Osmašedesátiletý uznávaný politolog a odborník na arabský svět učí na pařížských univerzitách École normale supérieure a Sciences Po. Napsal přes dvacet odborných knih, jež ve Francii vycházejí v desetitisícových nákladech.
Jeho prozaický debut, zajímavý i po formální stránce, osciluje na pomezí rodinné ságy, románu či eseje. Je to poutavá výprava do historie Čechů, Francouzů, Evropanů. "Francouzi a Češi už nejsou propojeni jako kdysi. Přijde mi to škoda. Píšu i kvůli naší společné historii," říká Kepel ve velkém rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Málokdo ví, že máte české předky. Jak se přihodilo, že potomek českých intelektuálů je dnes znalcem arabského světa?
Narodil jsem se roku 1955 ve Francii, abych zachránil tátu před vojnou. Ano, přesně tak to bylo. Kdybych se nenarodil, otec, po rodičích Čech a zrovna naturalizovaný Francouz, by musel narukovat a šel by bojovat do Alžírska. Tam totiž především posílali mladé a svobodné cizince. Aby tedy otec nebyl zabit, nebo nemusel zabíjet Araby, oženil se a pořídil si dítě. Možná právě tehdy byly rozdány karty a já se proto měl naučit arabsky, ne česky. Možná jsem měl splatit ten dluh?
Vyrůstal jste ve Francii, máte francouzskou matku. Je pochopitelné, že češtinu jste nepotřeboval. Co se teď změnilo, že pátráte v rodinné historii?
Celý život se zabývám arabským světem a dosud jsem neměl potřebu zkoumat své české kořeny. S otcem jsem si totiž moc nerozuměl, a tak jsem možná podvědomě směřoval jinam. Tady máte další důvod, proč jsem se nenaučil česky, což otce samozřejmě netěšilo. Také s mou profesí se nikdy zcela nesmířil, navzdory tomu, že jsem se stal profesorem a napsal řadu odborných knih. Jenže pak onemocněl Alzheimerovou chorobou a já se o něj posledních deset let jeho života staral. V tom čase nastaly momenty, kdy si sice nevzpomínal, co měl k večeři, jestli pil černé pivo, nebo Budweiser, ale přesně se mu vybavovaly okamžiky staré desítky let, a zvláště jeho otec Rudolf Kepl. Bylo to fascinující, otevíral se mi jiný svět. Můj problém spočíval v tom, že mi chyběl kontext. Spoustu věcí jsem nechápal.
A tak jste začal konečně studovat českou historii?
Ještě ne. Nejdříve zemřela otcova mladší sestra Jarmila, také na Alzheimerovu chorobu. Musel jsem se vydat do Skotska, abych vyklidil její byt a vypořádal pozůstalost. A tam jsem našel řadu rodinných památek včetně krabice plné dopisů. Byla to korespondence mého dědy, československého diplomata Rudolfa Kepla. Řekl bych, že tehdy to dobrodružství skutečně začalo.
Korespondence vašeho dědečka byla ve francouzštině?
Až na jednu výjimku - dopis Guillaumu Apollinairovi - to byly samé české dopisy. Pro mě tedy nečitelné šifry, mezi nimiž jsem rozeznával jen názvy kaváren, míst, měst. Nicméně mě to pobídlo. Začal jsem hledat, pátral jsem po odborné literatuře, české próze i poezii, obrátil jsem se na své přátele Stéphana Reznikowa nebo Petra Fleischmanna. A také jsem potkal dva české studenty, kteří mi vyhledávali dokumenty v archivech a překládali je. Naštěstí byl čas covidu, měli spoustu volného času.
Stačily dva roky, abyste se zorientoval v české historii i současnosti?
Kdepak, potřeboval jsem deset let. Deset let jsem se nořil do historie své rodiny, země. Ti mladí badatelé mi pomáhali pouze dva roky, zato našli v archivech snad vše, co se týkalo táty a dědy. Zvláště dědy.
A co všechno našli?
