Brežná se narodila roku 1950 ve slovenském Trenčíně, odkud po vpádu sovětských vojsk s rodiči emigrovala do Švýcarska. Na basilejské univerzitě studovala slavistiku, filosofii a psychologii. Léta tlumočila na švýcarských úřadech. Organizovala ženské humanitární projekty v Guineji, Rusku, Čečensku a na Slovensku. Kromě toho hodně cestovala a psala reportáže, právě ty čečenské z roku 2012 vyšly také česky pod názvem Vlčice ze Sernovodsku.
Román Nevděčná cizinka vydala německy téhož roku u malého berlínského nakladatelství Galiani, teď jej v překladu Zuzany Henešové společně publikovaly Baobab a G plus G. Brežná v něm zúčtovala s emigrací do Švýcarska a, jak je pro její psaní typické, nenechala na něm nit suchou. Symbolicky se tím řadí mezi slavné švýcarské spisovatele jako Maxe Frische či Friedricha Dürrenmatta, kteří k vlasti rovněž měli složitý vztah.
Nejlépe ho vystihuje pojem hassliebe, láska spojená s nenávistí. Ostatně název knihy je podobně komplikovaný - die Fremde může v němčině označovat jak cizinku, tak cizinu. Titul tedy evokuje, že nevděčné mohou být obě.
Za svoji prózu Brežná dostala významnou Švýcarskou knižní cenu. Riskovat se tedy vyplatilo, nová domovina ji za "drzost" ocenila a autorka se o sobě nejspíš leccos dozvěděla.
Popisuje pocit cizosti, vykořenění, nemožnost zabydlet se a přilnout k nové domovině. Po příjezdu do Švýcarska podrobuje zemi obrovské kritice, líčí přezíravý postoj zdejších obyvatel k cizincům. A to navzdory tomu, že vypravěčka cítí, jak by za nový domov přece měla být vděčná.
V rámci takzvané migrantské literatury se jedná o kritičnost skutečně nebývalou. Dostavuje se šok: v této zemi je vše regulované, vše se děje podle pravidel a každý se stará o sebe. Jenže ona chce přesný opak: všechno sdílet a všem pomáhat, jak je zvyklá z komunistického Československa. Nebere si servítky a líčí všelijaké absurdní scény, které by se na Východě prostě nestaly - například když jí v domě zakážou krmit vyhladovělé pouliční kotě. "Víme přece, jak to je. Nejdřív jedno kotě, pak přitáhnou celé hordy přistěhovalců," říkají.
Tok vyprávění přerušují zápisky scén z úřadů či ordinací, kde vypravěčka pracuje coby tlumočnice a dává hlas migrantům ve složitých situacích. Často lakonické historky plasticky zachycují situaci bezprizorných lidí. Někdy jsou to spíše vykukové, kteří prostě jen zištně utíkají ze své země, jindy lidé, již se kvůli válečným konfliktům nemají kam vrátit.
Všímavá tlumočnice to vše reflektuje. "Jsem jazyková záchranná služba, kroužím v jazycích jako ve spleti uliček, tu a tam se dotknu něčí paže, dívám se do mnohých očí. Jsou to zjitřené jizvy. Při prvním setkání se svými klienty jsem zvědavá na jejich problém, při druhém se jeho vzorec prohlubuje, při třetím se opakuje, při čtvrtém mě rozčiluje, při pátém mě zatěžuje a při šestém nahlásím do tlumočnické agentury, že mám závratě," píše.
Próza Nevděčná cizinka je rovněž o ženskosti - jaké je prožít emigraci jako dospívající žena, která teprve hledá svou identitu a v cizině ji vše ponouká k tomu, chovat se divně. Stává se tak extravagantní něčím, co by ve vlasti působilo úplně normálně.
Brežná se nezdráhá tematizovat ani to, že uprchlice byly pro domorodé Švýcary někdy snadným soustem ve stylu "cizinka ráda sexuálně poslouží". Má být přece vděčná za nový domov, ne drzá.
Vypráví náročnou formou - esejistickými zápisky prošpikovanými scénami z tlumočnické praxe. Text nedrží pohromadě žádný děj, přesto lze zachytit rafinovaně vystavěný oblouk, díky kterému je protagonistka na konci jiná než na začátku. Ze zmatené uprchlice, jež neví, co se sebou, a těší ji jedině společnost jiných uprchlíků, se stává cestovatelka a odbornice na cizotu. "Začala jsem překračovat hranice, abych pojala ještě víc druhů cizosti, střídala jsem jazyky, rozšiřovala si obzory. Žila jsem teď v mnoha cizotách. Cizost v mojí nové zemi byla nedostatkem sama o sobě, vlastně neměla vůbec být," shrnuje.
Z cest se vrací dospělá žena, která nový domov přijímá a těší se z jeho výhod, jako jsou "právní stát, jasnost, vytrvalost, symbióza slova a činu".
Nevděčná cizinka je suverénní takzvaný vývojový román, jak se označují knihy o utváření osobnosti a dospívání jedince. Je to svědectví o typu emigrace, který už v dnešním technologiemi propojeném světě nelze zažít.
Irena Brežná emigrovala v době, kdy se ještě skoro netelefonovalo a krajané se setkávali v hospodě, aby si vyprávěli, co se děje na Slovensku nebo jak se jim stýská po haluškách. Zajímavé čtení nejen pro všechny, kdo nějakou dobu žili v cizině a nedokázali se usadit. I pro ty, kteří se někdy doma necítí tak úplně doma, pro lidi hledající.
Kniha
Irena Brežná: Nevděčná cizinka
(Přeložila Zuzana Henešová)
Nakladatelství Baobab a G plus G 2021, 120 stran, 249 korun.
