Recenze - Mladá Serena je dcerou anglikánského biskupa, studentkou matematiky v Cambridgi, nadšenou čtenářkou a fanynkou Solženicyna i milenkou postaršího profesora... Ovšem právě ona poslední role pro ni má překvapivé vyústění – nastoupí totiž k MI5. Zde si prožije svůj díl ústrků od mužů, stále ještě pevnou rukou vládnoucích v sedmdesátých letech minulého století světu tajných služeb, aby se nakonec stala součástí projektu Mlsoun.
V jeho rámci se studená válka potkává s uměním (byť ne tak spektakulárně jako v závěru knihy zmíněné eskapádě jistého Iana Fleminga). MI5 chce podpořit vybrané spisovatele s tím „správným“ smýšlením. Samozřejmě tajně, protože je to tajná služba. A to je něco, co Sereně, která se do „svého“ umělce zamiluje, začíná přerůstat přes hlavu.
Zatím poslední dílo Iana McEwana je částečně špionážní román, částečně milostný příběh, typicky britské středostavovské drama s pravidelným čajem o páté, thrillerem s drtivou pointou ... a také literaturou pro literaturu samu. Potenciálně hrozící kočkopes se ovšem věren svému názvu stává především výkladní skříní cukráře McEwana.
Laskavost zavedeným čtenářům
Ona „výkladnost“, perfektní sladěnost a celkově útěšná lákavost je na jednnu stranu hlavní zbraní knihy, na druhou stranu však také důvodem, proč není ve Velké Británii prosta i nespokojených ohlasů. Přeci jen, u McEwana byli čtenáři, především v jeho domovině, kde měli možnost s ním „vyrůstat“ a „stárnout“, zvyklí především na temné, znepokojivé obrazy, patologické jevy, krutost a nemilosrdný mlýnek událostí, nad nimiž postavy ztrácely kontrolu.
Taková byla ostatně i dost možná nejhumornější autorova kniha – černá groteska Amsterdam. Kruté bylo i Pokání a nakonec i Solar. O jeho prvních knihách nebo třeba prvním špionážním příběhu (Nevinný, odehrávající se v schizofrenním poválečném Berlíně a nabízejícím problematiku rozřezání lidského těla a následnou úschovu čvachtavých kufrů) ani nemluvě. Serenin příběh je proti tomu selanka.
Ne že by McEwan vyměkl. Jen si místo staromódního šmelcování postav a ždímání čtenářových emocí dopřál trochu stejně staromódního kopání do vlastních uměleckých řad, sebe samého a právě těch očekávání, které jeho nový román nenaplnil. Ostatně mile staromódní a přitom manipulativní jsou i úvodní věty, spočívající v představení hlavní hrdinky a jejím stručném zhodnocení toho, co bude náplní knihy.
Ta pak postupuje pěkně chronologicky a důsledně. Serenin poklidný život v zapadákově, její protloukání se studii a kratičká „kariéra“ publicistky, milostný románek, nástup do práce... McEwen si zde hraje a natahuje i překrucuje čtenářovo libido.
My přeci víme, že se nám má dostat příběhu o záhubě minimálně dvou lidí. Vždyť nám to hrdinka sama řekla! My víme, kdo je autorem! A jsou tu ty náznaky sledování! Podivné zádrhely v práci, tajemství v životech lidí v Serenině okolí a houtnoucí atmoféra ekonomického i morálního úpadku britské společnosti.
Jenže místo toho, aby se šláplo na pedál, román pravidelně a rozmarně uhýbá k líčení pikniků jak ze sentimentálních pastišů na Jane Austenovou či k mládežnickému hýření... A když už se zdá, že na scénu přichází Serenin vysněný projekt, spisovatel Tom Haley, musíme se nejprve smířit s převyprávěním (respektive se Sereniným výkladem) jeho povídek, které jsou jaksi mnohem víc McEwanovské než vše, co jsme zatím z Mlsouna objevili!
