Jak už vědí čtenáři a také diváci seriálu Panství Downton nebo filmu Gosford Park, dvaasedmdesátiletý scenárista a spisovatel Julian Fellowes kolem té muzeální veteše dokáže vystavět skvělou zápletku. A pokud jedna nestačí, přidá další, a ještě jednu.
Výborně vypráví, nespěchá, užívá si dialogy, má cit pro detail i celek. Také jeho román Belgravia, který v překladu Simonety Dembické nedávno vydala Jota a podle nějž už vznikl televizní seriál, je jako obraz rozeznatelný z blízkosti i odstupu.
Točí se kolem nemanželského dítěte, které vzešlo z neplatné svatby. Obřad se konal v předvečer bitvy s vojskem Napoleona Bonaparta, kam mladí Angličani odcházeli přímo z plesu. Kdo na večírku byl, ještě po desetiletích vyprávěl historky.
Tehdy bylo počato nejen dítě, které ani v dospělosti nezná své rodiče, ale zejména budoucí potíže. Kdo je skutečný padouch a kdo hrdina, se dozvíme až v závěru rozsáhlého, téměř pětisetstránkového textu. Dozví se to čtenář, majordomus a nikdo další. Oč se hraje především, je totiž pověst. Hlavně že jsme jedna rodina, chtělo by se dodat v intencích české klasiky.
Ale pozor, pro humor není v Belgravii místo. V žádném případě se nesmějme baronům. Ukázat se s novým valachem v parku, vybrat látku na garderobu a připravit slavnostní menu je podobně vážná záležitost, jako byla samotná bitva. Pokud se to nepovede a člověk nezanechá náležitý dojem, může dopadnout jako u Waterloo.
Fellowes zalidňuje rozrůstající se Londýn fascinující kaskádou intrikánů. Domluvené svatby, průmyslníci pokoušející se proniknout do šlechtické přízně, zchudlí aristokraté, kteří si půjčují od chudých, sami chudí… Samozřejmě nesmí chybět ani někdo čestný, přímý. A pochopitelně to musí být ten, vůči němuž se spikli okolnosti i lidé, především ti nejbližší.
V prostředí, které jsme troufale označili za muzeální, Fellowes do jisté míry skutečně žije. Je baronem a členem anglické Sněmovny lordů za konzervativce. Svému světu věří, proto do něj může vzít i čtenáře.
Je to nerovná návštěva, jako když se nižší šlechtična bez pozvání vnutí na večírek pro horních pár stovek. Fellowes ale nechává dveře nablyštěných komnat doširoka otevřené a čtenáři poskytuje možnost zalykat se obdivem, nebo si odplivnout. Každému dle libosti. Jen je třeba zachovat etiketu a tvářit se jako nic, v tomto světě city patří do soukromí.
Samozřejmě je to celé také zamilované. Belgravia úspěšně balancuje nad propastí červené knihovny, díky věrným reáliím a autorově stylu, který by se dal označit za širokoúhlý, do ní ale nespadne. Je to čirý literární popík, umírněným způsobem okouzlující. Každý zapomenutý vějíř je v něm zásadní.
Belgravia. Tato dodnes luxusní londýnská čtvrť v sousedství Buckinghamského paláce a Hyde Parku v polovině předminulého století právě rostla do imperiální slávy. I na vrcholu bohatství však její obyvatelé měli své trable a být urozený nebyla žádná láce, spíš závazek, který místo uspokojení přináší neklid.
Další potíže mohou nastat, pokud dojdou zdroje. Stavovská čest přitom neumožňuje nic tak nízkého, jako je práce. Jak z toho kola ven? Co třeba vražda?
Je příznačné, že úhlavní padouch je v Belgravii potrestán tím nejhorším možným způsobem. Ne, neskončí na šibenici, není ani vysmíván. Dopadne nejhůř, jak by se to mohlo stát skleníkové květince s řádkou titulů.
Kniha
Julian Fellowes: Belgravia
(Přeložila Simoneta Dembická)
Nakladatelství Jota 2021, 446 stran, 398 korun.
