Letos je to 50 let, co v Torontu poprvé vyšel román Honzlová. Vydala jej sama autorka Zdena Salivarová se svým mužem Josefem Škvoreckým v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers, a jak tehdy bývalo zvykem, do Československa kniha putovala spletitými oklikami, tajně. Na oficiální české vydání prózy, jež patří k nejlepším textům o době reálného socialismu, si zdejší čtenáři museli počkat do pádu komunistického režimu. Honzlová pak vyšla dvakrát a vždy byla rychle vyprodána, posléze pozvolna skoro zapomenuta.
Jak manželům Škvoreckým ubývaly síly a počet jejich návštěv ve vlasti, ze které museli kdysi uprchnout, se zmenšoval, mizela i jejich díla z výloh knihkupectví, ze stránek novin, časopisů. Speciálně nad Honzlovou jako by se zavřela voda. A nebýt jiné emigrantky, Heleny Axlerové, asi by znovu hned tak nevyšla. Když loni Honzlovou na trh uvedlo nakladatelství Argo, jen zasvěcení věděli, že za vším stojí nenápadná devadesátiletá Pařížanka. "Přemýšlela jsem, čím bych mohla paní Zdenu potěšit," říká Axlerová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Jak se přihodilo, že jste se podílela na opětovném vydání Honzlové?
Na začátku loňského roku jsem si s paní Salivarovou vyměnila jeden e-mail. Ptala jsem se jí na zdraví, jak se daří. Odpověděla velmi krátce a ve mně to vzbudilo dojem, že jí není dobře, že si připadá osamocená. Celková situace nebyla zrovna příznivá, vrcholila epidemie covidu, která se ve vlnách vracela a komplikovala nám všem život. Pak jsem si ale vzpomněla na Ivanu Tomkovou z pražského nakladatelství Argo, s níž jsem si psala v souvislosti s knihami Francouze Jeana-Michela Guenassii, a řekla jsem si, že se jí prostě zeptám, jestli by nebylo možné znovu vydat Honzlovou.
To byl výborný nápad. Honzlová v Česku poprvé vyšla před 32 lety a naposledy před 21 lety.
A ta vydání jsou zcela vyprodaná, kniha není k sehnání, jedině snad v méně známých antikvariátech. To jsem věděla. Myslela jsem na to, že nové vydání by autorce mohlo přispět nejen materiálně, ale hlavně morálně. Dokázalo by jí, že není sama, že se na ni nezapomíná.
Když jste oslovila nakladatelství Argo, bylo hned pro?
Odpověď jsem měla už nazítří, velice příznivou a poctivou: Argo zařadí Honzlovou do edičního plánu, a to i kdyby se nenašel žádný finanční příspěvek. Když se najde, využije ho nakladatelství na vylepšení tisku knihy.
Finanční příspěvek? Vy jste knihu podpořila z vlastní kapsy?
Víte, Honzlová je můj oblíbený text a také časté téma rozhovorů, které vedu roky se svou sestřenicí, soudkyní Irenou Pelikánovou, a jejím synem Robertem Pelikánem (právníkem a někdejším ministrem spravedlnosti za ANO, pozn. autorky). A právě Robert Pelikán nabídl finanční příspěvek, aby se opětovné vydání usnadnilo. Vlastně ještě ten večer, kdy jsem volala do Arga a nevěděla, jak to dopadne, jsme s Irenou a Robertem sestavili skupinku "první pomoci vydání Honzlové". A já do ní posléze přidala ještě několik členů, kteří to zatím ještě netušili, ale o jejichž souhlasu jsem nepochybovala.
Takže na vydání přispělo více lidí?
Kniha vyšla v říjnu 2021, k narozeninám Zdeny Salivarové. Do klubu jsme ještě přizvali mou kamarádku z dětství Narcisu Vacovskou-Delcroix, přátele z emigrace Evu a Káju Marnčákovy a mé dcery Adrienu a Helenu. Na celé jednání s nakladatelstvím a Robertem Pelikánem, který naši skupinku "zastupoval", mám jen radostné vzpomínky.
