Když se roku 2006 objevily v překladu Jarmily Emmerové, byla to pro zdejší čtenáře první a dosud poslední možnost seznámit se s autorkou. Přes terapeutickou hodnotu autobiografie však skutečný význam letos šestaosmdesátileté Didionové spočívá jinde.
Je hlavně slavnou esejistkou konce 60. let minulého století, kdy navazovala na nejlepší tradice takzvaného nového žurnalismu: v první osobě, metodou koláže vlastních dojmů a postřehů, rozebírala odvrácenou stránku éry květinových dětí a hippies. Poukazovala na rozpadající se morálku a kulturní zmatek jedinců i celé generace upnuté k nekonečným mejdanům, co do estetických kvalit nevalnému umění, pochybným meditacím, věčným útěkům a kultu mládí, drog či alkoholu.
Didionová jasně viděla, pronikavě pozorovala a ostře komentovala - ačkoli soudy nechávala, jak ukazuje její bezpochyby nejlepší svazek non-fiction Slouching Towards Bethlehem (Co plouží se k Betlému), výhradně na čtenáři. Kromě toho je ovšem autorkou pěti beletristických titulů včetně nejznámější novely z roku 1970 nazvané Lízni si a hrej, podle časopisu Time jedné ze stovky nejlepších anglicky psaných próz z let 1923 až 2005.
Právě tuto knihu nyní pražské Nakladatelství Lidové noviny vydalo v českém překladu, moudře svěřeném zkušenému a renomovanému Martinu Pokornému. Málokdo by tak náročný, kompaktní a přitom nádherně jemný text zvládl - neboť je to vskutku, jak se vyjádřil jistý kritik, "vize temná a přesná jako v Eliotově Pustině".
Hrdinkou a zčásti též vypravěčkou novely je jednatřicetiletá Maria, expertka na nicotu, jejíž život předznamenalo už to, že se narodila "nikde". Je "odnikud", to znamená z nevadského městečka Silver Wells, kde chtěl zázračně zbohatnout její otec. Postupem času se proměnilo ve vylidněnou osadu duchů, jejíž území nakonec zabrala raketová střelnice.
Krásná Maria přesídlila do New Yorku, kde se uchytila jako modelka, ani tam ale pro ni nic nemělo smysl. Seznámila se s režisérem Carterem, který s ní natočil dokument nazvaný Maria a její typický newyorský den, načež v jeho druhém snímku hrála oběť znásilnění - přitom si filmaře vzala a dostala se s ním do Hollywoodu.
Ten je pro ni spíše místem za hranicemi dobra a zla, stejně jako kasina v Las Vegas, poušť Mojave, která v textu i obrazně funguje jako krajina vyprahlé duše, a anonymními motely či bary lemované dálnice.
Maria po nich zuřivě a zoufale rychle jezdí sem a tam, neboť zjevně chce utéct. Utéct ze života večírků, sexu, pití a marihuany, ze společnosti ostatních žen polehávajících u bazénů a většinou závislých na prášcích. A utéct chce také před vlastními traumatickými zážitky, což se jí nedaří: ať už je to vzpomínka na matku, která se zabila v autě (přičemž vyloučená není ani sebevražda), mučivá přítomnost čtyřleté a mentálně i fyzicky zaostalé dcerky Kate v jakési nespecifikované instituci či nedávný a detailně popsaný nelegální potrat, který si Maria nechala udělat patrně v hrůze z věcí příštích.
Maria je zjevně žena v krizi, ve které se nachází také její okolí: všude, kam se podívá, vidí jen promiskuitu, pohlavní zneužívání, domácí násilí a machistické muže, kteří jí už dávno neimponují. Protagonistky se zmocňuje nejprve čirá existenciální úzkost, posléze až nefalšovaný nihilistický děs z prázdnoty a chaosu. Navzdory veškerému pozlátku končí v depresích a marně si klade mimo jiné tuto řečnickou otázku: "Možná jsem opravdu držela všechna esa, jenomže jaká hra se hrála?"
Jako by to nestačilo, k depresím se přidávají panické představy přerůstající v souvislé halucinace. Souvisejí s hrdinčiným pocitem selhání v roli ženy a matky: "'K plynu tady, dámy a pánové,' opakoval teď v jejích snech amplion a ona odškrtávala jména dětí, které kolem ní procházely, malých dětí v zelené vstupní hale, a vybírala od nich do drátěného košíku přívěsky a prstýnky," píše Didionová.
Z amerického snu obecně a konkrétně z kalifornské kontrakultury sklonku 60. let se stává ohromná noční můra. Cesta k sebedestrukci a rezignaci, kterou předjímají už první věty novely ("Odkud se v Jagovi bere zlo? Ptají se někdy lidi. Já ne."), je tak v posledku jediná možná v oné opěvované zemi nekonečných příležitostí.
Není divu, že kritik listu New York Times John Leonard přirovnal autorku k Nathanaelu Westovi, který ve svém románu Den kobylek obnažuje Hollywood, to černé srdce amerického snu, stejně neúprosně a nelítostně jako Didionová. Ani jeden nevidí pražádnou naději.
Joan Didionová v rozhovoru pro literární čtvrtletník Paris Review přiznala, že v pubertě na stroji přepisovala povídky Ernesta Hemingwaye, aby zjistila, jak funguje věta - zejména tehdy, má-li být úderná a přímá. Zrovna tak ji ale ovlivnil mistr americké zjemnělé tradice Henry James a jeho dlouhá, komplikovaná souvětí, která dokonale zachycují veškeré nuance zamýšleného sdělení. K čemuž zase sama Didionová podotýká, že pokud se změní struktura věty či souvětí, je to stejné, jako když pozice fotoaparátu změní význam zachyceného předmětu nebo jevu.
Výsledkem je úsporná, elegantní a vycizelovaná próza, pro niž jsou v případě Lízni si a hrej příznačné enormně krátké kapitoly a rychlé střihy mezi přítomností a minulostí.
Ne vždy jsou ale mezi jednotlivými fragmenty jasné příčiny a následky, což odpovídá autorčině záměru i stavu hrdinky. Ta se v závěru novely nachází v ústavu. A svou situaci spolu s tím, jak umí vyprávět vlastní příběh, vidí takto: "Jestli si Carter a Helene chtějí myslet, že se to stalo, protože jsem se zbláznila, tak co. Na někoho se to hodit musí. Carter a Helene pořád věří na příčiny a následky. A taky si Carter a Helene myslí, že lidi buď jsou, nebo nejsou blázni… Nas*at na to, řekla jsem Helene. Nas*at na to, řekla jsem jim všem jako radikální chirurg vlastního života."
S více než padesátiletým zpožděním se k nám konečně dostal kulturně radikální a radikálně poetický skvost.
Kniha
Joan Didionová: Lízni si a hrej
(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Lidové noviny 2021, 212 stran, 249 korun