Inu, jsme na skřipci a můžeme si vybírat, odkud přijde ona konečná rána. A přesto bude nečekaná, i když dokonale logická. Je to přesně ten typ pointy, u které se používá fráze, že bylo přímo slyšet, jak do sebe vše zaklaplo. Jen se tentokrát nebudeme děsit, ale budeme se smát oné osudovosti.
Ano, pořád je to tragické a smutné, ale také, panebože, tak zábavné a tak sedmdesátkové, absurdní, tak britské a tak... od autora zlomyslné.
Středostavovská britskost jako vkusná zbraň
Podobných zlomyslností je v knize celá řada. Ony povídky jsou opravdu jako vystřižené z McEwenových raných próz, Haley s ním sdílí některé skutečnosti (univerzitu, vydavatele etc.), objeví se narážky na slavné literáty tehdejší i novější, depresivně se zde prohlásí, že povídky nikdo nečte a nakladatelé je vydávají jen proto, aby udělali radost svým zlatá vajíčka snášejícím kohoutkům a slepičkám. A někde v pozadí se rozjíždí ambicózní a nabubřelá Booker Prize.
A krátký román, kterým Haley prorazí a za nějž získá (fiktivní) cenu Jane Austenové? Dnešnímu čtenáři přijde jako první na mysl McCarthyho Cesta. Ovšem na druhý pohled zjistíme, že se jedná o rozvinutí povídky Two fragments z knihy, za kterou mladý McEwan dostal (skutečnou) cenu Somerseta Maughama.
A všechny ty postřehy o umění, skutečném a kýči, o opravdovosti, autenticitě, formálním mistrovství... No, stejně nakonec nic neobstojí před děsivou schopností lidské mysli obelhat sama sebe a nepochopit skutečnost.
Šálení našich předsudků a „jistojistých“ pravd je McEwenovým tradičním motivem a Serena se v něm doslova topí. A na mnoha místech je schopna si to uvědomit... aby plynule nahradila jedno šálení druhým (její milostné vztahy, návštěva u rodičů, pomoc Tomovi s povídkou). Skrze její osobní šalby se čtenář dostává i ke klamům tehdejší britské společnosti. Respektive k tomu, jak se tyto klamy rozpadaly.
Serena totiž žije v troskách impéria, které se potácí na kraji ekonomického krachu, ale stále se chová se stejnou noblesou jako v době, kdy vládlo světu, jenže ona noblesa už je spíše hraná, pokřivená a stižená senilitou. A vlastně strašně maloměšťácká. Jsme v Británii, v níž vládne „sebemrskačská nálada“ (což vzhledem k současné situaci dělá z románu působivou politickou satiru nejen v retro stylu) a společnost nabízí nejrůznější opium „davům stádně smýšlejícíh lidí toužících vyjádřit svou individualitu“.
Serena není jiná. Čte sice ty správné noviny a chápe zlolajnost komunismu, ale nejvíc si užívá své chlapy, své sny a nákupy všech těch sušenek a halenek, objevování Ameriky v „italské“ kuchyni. Vůbec se chová jako všichni ti, co dnes běhají do M&S pro „nejvíc sexy potraviny“ (jak se dočteme na internetu), které si pak neohrabaně přidržují narvané v jedovatě zelených (ale značkových) igelitkách v tramvajích...
Číst o tom je zábavné a chytlavé. Pro mlsné jazýčky McEwenových čtenářů je Mlsoun skvělým pohlazením. S příjemně hořkou dohrou, protože není problém najít se v těch dokonale vzájemně i sebou samými oklamaných lidech a jejich naschválech, které již dívno žijí vlastním životem. McEwen se může jen smát. Nakonec byl dost krutý i bez krve.
Ian Mc Ewan: Mlsoun. Překlad: Ladislav Šenkyřík. Odeon, 2013.
