reklama
 
 

Malé dějiny slabosti. Román o anšlusu Rakouska varuje před pádem do propasti

28. 11. 2018 16:40
Historické události nás stále přitahují a vzrušují. Nemůžeme se vymanit ze vztahu k minulosti, protože si nevíme rady s budoucností, s tím, kam jít, kam vyrazit, po tom všem, co jsme jako civilizace a svět zažili.

Teoretik Theodor Adorno se na konci druhé světové války ptal, zda lze psát poezii po Osvětimi. Přitom se mohl zeptat: můžeme žít bez historie? Bez zakousnutí do vlastního ocasu, bez otáčení v kruhu, v němž jako posvátný had Uroboros požíráme sami sebe? Bez neustálého patlání v historických bažinách, z nichž snad očekáváme nějakou záchranu, poučení?

Francouzský spisovatel Éric Vuillard ve svém reportážním, česky právě vydaném románu Tagesordnung: Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech sice nenabízí cestu z historického kruhu, historické události však koncentruje do drobných, příznakových mikropříběhů.

Nabízí tím alespoň sebepožírání neobyčejné a výjimečné slasti. Čtenář si může "kousnout" do skutečné tkáně dějin, která není totožná s materií v učebnicích, byť herci i kulisy zůstávají stejní. Vuillard má vzácnou schopnost vykreslit historický detail, na němž se, pravda, dějiny nelámou, zato však odhalují svou tragikomickou podstatu. Ostatně zřejmě právě za to Vuillardovo dílo vloni získalo prestižní francouzskou Goncourtovu cenu.

Leckdo by řekl, že Vuillardova kniha je jakýmsi polidštěním dějin, vyzdvihováním zdánlivě banálního faktu, že vzdor velkým konceptům a ideologickým mašineriím dějiny tvoří vždy lidé, ať už jsou na straně tyrana, diktátora, nebo relativního dobra, které jen snadno podléhá strachu či stereotypům.

Vuillard se na případu anšlusu Rakouska z roku 1938 dotýká ironické stránky historických událostí, která odhaluje paradoxní slabost silných a občasnou sílu slabých. Kupříkladu když Adolf Hitler zuřivě, až nepříčetně, jako vzteklé malé dítě trvá na tom, aby se připojení Rakouska k Říši uskutečnilo na základě ústavního souhlasu. Bezohledný válečný stroj se nejdříve zadrhává na trapné ústavní formalitě a potom na náhlém trucu rakouského politika, který politikem ani být nechtěl a svoji moc si uvědomuje teprve ve chvíli, kdy je tlačen ke zdi.

V lecčem se tento postup podobá "metodě" Milana Kundery, který vybírá historické anekdoty, aby na nich ukázal ironii historie. Kundera ale do takzvaných velkých dějin vplétá dějiny malé, osudy lidí, kteří jsou "velkým děním" zmítáni a vláčeni. Někdy jim podléhají, jindy se je snaží usměrnit, ale nakonec vždy nějak podlehnou.

Kundera si málokdy vystačí s příběhy hlavních aktérů historie, vždy potřebuje i aktéry zdánlivě vedlejší, protože na nich se dají nejlépe odečíst efekty dějin. Éric Vuillard naopak také v hlavních postavách odhaluje počínání malých lidí a ze všeho nejvíc si všímá právě něčeho neosobního, co naplňuje prostor jednajících a všechny podvědomě kamsi směruje.

Je těžké to vystihnout na jednom citátu, abychom neprozradili příliš. "Co na této válce udivuje, je neslýchaný úspěch drzosti, z nějž si musíme vzít ponaučení: svět podléhá blafování. Dokonce i ty nejspolehlivější a nejstrnulejší režimy, kde vládnou zavedené pořádky a neberou se ohledy na právo, kde se neustupuje ani před národem, když povstane, blafování podlehnou," stojí v knize.

Vuillardových šestnáct obrazů z anšlusu Rakouska působí jednotně. Propojují se zvláštní směsicí drzosti a ubohosti, které tak přičinlivě spolupracují na pádu do hlubin a jen na chvilku, opravdu na chvilku, se zadrhnou, snad aby bylo zřejmé, jak trapné je takové dějinné pauzírování v rozjetém vlaku katastrofy.

Éric Vuillard: Tagesordnung – Anšlus Rakouska v šestnácti ob

(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Argo 2018, 152 stran, 228 korun

Vuillardovi jde ale právě o tyto pauzy, v nichž se odhaluje nahota historické bezostyšnosti. A když se historie svlékne, je to směšné a hrůzné zároveň - v tom se román Tagesordnung trochu blíží Borgesovým Obecným dějinám hanebnosti, jakkoliv jsou si jinak obě knihy vzdáleny. Ano, Vuillardovi jde o poučení z dějin, jakkoliv sám ví, jak zoufale marná tato práce bývá. "Nikdy nepadáme do stejné propasti. Padáme však pokaždé stejně, se směsicí směšnosti a hrůzy. A tolik bychom chtěli už dál nepadat, že se chytáme, čeho můžeme, a křičíme."

Vuillardovy miniknihy, drobné rozměrem, ale hutné potenciálem řečeného, je možné se chytit jako varovného křiku intelektuála, který upozorňuje, že pořád stojíme na kraji propasti. A že k pádu či skoku dochází vždy nenápadně, většinou ve chvílích, kdy si všichni myslí, že z nejhoršího jsme venku.

Appeasement, o nějž tu tak či onak běží, není kategorií z dávné minulosti, nýbrž současnou zkušeností. Můžeme se nad ni povznést, ba se jí smát, ale čím silnější je tento smích, tím více mrzne úsměv na rtech a mění se v bolestný děsivý škleb. Podle německého názvu knihy Tagesordnung doslova v denní rozkaz, nařízení, které - aniž si to uvědomujeme - ordinujeme sami sobě.

Autor je šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava.

autor: Petr Fischer | 28. 11. 2018 16:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama