Proč zrovna metro? Kde se vzal prvotní impulz, slýchal jste třeba nějaké městské legendy?
Ne, ta myšlenka vyvěrá z osobní zkušenosti. Jako malý jsem žil v Moskvě a musel jsem do školy jezdit – zcela sám – trasu, která mi zabrala hodinu jedním směrem. Je to mimochodem ta samá trasa, kterou v první knize absolvuje můj hrdina Arťom. Jako na malého na mě měla tahle každodenní pouť velký vliv, i když je pravda, že mutanty jsem nepotkával. Moskevské metro je ale i architektonicky velmi rozmanité a dlouhá cesta jeho útrobami ve vás vyvolává nutkání vymýšlet si příběhy i touhu zjistit, co bude dál.
To zní ale docela romanticky, na hony vzdáleně temnému světu vašich knih!
Ano i ne. Metro pro mě skutečně mělo romantický rozměr a myslím, že to v knihách i občas probleskne. Ovšem od onoho dětského pohledu na věc jsem logicky ušel nějakou cestu – a přispěly k tomu především novinové články, z nichž jsem se po pádu Sovětského svazu dozvěděl, že moskevské metro bylo (a vlastně pořád je) největší protiatomový kryt na světě, navržený tak, aby zachránil životy desetitisíců lidí. Byl připravený pro případ jaderného útoku a počítalo se, že při odpálení raket z tehdejšího Západního Německa by měli lidé asi sedm minut, při odpálení ze Spojených států přes dvacet minut, aby se skryli.
Říkáte, že jste se to dozvěděl po pádu Svazu – takže pod Moskvou byl obří kryt, o kterém ovšem lidé neměli tušení?
Ano, přesně tak. Víte, ono to částečně odpovídá na vaši otázku o těch městských legendách – protiatomový rozměr získalo metro za Stalina a jeho konstruktéři si dávali zatraceně dobrý pozor, aby jeho tajemství nevyzradili. Když jsem věděl, po čem se dívat, najednou jsem všude viděl například zábrany připravené zaklapnout a odříznout povrch od podzemí, ale pokud jste to netušil...
Celá řada prvků nezbytných pro přežití v krytu byla maskovaná za něco jiného, například i za prostá sklepení domů. Za perestrojky unikly nějaké informace, vytvářely se o nich příběhy... ale vlastně většina těch, kteří je poslouchali i vyprávěli, měla za to, že to nejsou nic než smyšlenky, městské legendy.
A přitom pod jejich nohama existovaly celé paralelní světy, prostory určené k záchraně a evakuaci elit, styčné body, obří, gigantické stavby... autonomní systém druhého metra... v jedné takové stavbě je dnes muzeum studené války a vypadá to se všemi těmi sovětskými vlajkami a voskovým Stalinem s jeho dýmkou až absurdně. Ale v době, kdy to režim stavěl a držel pod pokličkou, na tom nic absurdního nebylo, bylo to děsivé.
Neuvažoval jste někdy o sepsání odborné knihy o moskevském metru?
Ani v nejmenším. Můj zápal pro věc již dost opadl. Strávil jsem v moskevském metru dvě desetiletí – ten příběh jsem začal psát už když mi bylo sedmnáct. Podívejte se, Puškin umřel, když mu bylo 27 – a je to druhý největší ruský básník. Samozřejmě napsal Evžena Oněgina, ale i spoustu jiných věcí. A já bych rád také psal něco jiného.
Píšete o jaderné apokalypse. Vzhledem k tomu, že pocházíte ze země, která byla a je jadernou velmocí a která měla v sovětských časech zkušenost s jadernou nehodou z první ruky, necítíte se nějak svázán tímto dědictvím, když píšete o něčem podobném?
Ne, ale třeba v Černobylu jsem byl dvakrát a je to děsivé i absurdní. V Pripjati jsou domy zcela zbavené nábytku – lidé tam totiž navzdory zákazu přišli a vzali si jej. A víte, že lidé, kteří tam pracovali, byli masově přesunuti o pár kilometrů dál, do stejného městečka, kde pak pokračovali ve své práci? Každý rok si připomínají, co se stalo… Vím tedy, že to je děsivé, a mé vize jsou také děsivé, ale upřímně, při psaní jsme to na mysli neměl; čerpal jsem ze zábavných obrazů apokalypsy, pokud to tak mohu říct, třeba z hry Fallout, kterou jsem naprosto náruživě hrál.
