně lidí vyrábí fyzické produkty a dělá ruční práci, naopak roste počet virtuálního zboží. Myšlenek. A lidí, kteří se živí tím, jak myšlenky zpoplatnit. Dennodenně se na nás valí informace z internetu a sociálních sítí, pořád nad něčím přemýšlíme, reagujeme. Vzniká z toho psychický přetlak a lidi dnes opět ve velkém berou drogy, konkrétně třeba opiáty, protože jim to pomáhá ustát ten strašný tlak světa.
Trainspotting byl ale také román o volbě, že člověk má možnost tento svět odmítnout.
Akorát že dilematu, jestli přitakat světu konzumu, nebo zůstat na kraji společnosti, dnes nečelí už jen vyděděnci jako z Trainspottingu. Ten problém zasahuje i do vyšších společenských vrstev. A pomalu začíná téct do bot i privilegovaným elitám. Ty zjišťují, že udržet kapitalismus a patriarchát je s technologickým vývojem čím dál těžší. Veškerá moc bohatých lidí se odvíjí od toho, že vytvářejí pracovní místa a platí druhým, kteří je oplátkou za to mají rádi. Proto časopisy jako Forbes tisknou nablýskané profilové články o boháčích. Ale až tihle lidé nebudou schopni vyplácet mzdy, myslíte, že po nich štěkne pes? Copak na nich někomu záleží?
Počkejte, není to naopak? V Americe i Česku teď občané ve volbách dávají hlasy miliardářům.
To má tři důvody. Zaprvé je pohodlné mít nad sebou všudypřítomnou, užvaněnou autoritu, která vás ubezpečí, že je vše v pořádku, že se můžete vrátit k tomu, jak jste žili dřív, a že vás nesmete technologická, ekonomická ani klimatická změna. Pak je tu druhá věc. Někdo řekl, že blbí lidé jsou si vždy vším jisti, zatímco ti chytří nade vším pochybují. My dnes žijeme v době, kdy raději volíme blbce, protože ti nám slibují alespoň nějakou jistotu. S nimi nám zbude alespoň to málo, co ještě funguje. A zatřetí lidé volí na protest. Říkají si: kašlat na to, hodíme to těm, co udělají největší brajgl, a tihle pitomci to pak celé alespoň co nejrychleji ukončí. Lepší rychlá smrt než pomalá.
Podle vás je volba tradiční politické strany pomalá smrt?
Pomalá smrt je to, co lidem po tři desítky let připravují neoliberálové svými neustálými škrty a politikou šetření. Lidé vědí, že když se k moci dostanou miliardáři, těm se to vše rozsype pod rukama a nakonec v tom ještě utopí vlastní prachy.
Neangažují se miliardáři v politice naopak proto, aby své jmění ochránili?
Možná, ale co s ním budou dělat? Můžete si vybudovat sbírku nejdražších obrazů na světě, ale ve chvíli, kdy nebudete mít, s kým o ně licitovat na dražbách, jsou ty malby bezcenné. Můžete mít limuzíny, jachty a helikoptéry, ale až nebude kam jezdit, zbude z nich jen staré železo. Podle mě lidi cítí, že zbohatlický způsob života je u konce. Podvědomě tuší, že se jich netýká, peníze se dávno přesunuly do vyšších sfér, my z nich v životě neuvidíme ani cent. A víte, že to těm boháčům nezávidím? Čeká je čím dál zoufalejší, osamělejší a více frustrující život.
A nás čeká co? Přijímáte tezi o rozdělené společnosti?
My si budeme muset vybrat, jestli v našem světě technologický vývoj vyústí v bezprecedentní míru svobody, a to na hranici anarchie, nebo jestli si naopak zvolíme vládu pevné ruky, jakýsi novodobý fašismus. V podstatě o tohle se teď všude vede spor mezi dvěma tábory. V prvním jsou globalisticky uvažující neoliberálové, a proti nim stojí nativisté, tedy zastánci protimigrační politiky, voliči Trumpa, podporovatelé brexitu nebo prostě obyčejní fašisti.
Neházíte toho trochu moc do jednoho pytle?
Na tom nesejde. Lidem už dochází, že spor těchto dvou táborů se jich přestává týkat, že jsou z téhle kulturní války vyloučeni. To se jen elity rvou o kosti systému, který dávno zemřel. Současný politický systém se voličům neodvratně vzdálil. Není co si vybrat.
Vy tradičně podporujete levici, jistě jste špatně nesl už 80. léta v Británii za pravicové vlády Margaret Thatcherové?
Rozdíl je v tom, že dnes i socialisté bojují za záchranu kapitalismu. V podstatě přiznávají: nevíme, co kapitalismus nahradí, ale co jsme si - to jsme si, pojďte nám to teď ve volbách zase hodit jako za starých časů a my vám uděláme nějaký kapitalismus s lidskou tváří. A pak ho ještě pár desítek let budeme pomalu dojit, než z něj vymáčkneme poslední zbytky.
Vážně si myslíte, že kapitalismus končí?
Klidně může přežít v zemích jako Indie, ale naše technologicky vyspělé západní země už jsou jinde. My už nemáme kapitalismus. Konkurence na trhu dnes funguje maximálně ve spodních patrech byznysu. Tam, kde jde o opravdové peníze, všechno skupují a ovládají jedna, maximálně dvě skupiny.
A s tím se nedá bojovat, to se podle vás musí celé zbořit?
Jak s tím chcete bojovat? Nemůžete zvrátit technologický vývoj. A technologické organizace jako Facebook nemůžete rozhodnutím antimonopolního úřadu rozbít na sto malých Facebooků. Na to se vám lidi vykašlou, ti chtějí mít jeden, a stejně tak státům vyhovuje, když každé odvětví obhospodařuje jedna firma. Ta pak do státu postupně prorůstá, nebo stát do ní, čert to vem. Je to celé špatně.
Sečteno a podtrženo čekáte apokalypsu?
Asi ano, ale beru to s klidem. Jde o historickou chvíli. Těším se, jak to budu sledovat.
Z pláže na Miami?
No jasně. Tam je nejlepší výhled!