Prý jste Honzlovou také přeložila do francouzštiny?
Přála jsem si, aby si alespoň moji nejbližší francouzští přátelé mohli představit realitu a atmosféru každodenního života v Československu v dobách stalinismu, a to přesto, že nemohou ocenit autorčin literární jazyk. Překládat jsem začala někdy v devadesátých letech, pak jsem to nechala dlouho ležet a vrátila jsem se k tomu až kolem roku 2010, na žádost a naléhání právě Pelikánových. Kdykoliv jsem se s nimi setkala, v Praze nebo v Paříži, první Robertova otázka nezněla "jak se ti daří?", ale "jak jsi na tom s Honzlovou?". Doprovázeno takovým tím pohledem, aby mě snad nenapadlo něco si vymýšlet. To už jsem byla v penzi, a tak jsem se překladu věnovala poctivě, snažila jsem se, i když výsledek není dokonalý, jak bych si přála.
Váš překlad vyšel i knižně. Kdo ho vydal?
Moji nejstarší a drazí pražští přátelé Zuzana a Václav Ševčíkovi a Martin Kuna s manželkou Alenou mě přiměli, abych nechala vytisknout alespoň malý počet výtisků v Praze. A také mi hodně pomohli, byly to s nimi dlouhé porady. Fotograf Jiří Všetečka, další dobrý člověk a přítel, věnoval snímek na titulní stránku. Martin Kuna zalomil stránky, provedl technickou a grafickou úpravu a zařídil pak také vše potřebné ve spřízněné tiskárně.
Vydali jsme sto výtisků, pár exemplářů zůstalo v Praze, hodně si jich odvezla Irena Pelikánová do Lucemburku, kde je rozdávala spolupracovníkům u evropského soudu (Pelikánová roky působila jako soudkyně Tribunálu Soudního dvora Evropské unie, pozn. autorky). A já jsem ji podezřívala, že jim to nakazuje jako povinnou četbu! Zbytek knih jsem rozdala v Paříži svým přátelům a známým.
Takže to byl vlastně soukromý tisk. Existuje možnost, že by Honzlovou mohlo vydat některé francouzské nakladatelství?
Dvakrát v rozmezí několika let jsem se pokoušela vzbudit zájem francouzských nakladatelů, nikdy se to ale nestalo tématem k jednání. Nedávno se o totéž pokoušela francouzská spisovatelka Anne Delaflotte, která můj překlad četla. Neberu to tragicky. Pro mě je teď nejdůležitější, že Honzlová je opět na pultech českých knihkupectví.
Potěšilo to paní Salivarovou?
Velice si vážím toho, že mohu být s paní Salivarovou ve spojení. Korespondovaly jsme spolu během překládání a pokračovaly i potom. Naše virtuální styky se dostaly na stupeň přátelské vřelosti, ale myslím, že na ni v poslední době působí hlavně únava z toho všeho, co prožila, co obětovala úkolům, které na sebe naložila. Teď zrovna neodpovídá, když nejde o nic konkrétního, a já ji úplně chápu, respektuji. Budu pokračovat v zasílání pozdravů - alespoň čtyřikrát do roka, aby věděla, že my, její generace, nezapomínáme. A doufám, že nezapomíná ani nikdo z těch, kteří si jednou nebo desetkrát přečetli Honzlovou.
Helena Axlerová (1931)
V Praze vystudovala prestižní francouzské gymnázium, jako dcera advokáta však v 50. letech minulého století nemohla ani pomýšlet na vysokou školu. Začátkem 60. let byla nakonec donucena emigrovat, přičemž se svými dětmi se potkala v zahraničí až po několika letech.
I když ve Francii zpočátku prožívala těžké období, stále ji miluje a považuje za svou druhou vlast. Alespoň na dálku se však od 90. let také zapojila do různých česko-francouzských kulturních projektů, spolupracovala s Association Olga Havel France a mimo jiné se velkou měrou zasloužila o loňské nové vydání románu Honzlová od Zdeny Salivarové.