Až tehdy jsem pochopil, že děda byl důležitou osobností první poloviny 20. století, aktérem zápasu o českou nezávislost, podílel se na vzniku republiky i jejím budování. A pak byl úplně zapomenut.
Jak to?
Neměl se zrovna rád s Edvardem Benešem, který Rudolfa Kepla nakonec také z politiky a diplomacie vypudil, marginalizoval jeho přínos. Stejně se Beneš zachoval k diplomatovi Štefanovi Osuskému, se kterým naopak děda nejvíc spolupracoval a také jej za druhé světové války následoval do Londýna. To bylo pro Kepla i Osuského asi velmi těžké období, z něhož neexistují dopisy. Naštěstí si děda i v Londýně psal deník. Líčil současné události, přitom se vracel do minulosti, do dětství, zapisoval své myšlenky, úvahy. Deník byl pro mě úžasný zdroj informací, zavedl mě až k Nadějkovu v jižních Čechách, kde se děda roku 1876 narodil.
Gilles Kepel (68)
Uznávaný politolog a odborník na arabský svět i současný islám působí jako profesor na pařížských univerzitách École normale supérieure a Sciences Po. Napsal přes dvacet odborných knih, které Francouzi vydávají v desetitisícových nákladech.
Gilles Kepel přednáší po celém světě, například při pobytu na Newyorské univerzitě v roce 2000 připravil knihu Džihád, globální studii o muslimském světě od Indonésie po Afriku přeloženou do 12 jazyků. Česky mu vyšly publikace Boží pomsta, Válka v srdci islámu a letos nakladatelství Karolinum přidalo ještě Cestu z chaosu.
V říjnu pařížské nakladatelství Gallimard publikovalo Kepelovu beletristickou prvotinu, v níž osobitou formou - píše ve druhé osobě - zachycuje životní osudy svých českých předků. Jeho děd Rudolf Kepl byl respektovaným československým diplomatem, otec Milan Kepel zase režisérem, který pro francouzská divadla zdramatizoval Švejka a překládal díla Josefa Topola nebo Václava Havla.
Pochopil jste tedy už ten příběh?
Je to příběh o tom, jak se český venkovský kluk zamiloval do Francie. Děda byl synem hajného, narodil se ve fořtovně. Ten dům u Nadějkova jsem mimochodem před časem navštívil, koupili ho sousedi a pronajímají ho přes Airbnb. Říkají mu Keplovina. To mě potěšilo, pobavilo! Děda se vždycky psal Kepl, až otec si přidal písmenko "e", aby jeho jméno mohli Francouzi lépe vyslovovat.
Nicméně vraťme se k tomu venkovskému klukovi - na táborském gymnáziu se naučil dobře francouzsky, a tak se přihlásil na romanistiku do Prahy. Na Filozofické fakultě chodil třeba i na přednášky profesora Tomáše Garrigua Masaryka. V ročníku s dědou byli básníci Viktor Dyk a Hanuš Jelínek, kteří se stali jeho nejlepšími přáteli.
Proč Rudolf Kepl odešel do Francie?
Po škole přijal profesorské místo na gymnáziu v Praze a pak Hradci Králové, ale asi tam nebyl šťastný. Možná měl větší ambice, možná chtěl tvořit? V roce 1908 odjel s tehdejší přítelkyní do Paříže, začal psát pro Národní listy o tom, co zajímavého se tam děje, informoval o výstavách a dalších kulturních akcích. Také překládal, jako vůbec první Čech třeba poezii Guillauma Apollinaira. Znal se také s výtvarníky Henrim Matissem, Pablem Picassem, a samozřejmě se všemi českými umělci, kteří žili v Paříži.
Rudolf Kepl byl tehdy vlastně takovým živelným kulturním prostředníkem mezi Prahou a Paříží, pomáhal třeba Bohuslavu Martinů, Otakaru Kubínovi nebo Vincentovi Kramářovi, když budoval svou uměleckou sbírku.
Nakonec ale Rudolf Kepl vstoupil do politiky. Znamená to, že se zapojil do československého zahraničního odboje?
