Dnes čtyřiatřicetiletá Westoverová, držitelka ceny Los Angeles Times Book Prize nebo Ceny Jean Steinové, udělované americkým PEN klubem, vyrůstala v rodině survivalistů, tedy lidí, kteří se připravují na brzký konec světa. Otec hromadil zásoby potravin, paliva a zbraní. Byli připraveni na dlouhé obléhání nebo zhroucení systému.

Tím rodina pohrdá, ale zároveň z něj čerpá. Je to jejich právo, svatá povinnost těch, kteří prohlédli záměry iluminátů a jejich útok na svobodu a morálku. A pokud je dívka tak necudná, že si sedřená při nebezpečné práci na vrakovišti vyhrne rukávy a odhalí kůži na předloktí, je právem staršího bratra ji ztrestat. Třeba tím, že ji bude topit v záchodové míse nebo jí kroutí ruce, dokud nepraskne kost. Chyba je na dívčině straně, neměla být tak frivolní. To ji ztrestal Bůh.

Tara Westoverová popisuje situace jako z katastrofického filmu. Rodina se na své hoře opevňuje, pohrdá sousedy a propadá šílenství. Otec má otevřen přímý komunikační kanál k Bohu a ve Starém zákoně i mormonských textech nachází potvrzení pro své dogmatické postoje. Například pro to, že mléčné výrobky jsou od Satana. Dosavadní zásoby mléka a sýrů po tomto poznání vyhodí a nahradí je stovkami litrů medu. Ten je podle svatých textů v pořádku.

I malé Taře to připadá v pořádku. Stejně jako to, že si každý rok může vybrat jiné datum narozenin a "slavit" jiný den. Ani matka si nepamatuje, kdy dívka přišla na svět, a nemá rodný list či jiný doklad existence. Tara se narodila doma a pro úřady neexistuje. To je přece skvělé. A lidi z města jsou chudáci a omezenci, protože musí slavit narozeniny každý rok ve stejný den.

V zimě otec pravidelně propadá hlubokým depresím, tak rodina odjíždí na jih za Tařinou babičkou. Pobudou tam zhruba týden, když otec náhle usoudí, že je čas k návratu. Je večer, noc na krku, ale během pár minut jsou všichni sbaleni a jedou na sever, zpátky do mrazů a závějí. Vybourají se. Je to vážná nehoda, která trvale poznamená několik členů rodiny. Ale přežili, což přece značí Boží přízeň.

I za rok jedou Westoverovi s apatickým otcem na pár dní dolů za sluncem. A všechno se opakuje: konflikty, chvatné balení, nebezpečná cesta nocí - a další havárie.

Související

Román o samotářích na Aljašce: Jiskřivá příroda a příběh jako z červené knihovny

V knize Vzdělaná autorka na tomto - a desítkách dalších děsivých příběhů - ukazuje cyklický svět, uzavřené myšlení, které není schopno vykročit dál a reflektovat vlastní chování. Všechno pokračuje a točí se v kruhu, vše znovu zachvacuje každodenní zničující dřina, konflikty, obavy, násilí a podřízenost. To vše okořeněné pocitem vlastní výjimečnosti: my jsme přece ti vyvolení.

Kniha neztrácí švih ani v okamžicích, kdy se Tara ze zničujícího koloběhu konečně vymaní. I setkání s běžnou společností je burcující. Není zvyklá si mýt po použití záchodu ruce, ona si na ně přece nečurá, tak není důvod. K základnímu hygienickému zvyku ji musí dovést spolubydlící na koleji.

Stejně tak se Tara až v průběhu studia dozvídá, že učebnice slouží k tomu, aby je četla. Takhle samozřejmou věc jí nikdo neřekl, ostatně proklamované domácí vzdělávání se nikdy nekonalo, mladší sourozenci z početné rodiny - Tara je nejmladší - do školy nechodili, protože jejím smyslem je podle rodičů vzít dětem morálku a Boha. Šlo přitom o mormonské školy, i ty ale byly podle Tařina otce v područí Satana.

Rodiče praktikovali mormonskou víru, ale souvěrce považovali za pomýlené. Vždyť oni například chodí k doktorovi, čímž kolaborují se Zlem. Tařina matka vše řeší tokem energií a homeopatiky, která se vyrábějí tím, že se základní roztok třeba padesátkrát protáhne kolečkem utvořeným z palce a ukazováku. Hotovo, všemocná přírodní medicína je na světě. Westoverovi ji používají i při zraněních, o která na šrotišti a při stavbě stodol není nouze: zlomené končetiny, proražené lebky, vyražené zuby, ohořelé tělo…

Obal knihy Vzdělaná. | Foto: Nakladatelství Mladá fronta

Tara od rodiny odejde, zpočátku ale změny nedosáhne. Nevěří už ani vlastní paměti, náhle zpochybňuje i deník, kam vše autenticky zapisovala. Nedokáže přijmout, jak děsivá skutečnost ji formovala. Potřebuje několik svědectví lidí zvenku, než připustí, že netrpí bludy. Natolik se bála uvěřit vlastnímu životu.

To se jí nakonec přece jen podařilo. Její dílo přitom není výjimečné jen popisem vykolejeného prostředí, které autorku hnětlo a poznamenalo. Je to zároveň dobrá literatura: Tara Westoverová skvěle vypráví, má cit pro napětí i pointu. Umí se nad věcmi zamýšlet, nebojí se být kritická, přitom zůstává praktická a sdělná. Jistě by dokázala napsat i kvalitní vyfabulovanou beletrii, jen by to nemělo ten hrůzný punc autenticity.

Název knihy Vzdělaná v češtině tak úplně nevyzní, není to značka ani zapamatovatelný slogan. Recenzent v průběhu čtení dumal nad jeho možnými variantami. Až v závěru mu došlo, jak je název oprávněný a vlastně nenahraditelný. Vzdělání pro Taru Westoverovou totiž nebylo způsobem, jak změny dosáhnout, vzdělání zkrátka tou změnou bylo. Kniha o jejím osudu se jinak jmenovat nemůže.