Ve třetím díle Metra se objevuje poznámka, že režimy a státy mohou zaniknout, ale ideologie nikdy... a v románu se objeví i Čtvrtá říše, vedle ní existuje Rudá (komunistická) trasa...
V Metru jsem se snažil krom jiného vyprávět o tom, že lidé neustále opakují své chyby. Jsme k tomu náchylní. A metro, jehož stanice často připomínají paláce, muzea a jiné honosné budovy, se mi zdá pro ukázání této tendence ideální. I proto, že jeho architektura má někdy až chrámový charakter a zdá se mi logické, že v jeho prostoru by po nějaké katastrofě mohlo dojít k znovuvzkříšení určitých myšlenek...
Znovuvzkříšení? Není to u „vědeckého“ komunismu zvláštní slovo?
Možná se vám zdá divné, ale není. Komunismus přeci byl náboženstvím. Jeho cíl, dokonalá společnost bez majetku, to je jasný Ráj. Komunismus měl i svá božstva, své svaté a jeho úspěchy byly vykupovány krví mučedníků a hrdinů. Taková dogmata byla neustále lidem opakována a zdůrazňována – podívejte se na všechny přehlídky, oslavy význačných dat a architekturu.
V Moskvě nalezneme budovy podobné až aztéckým pyramidám, včetně toho, že uvnitř jsou skutečně mumie... Samozřejmě, na oko se tvrdilo, že se jedná o vědecký názor, žádné náboženství, to bylo přece překonané, ale ten základ je jasný.
A v lidech je to hluboce zakořeněné, proto jsou v mém světě znovu komunisté. Ale nejedná se přitom o kdovíjaké komunisty – jsou to kapesní, salonní komunisté, ale i fašisté a demokraté jsou stejně povrchní. V jádru se jedná prostě o lidi, kteří se nepoučili, kteří často podléhají řekněme imperiální nostalgii...
Po sovětském Rusku?
Ano i ne. Rusko chce být silné. Ale jeho problém je, že svou velikost si dokazujeme tím, jak pořád zdůrazňujeme, co jsme dokázali, jací jsme byli. O naší velikosti se utvrzujeme na základě minulosti, ale chybí nějaký plán, co dál!
Putin není ideolog, je to vážně jen kšeftman a paranoik ze staré školy KGB, takže patří k lidem, kterým se změna pochopitelně nemůže líbit. Meritem věci je pro něj minulost. Chce být respektován stejně jako hrdinové minulosti.
A zde právě hraje roli ona imperiální nostalgie po dobách, kdy bylo Rusko coby Sovětský svaz velké a mocné. Byli jsme to a byli jsme tamto... Nijak to nezpochybňujeme. A naše vlády si to uvědomují a hrají na tu notu především u starších lidí.
Všechny? Nebo je to něco nového?
Víceméně všechny. Současné Rusko není nijak odlišné od toho před dvaceti pětadvaceti lety. Na rovinu, vládl nám korupčnický bankrotující režim, který imitoval západní demokracii, protože chtěl jeho peníze a příležitosti. A když tenhle projekt zkrachoval, nastoupil jiný korupčnický bankrotující režim – ne nutně diktátorský, prostě jen prohnilý, jak v nějaké banánové republice, a zahleděný do minulosti. A notně paranoidní. Ale to je normální, když ho řídí lidé z bývalé KGB, pro které byla paranoia styl života, něco, bez čeho nedokáží žít. A tenhle nový režim si uvědomil, že lidem stačí tvrdit, jak jsou všichni proti nim, jak chtějí Rusko na kolenou a jak ho pomalu okrádají o jeho práva a území.