Jakmile přijel do Paříže, stal se členem francouzsko-slovanského sdružení, jež při pařížské Sorbonně založil francouzský historik Arnošt Denis. S ním pak intenzivně spolupracoval. Před první světovou válkou byl v častém kontaktu s Masarykem a Edvardem Benešem, v roce 1915 stál u zrodu dvouměsíčníku La Nation tchèque, jehož redakce sídlila v dědově bytě na Montparnassu. V Paříži také organizoval protihabsburskou demonstraci za samostatné Československo, byl jednatelem České národní rady, členem výboru České kolonie a Výboru válečných dobrovolníků, pomáhal získávat legionáře a sám pak do legií na konci války vstoupil.
Po celou válečnou dobu měl v Paříži na starosti tajné spojení s Prahou, kam se snažil dostat letáky, knihy a noviny s necenzurovanými zprávami. Proto se v roce 1917 jeho jméno ocitlo na seznamu vlastizrádců, jejž vydala rakouská tajná policie. Na podzim 1918 vstoupil Rudolf Kepl do diplomatických služeb nového státu, pracoval nejprve na ministerstvu zahraničí a posléze se stal kulturním atašé na československé ambasádě v Paříži. Byl to muž mnoha schopností, ambicí a také s vyhraněným smyslem pro odpovědnost, čemuž podřídil svůj život včetně toho rodinného.
Co tím máte na mysli?
Jako kulturní atašé byl velmi vytížený, mimo jiné se musel čas od času dostavit na pařížské nádraží Gare de l’Est a počkat na vlak z Prahy. V něm přijížděly dcery zámožných Čechů, aby se zlepšily ve francouzštině, a dědovým úkolem bylo jim být k dispozici. Plnil ho svědomitě, ale vyvinout se mohly pouze dvě situace: buď dáma nebyla zrovna krasavice, a on ji pozval na kávu a pak doprovodil do hotelu, anebo byla krásná, a tak ji zavedl k sobě do bytu. Pak přijel další vlak a situace se opakovala.
Žertujete, že.
No, trochu to zveličuji, ale je pravda, že děda byl pověstným milovníkem umění i krásných žen. A proto dlouho zůstával svobodný. Až do momentu, kdy na pařížské nádraží přijela babička Milada. A začala se odvíjet osudová story, vášnivá, žárlivá, která vyvrcholila Miladinou duševní nemocí. Děda nakonec ovdověl a musel v pokročilém věku sám vychovávat dvě děti.
To všechno jste našel v tetině krabici?
Skoro všechno. Dědečkova a babiččina korespondence je osobitá a dramatická. Mimo jiné z ní vyplývá, že babička Milada měla blízký vztah k malíři Otakaru Kubínovi, kterému pravděpodobně seděla i modelem k obrazu, jenž se dnes nachází v pražské Národní galerii. A Rudolf Kepl samozřejmě žárlil. Přitom byl pečlivý archivář, takže i dopisy z tohoto období uchoval. A pak byl také, to si přiznejme, asi grafoman. Vytvořil třeba pro svého syna malou encyklopedii z pohlednic historických památek Francie. Děda každou popsal, okomentoval. Je to vlastně umělecké dílo. Chápu, že chtěl se synem sdílet své okouzlení Francií.
Ve třicátých letech se Rudolf Kepl stal vedoucím Československé tiskové kanceláře při Společnosti národů v Ženevě. To byl významný post, jehož obsazení musel schválit Edvard Beneš, tehdejší ministr zahraničních věcí a - jak říkáte - jeho odpůrce?
Beneš s Keplem se v mnoha názorech neshodli, dědeček byl víc doprava, nemohli si rozumět. Přesto jej Edvard Beneš do této funkce schválil, ale vztahy byly na bodu mrazu.
O vašem dědovi není ani jedna zmínka v knize Podivné lásky od Jiřího Muchy, která zachycuje českou bohému v Paříži na konci třicátých let. Zato najdeme pár vět ve vzpomínkách Václava Černého. Týkají se Ženevy.
