Když televize BBC v roce 2010 začala vysílat seriál o jedné britské šlechtické rodině, šlo o odlehčenější podobu vzmáhající se kvalitní televizní zábavy. Panství Downton se vymykalo výpravou a vizuálními detaily. Ukazovalo, že také v televizi lze klást důraz na obrazovou složku.
Po šesti řadách, z nichž poslední měla premiéru roku 2015, nyní přichází do kin završení v podobě filmu. V něm si lze opět užít detaily nazdobených rób či to, kterak hrdinové s poněkud snobskou noblesou cedí víno skrze plátýnko do honosné nádoby. A to je vlastně vše.
Návštěva královské rodiny svede zhruba dvacítku ze seriálu známých protagonistů do jednoho sídla, kde dostává prostor nekonečná řada her a přetvářek. Šlechta se předhání v cynickém ostrovtipu. Služebnictvo se zase nechce smířit s tím, že královský pár si přivede vlastní kuchaře a lokaje.
Na tomto půdorysu se snímek štěpí do řady podzápletek a prozrazuje televizní původ. Spíš než samostatný filmový příběh to je seriálová epizoda dvojnásobné délky, pokus dát fanouškům i hrdinům poslední sbohem.
A bohužel snímek nepůsobí televizně jen svou výstavbou. Při sledování se neustále dostavuje pocit, že tvůrci pouze rozpohybovali nějaký hodně starý vtip o Angličanech. Divák se ocitá na přehlídce bonmotů z výprodeje, dozvídá se rádoby jízlivá moudra typu "Machiavelli se podceňuje" a už jen čeká, kdy přijde reklama, která by ho na chvilku vysvobodila.
Ambice hovořit o době přicházející modernity, která navždy promění pohled na britskou společnost a na místo šlechty v ní, zůstává nenaplněna. Panství Downton naopak až absurdně posiluje optiku, v níž prostý lid vzhlíží ke svým panovníkům jako v pohádce.
Pro obchodníka je největší poctou představa, že z jeho zboží bude uvařen oběd pro krále a královnu, a už si představuje, kterak se o tom bude vyprávět po generace. V podobném duchu se nese jedna z hlavních zápletek - kterak ze hry vyřadit královské služebnictvo a obsloužit veličenstva vlastními silami. Tato malá "rebelie" je vlastně tím nejservilnějším aktem.
Do této selanky tu a tam těžkopádně vstoupí společensko-kritický motiv. Třeba v podobě šroubované narážky na konspirační teorie nebo homosexuální linky, která divákům připomene, že dva muži si v tehdejší Británii nemohli legálně pomalu ani zatančit. A že homosexualita ilegální ještě dlouho bude.
Film je tak hlavně neobratnou snahou neprozradit poněkud nízký původ. Panství Downton sice vypráví o životě "na zámku", ale nákladná výprava nezamaskuje, že patří spíše do estetického podzámčí. Že je to v jádru jen mýdlová opera, v níž se vyskytují o něco luxusnější mýdla.
Nakonec film nejlépe funguje v několika romantických a rodinných okamžicích poslední čtvrtiny. Ta mimo jiné prozradí, že jeho veličenstvo král Jiří V. s chotí jsou také chápaví lidé a nejen škrobené modly svázané protokolem. Jak překvapivé.
Možná je kdesi hluboko pod povrchem ukrytá reflexe tehdejší britské společnosti a nátury, v níž vrcholným aktem neposlušnosti je zamknout kolegu kuchtíka v jeho pokoji a posloužit panstvu místo něj. Ale mnohem spíše film tomuto způsobu života přitakává a snaží se svou chlácholivou vidinou světa nakazit i diváky.
Panství Downton
Režie: Michael Engler
CinemArt, česká distribuční premiéra 12. září
Efekt je nicméně opačný a publikum si vydechne až u posledního odjezdu kamery a poznámky, že všechno jednou skončí. Ještěže tak. Předchozí série zhruba tuctu dialogů, z nichž každý vypadal, že bude tím posledním, vyvolávala hrůznou obavu, jestli ty závěrečné titulky vůbec někdy přijdou.