Česká krajanka, která se odmítá jakkoliv zvýrazňovat a spíše o svých zásluhách nemluví, zaujala uznávaného francouzského spisovatele Jeana-Michela Guenassiu. Ten jí věnoval svůj poslední román Zaslíbené země.
Honzlová není jediný váš literární počin. Před časem česky vyšla kniha francouzského spisovatele Jeana-Michela Guenassii Zaslíbené země. Dedikoval ji své české přítelkyni - vám. Kde jste se vzala v jeho knížce?
Mohu vás ujistit, že když jsem objevila to věnování, bylo to pro mě nesmírné překvapení. Jean-Michel Guenassia mi poslal svůj poslední román mailem, jakmile jej dopsal, tedy předloni v březnu. Chtěl splnit slib, že budu první, kdo ho přečte. Ale když jsem na první stránce viděla své jméno, dostavil se údiv, radost, samozřejmě i hrdost, vděčnost. Moc si toho vážím.
A jak se to přihodilo, že jste se stala první čtenářkou jeho románu?
Možná že to věnování navazuje na naše rozhovory, které jsme vedli už nad jeho knihami Klub nenapravitelných optimistů a Vysněný život Ernesta G. Nejraději si to vysvětluji tím, že se z našeho prvního setkání na jedné besedě se čtenáři v roce 2012 vyvinul prostě hezký vztah. Vypůjčím si pro něj výraz pana Guenassii, une belle rencontre, hezké setkání.
Zaslíbené země jsou pokračováním Klubu nenapravitelných optimistů, který se odehrává v 60. letech. V té době jste sama byla donucena emigrovat a začínala znovu ve Francii. Konzultoval s vámi autor některé reálie, když psal pokračování?
Budeme-li se držet posledního románu, domnívám se, že jsem se mu trochu vnutila mezi řádky svou častou korespondencí. Román začínal psát v době přísného domácího "vězení", do něhož jsme byli všichni ve Francii uvrhnuti kvůli rozrůstající se epidemii covidu. Bylo tedy více času na vše. Konverzovali jsme spolu o postavách z Klubu nenapravitelných optimistů jako o živoucích osobách a našich společných známých a já mohla sledovat vývoj pokračování jejich příběhů.
Kromě toho se celým románem proplétá motiv vztahu mezi rodiči a dětmi. I v normálním životě jsou někdy problémy z nedorozumění, ale když jeden z rodičů na dlouhou dobu zmizí ze života dítěte, například za války nebo právě kvůli vynucené emigraci, je to pro dítě nesmírné trauma. A dojde-li konečně po letech k jejich setkání, není snadné navázat na přirozený rodičovský vztah. Někdy to vede k úplnému odmítnutí. Tento problém se objevuje v románu Vysněný život Ernesta G. a my o něm spolu hovořili při oné besedě. A v Zaslíbených zemích se vyskytuje několik variant tohoto problému.
Nepřekvapuje vás, že zrovna tento francouzský autor tak často píše o emigrantech z východu a také o Češích?
Na genezi tří zmíněných románů, kde Česko a jeho problémy zaujímají tak čestné místo, jsem se zeptala samotného Jeana-Michela Guenassii, a tak vím, že k tomu došlo souhrou okolností. Za prvé, Čechy, stejně jako Rusko, byly země, jejíž kultura, literatura, filmy i dějiny jej vždy inspirovaly. Za druhé, při hledání námětu pro svůj další román náhodou objevil informaci o Che Guevarově několikaměsíčním tajemném pobytu v Praze roku 1966. Rozhodl se, že použije toto téma, a proto zasadil část děje do Čech. Proto si vybral mezi hlavními hrdiny, emigranty v Klubu nenapravitelných optimistů, právě Pavla a přešel s ním do Vysněného života Ernesta G i do Zaslíbených zemí.
Se svými hrdiny také podnikl cestu zpět - do jejich původních vlastí po pádu Berlínské zdi. Ze všech těch textů je jasné, že autor musel nastudovat spoustu historických materiálů a literatury.