A nejsou to milá slova, já vím. Ale koho Václav Černý ve svých pamětech chválí? Skoro nikoho. Nicméně jeho negativní soud chápu: děda byl ve třicátých letech už starší muž, neměl ten náboj a energii jako v letech 1908 až 1915. To bylo jeho nejšťastnější období. Muž, o němž Václav Černý píše jako o pařížském bohémovi zakletém v období Belle Époque, kdysi však vykonal mnoho dobrého. Ne náhodou mu francouzský prezident v roce 1926 udělil řád Čestné legie.
Po druhé světové válce Rudolf Kepl setrval na československé ambasádě v Paříži, i když se moci v Praze chopili komunisté. Čím si to vysvětlujete?
Děda byl po návratu z Londýna v zoufalé ekonomické situaci, staral se o dvě dospívající děti a prostě potřeboval práci. V Paříži byl tehdy československým velvyslancem Jindřich Nosek a kulturním atašé spisovatel Ivo Fleischmann. Dědu oba dobře znali, přátelili se, a tak ho podrželi. Stal se archivářem na ambasádě. Tehdy se myslím rozhodl udělat vše pro to, aby jeho děti mohly studovat. A tak byl rád i za tuto podřadnou práci.
Konec druhé světové války je také moment, kdy ve vaší knize vstupuje na scénu Milan Kepel. Není zrovna poslušný syn.
Existuje zpráva v dokumentech StB, že je třeba okamžitě vyřešit záležitost s nepřítelem státu Rudolfem Keplem, který je zapřisáhlý antikomunista, žije ve Francii, a přitom mu lid dělníků a rolníků platí důchod. A u toho je vyjádření Iva Fleischmanna, který upozorňuje, že syn dotyčného nepřítele Milan Kepel je naopak zapálený levicový aktivista, jenž propaguje komunismus na prknech francouzských divadel. Nebýt Iva Fleischmanna, děda by o penzi určitě přišel.
A nebýt vašeho otce. To musela být dramatická atmosféra, když proti sobě u večeře sedávali zapřisáhlý pravičák a fanatický mladý komunista.
Typický český příběh, nemyslíte? Otec se navíc rozhodl být hercem a tím zase nepotěšil dědu. Respektive Rudolf mu možná i fandil, že má odvahu se věnovat umění, kterou on sám neměl, ale stejně byl skeptik a myslel si, že být inženýrem je jistější. V dospívání můj otec samozřejmě ostentativně ignoroval i svůj český původ, ale nakonec ho čeština stejně doběhla. Ukázalo se, že není zrovna úspěšný herec, zato prorazil jako režisér a dramaturg.
Ve Francii zadaptoval pro divadlo Švejka, což mu konečně vyneslo dost peněz, aby si mohl koupit venkovský dům a přeměnit jej na "chalupu". Ano, říkali jsme tomu česky "chalupa", byla to vlastně kopie stavení z Nadějkova. Táta tam s dědou a sestrou Jarmilou strávil pár krásných měsíců před druhou světovou válkou. Ať chtěl, nebo nechtěl, stejně byl s Českem spojen.
Váš otec byl první, kdo přeložil texty Václava Havla do francouzštiny. Jaký měly tehdy v Paříži ohlas?
Vyšly v Gallimardu, prestižním nakladatelství, ale lidé je moc nekupovali. Václav Havel ještě nebyl tak známý, jeho texty byly náročné, komplikované.
Ve své knize Enfant de Bohême píšete, že když se po letech váš otec s Václavem Havlem potkal, prezident si jej nepamatoval.
Myslím, že Václav Havel jeho jméno zapomněl, protože otec jej postupně přestal překládat, spojení mezi nimi se vytratilo. A když padla Berlínská zeď a Václav Havel se stal prezidentem, byla to už úplně jiná situace. Překládali jej jiní.
Otec byl docela smolař. Měl silný příběh, a to až do konce. Vlastně jsem napsal také knížku o Alzheimerově chorobě, fenoménu dnešní doby. Bylo však fascinující, že i když táta všechno zapomněl, okamžiky z doby, kdy jeho rodina žila mezi Prahou a Paříží, se mu stále ostře vybavovaly. Musela to být velká láska.
Myslíte lásku mezi Prahou a Paříží?
Přesně tak. Byl to výjimečný vztah. A je neuvěřitelné, že z něj už nic nezbylo, nebo skoro nic. Před časem jsem se zastavil v kavárně Louvre na pražské Národní třídě. Na zdi tam visí portrét básníka Viktora Dyka, jehož dopisy jsou v dědově pozůstalosti jedny z nejpočetnějších. Samozřejmě mě ta fotka potěšila, chtěl jsem se víc dozvědět o kavárně, kam Dyk s dědou chodili na kafe. Jenže všechno, co bych si o historii toho místa mohl přečíst, je napsáno česky, německy, nebo anglicky. Nezdá se vám to bizarní, když se nacházíte v Café Louvre?
Café Louvre komunisté po roce 1948 úplně zlikvidovali, staly se z něj kanceláře. Je skoro zázrak, že kavárnu po sametové revoluci vůbec někdo znovu otevřel.
Tak vezměme jiný případ, spisovatele Andrého Bretona, který svého času hrál významnou roli v československo-francouzských kulturních vztazích. Byl také nepřehlédnutelný na výstavě Toyen, která se letos z Prahy dostala do Musée d’Art Moderne de Paris. Byla krásná a výpravná, ale skoro nikdo na ni nechodil. Debakl. Řekl bych, že se minula v čase. Francouzi a Češi už nejsou propojeni jako kdysi.
Co s tím?
Jsem neskromný, dal jsem si ambiciózní cíl: ve své knize jsem chtěl rekonstruovat naši společnou minulost, vyprávět o výjimečném přátelství mezi Čechoslováky a Francouzi, jež se stalo základem nového státu - a vlastně bylo impulzem k tomu, že jsem se narodil. Stopy toho přátelství jsou v Praze dosud vidět takřka na každém kroku. Umělecký směr art deco vtiskl novou tvář řadě míst, francouzské umění tu bylo svého času skloňováno ve všech pádech, od velké výstavy Augusta Rodina v Praze roku 1902 až do mnichovské dohody. Pak přišla zrada francouzského premiéra Édouarda Daladiera, válka, komunismus. A nakonec Václav Havel a Václav Klaus, kteří se více soustředili na vztahy s USA. Přijde mi to škoda. Kdo z Čechů třeba ví, že nádraží Praha-Těšnov se kdysi jmenovalo Denisovo nádraží podle Arnošta neboli Ernesta Denise?
A kolik to ví Francouzů?
Určitě žádný, nepočítám-li pár historiků. Tím chci říct, že neřeším jen svůj osobní problém, ale píšu i kvůli naší společné historii. Knihu Enfant de Bohême jsem v Paříži vydal 6. října, v den, kdy se evropští státníci sjeli do Prahy, což můžeme brát symbolicky. Mám rád takové souvislosti. A myslím, že Evropa potřebuje víc příběhů o jejím vzniku, o myšlenkách a lidech, kteří ji formovali. Nazvěme ten můj způsob třeba "ego historií". Přes rodinný příběh se snažím vyprávět dějiny, respektive objevuji zapomenutý příběh, a přitom píšu ten svůj i Evropy.
Do češtiny už se vaše beletristická prvotina překládá. Vrátíte se teď k arabským tématům a odborné práci?
Napsal jsem víc než dvacet knih o Blízkém východě, o islámu. Hodně jsem studoval, psal, přednášel. Enfant de Bohême je nádherné, vlastně nečekané vybočení, oživení. Nemyslím, že je to román, ale je to literatura. Román byl jako žánr vymyšlen v 19. století s fiktivními postavami. Moje postavy nejsou fiktivní, ale staly se fiktivními díky mně. To mě baví a chtěl bych ještě pokračovat. Mám na to hroznou chuť. Další kniha bude o mé matce. Musím to napsat, dokud si to ještě pamatuji. Je mi 68 let, kdo ví, kdy na dveře zaklepe Alzheimer.
