Tehdy byl Václav Havel v USA poprvé, ale ne naposledy. Jeho zámořskou stopu se nyní pokouší zmapovat soubor rozhovorů nazvaný Havel v Americe, který vydalo nakladatelství Host.

Výčet respondentů, kteří o bývalém československém a českém prezidentovi v knize rozprávějí, působí impozantně: tři prezidenti (Bill Clinton, otec a syn Bushovi), dva význační diplomaté (Henry Kissinger a Madeleine Albrightová), hudebníci (Suzanne Vega a Paul Wilson), právníci, historikové a další.

Dalo by se říct, že jeho Američané Havlovi rozumějí - i osm let poté, co zemřel. Vůči východoevropskému disidentovi, dramatikovi a politikovi chovají hluboký respekt. Havel neprahl po moci, přesto ji s pokorou přijal. Byl pochybující vizionář, který ovšem nejednou viděl dál a reálněji než ti, kteří se na politickou dráhu chystali roky. Za svá slova ručil osobním příběhem, věřil v kvalitu slova a pochyboval, o sobě zejména. Je těžké tomuto koktejlu nepodlehnout.

Některé rozhovory, třeba s prezidentem Kolumbijské univerzity Leem Bollingerem, však vyznívají až jako hagiografie. Novinářka Českého rozhlasu Lenka Kabrhelová, která většinu rozhovorů vedla, tomu svým přístupem napomáhá. Které Havlovy texty máte nejraději? Změnil Havel mezinárodní politiku? Jak by se podle vás postavil k současným výzvám? Dialog nejiskří, spíš plyne pokojně a nevzrušeně.

Ďábel je skryt v metodě, kterou se kniha zaštiťuje. Jde o orální historii a její bezbřehou víru, že cokoliv vyřčeného je kvalita sama o sobě. Autoři interview tak se získaným materiálem dál nepracují, za respondenty se nevracejí, nekonfrontují je s jinými pohledy, vyřčené věty zjevně ani needitují. Zpovídaní se tudíž nejednou opakují, nedokončují myšlenky nebo použijí podstatné jméno místo slovesa - a v knize to tak zůstane. Vždyť to přece řekli, tak to musí zůstat.

Mistři slova tyto limity překračují. Zejména vynikající rétor Bill Clinton jako řečník exceluje i v tomto formátu. Historik Timothy Snyder ho zase prolomí tezemi, které se občas nenechají svázat položenými dotazy.

Kniha přináší i dialogy s lidmi, kteří v tomto kontextu nejsou zvyklí pracovat se slovem. Někdejší zpěvák undergroundových Plastic People of the Universe a překladatel Havlových textů do angličtiny Paul Wilson je zjevně muž, který má hodně na srdci. Protože nedostane žádný rámec, jeho výpověď se zvrhá v proud slov, jenž je chvílemi slabý a s tématem nesouvisející.

Obal knihy. | Foto: Host

Ano, mluvené slovo takové zkrátka je, ovšem poréznost výpovědi jde na vrub výhradně autorkám svazku Kabrhelové a Rosamund Johnstonové. Vrcholu marnosti je pak dosaženo v trojrozhovoru, jehož aktéry jsou prezidenti George H. W. Bush a George W. Bush spolu poradcem pro národní bezpečnost Brentem Scowcroftem. Interview je nesmírně krátké. Jen na třech tiskových stránkách se čtenář nedozví vůbec nic, pomineme-li zjevný omyl, že projevu prezidenta Bushe v listopadu 1990 naslouchal na Václavském náměstí snad milion přítomných. Chyba není komentována, pro autory je podstatnější, že mají skalp významných osobností.

Navzdory tomu některé dialogy vyznívají svěžím dojmem. Písničkářka Suzanne Vega nevnímá Havla jako monolit, ale jako živou bytost. "Vždycky byl velmi přátelský, trošku formální. Nikdy vám nedal pocit, že mluvíte s důležitou osobou." Clinton zase skvěle skloubí hospodské historky s přemýšlením o tom, zda byla devadesátá léta minulého století tendencí k lepšímu, nebo odchylkou od normálu.

Vůči Havlovi je nejkritičtější historik Timothy Snyder. Právě on toho říká nejvíc a dělá to nejpodstatnějším způsobem. "Někdy na sebe prostě musíte vzít zodpovědnost i za věci, které dokázat nemůžeme. Podle mě to je součást Havlova odkazu. V mnoha směrech nebyl skvělým prezidentem, ale zabránil tak jiným lidem, aby byli prezidenty horšími. V životě jsou chvíle, kdy na sebe musíte vzít zodpovědnost za něco, k čemu se úplně dokonale nehodíte. A Havel to věděl."

Americký pohled na Václava Havla nutně nezabíhá do takových detailů jako ten český. Vnímá ho jako aktéra mezinárodní politiky a světového významu, jako reálný morální imperativ, který trvá.

Pro těch pár rozhovorů, které se dokážou zamyslet nad tím, proč tomu tak je, stojí za to knihu Havel v Americe číst. Zbývající dialogy - a není jich málo - lze bez výčitek svědomí přeskočit.