Je třeba říct, že úplně na začátku byla kniha Le Commissariat aux archives, kterou Guenassia objevil někdy v roce 1986. Alain Jaubert v ní rozebírá techniku falšování fotografií v Sovětském svazu za stalinismu. To přivedlo Guenassiu na myšlenku vytvořit románovou postavu - významného člena KGB, který tohle řemeslo skvěle ovládá. Na co asi myslí, když vymazává z fotografií tváře lidí, které znal, a obzvláště těch nejbližších?
Posléze ještě Jean-Michel Guenassia četl knihu Naděždy Mandelštamové, jejíž manžel Osip zemřel v gulagu. Autorka vypráví, jak mimo jiné zachránila část jeho básnického díla tak, že se ho naučila nazpaměť. 451 stupňů Fahrenheita se stalo realitou! To vše se spojilo u Guenassii v příbězích emigrantů, kteří často s nasazením života museli uprchnout z vlasti, zanechali za sebou rodiny, zaměstnání, vše, co měli a co jim bylo drahé. V Paříži přežívali na okraji společnosti, v nouzi, ve stálém strachu o rodiny za železnou oponou. A scházeli se v jednom bistru. Tak vznikl Klub nenapravitelných optimistů.
A zaznamenal výjimečný úspěch ve Francii i Česku.
Mám tu knihu také ráda, a to proto, že jsem se okamžitě cítila být přímo v ní. V 60. letech jsem také žila v Paříži ve 14. okrsku a zpovzdálí jsem sledovala pohřeb Jean-Paula Sartra. Je tedy velice pravděpodobné, že jsem před vchodem na hřbitov v jednu chvíli minula Michela Mariniho a Pavla Cibulku, hrdiny Guenassiovy knihy, kteří právě odcházeli na pivo do kavárny Select, kde si já teď dávám schůzky s autorem.
Znám také kouzlo letních odpolední na lavičce před Medicejskou fontánou v Lucemburské zahradě. Znám malé biografy v Latinské čtvrti, znám bistro Balto, které se ve skutečnosti jmenovalo jinak a na jehož místě je dnes velký obchod s květinami. A znala jsem dobře také druhou stranu příběhu, tu, která se odehrávala za železnou oponou. Četla jsem tu knihu prostě jedním dechem.
Guenassiovi hrdinové se nakonec pokoušejí o návrat domů. Proč jste vy zůstala v Paříži?
Já se tak trochu vrátila, svého času jsem měla v Praze i malý byt, abych se mohla potkávat se sestrou, s přáteli. Ti ale postupně odcházejí, mně ubývají síly, nemohla bych už žít mezi Prahou a Paříží. Emigrace byla velmi těžká na počátku, ale nakonec to cítím jako obohacení. Dnes už vím, že jsem doma v Paříži. Už jsem jeho malou nedůležitou součástí.
Je obdivuhodné, co jste podnikla ve prospěch Zdeny Salivarové a její Honzlové. Jste zapojena do dalších kulturních projektů. A koneckonců jste velmi důležitá pro Jeana-Michela Guenassiu. O čem si povídáte v kavárně Select?
Bohužel v posledních dvou letech se vídáme méně často. Pan Guenassia žije na jihu, když ale přijede, povídáme si, jak jinak, o knížkách, o postavách jeho románů, o historii - východní Evropy, kde jsem se narodila já, či Alžírska, odkud pochází on. Nebo o "naší" společné Francii. Seznámila jsem ho také s Karlem Čapkem a dala jsem mu těch několik málo knih, které byly přeloženy do francouzštiny, a to včetně R.U.R., kvůli původu slova robot. A před časem jsem mu třeba doporučila výstavu Toyen, která byla otevřena v Paříži, protože vím, že má rád moderní umění. Jsou to prostě hezká setkání, při nichž se občas také nikdo neptá. Prostě si jen tak povídáme. Třeba mu líčím zábavné příhody z autobusu…