Řekněte lidem, že za všechno může Západ – nebo kdokoliv jiný – a nemusíte se bavit o tom, že i když je vaše moc – v uvozovkách – postavená na ropě, tak platíte tolik a tolik za litr, proč je na tom rubl tak, jak je. Prostě jen lidem opakujete, že kdysi byli silní a nyní jsou navzdory vnějšímu nepříteli zase. A ono to funguje, tak proč zkoušet něco jiného? Vytvoříte v médiích druhou realitu, která sice nedává smysl, ale lidé jí věří. Je to silná, agresivní propaganda…
A myslíte, že může ještě eskalovat? Nebo snad vyhoří, protože dosáhne svých limitů?
Bohužel, v tomhle případě platí, že paranoia a zaslepenost mohou jít vždy ještě o kousek dál. Vždyť se to tak krásně poslouchá – byli jsme a zase jme silní! Jenže v čem je ta naše síla? V čem, když ne jen v opakování toho, co bylo, co jsme byli zač, co vykoupili naši hrdinové a předci svou krví… Všechno je to v minulém čase! Ta naše „síla“ nemá žádnou budoucnost!
Neuvažoval jste o změně prostředí? Nemáte problémy s cenzurou?
Ne, tohle už mám za sebou. Život mimo Rusko by byl... nudný. U nás v Rusku se každou chvíli něco děje. Navíc bych s odstěhováním, i když bych se snažil sebevíc, ztratil kontakt se současným Ruskem a jeho problémy. A to nechci. A k druhé části otázky – s cenzurou problém nemám. Moji známí sice právě u Metra 2035 říkali, jak si tohle můžu dovolit, ale krom nějakých negativních ohlasů ze stran proputinovských médií se nic nedělo. Prostě to vyšlo a těm nahoře to bylo jedno, protože to byl román krom jiného o ideologii – a Putin žádnou ideologii na rozdíl od Sovětského svazu nemá. Takže abyste měli problémy s cenzurou a úřady, museli byste ohrozit Putinův byznys.
Jaký vlastně současný prezident Putin je?
Není to ideolog, je to vážně jen kšeftman a – jak už jsem řekl – paranoik ze staré školy KGB, takže patří k lidem, kterým se změna pochopitelně nemůže líbit. Meritem věci je pro něj minulost. Chce být respektován stejně jako hrdinové minulosti. Celým svým vystupováním křičí: „Udělejme čáru za tím, co jsem dělal za Sovětského svazu, o tom se prostě nebavme. Teď jsem vůdce Ruska, silného Ruska, to je můj odkaz, mé dílo, respektujete mě a chvalte mě…“ To je v jeho činech asi to nejdůležitější, touha vyrovnat se minulosti a mít stejný respekt jako Lenin nebo Stalin.
Ale mimochodem, ona touha po časech impéria, není samozřejmě jen ruská – mají ji Britové, mají ji i Maďaři – a ti nebyli zrovna největší říší světa, přesto po těch časech, kdy byli údajně velcí a mocní, stále touží…
Mluvil jste o tom, že dochází k znovuzrozování ideologií a vytváření obrazů toho, co si mají lidé myslet, právě v Sovětském svazu vznikla povídka o mimozemšťanech, kteří nabídnou národům světa, že jim vrátí vybranou osobnost… a tak si národy volí, Američané zvolí Elvise… a jen politbyro SSSR stále rokuje, co má nakázat lidu, zda Stalin, Marx, Lenin, až za jejich zády vyleze Vladimír Vysockij… Je v současném Rusku někdo, po kom by lidé natolik toužili, že by ignorovali režim a jeho vůli?
Obávám se, že dnes by z mimozemské lodi – a to s naprostou převahou – vylezl ten Stalin. Člověk, který je zodpovědný za miliony mrtvých, možná nejkrvavější diktátor historie, se stal ikonou – a zase to souvisí s tou nostalgií. Vyhráli jsme přece druhou světovou válku a on byl náš vůdce! Jenže i když nás ta válka stála na třicet milionů našich lidí, říct, že Stalin je špatný, je bráno jako jejich znevážení, jako urážka všech těch mrtvých hrdinů. Není v tom logika, ale prostě to tak je. Nemůžete se ptát, proč byly naše ztráty tak šílené, nemůžete říct, že Stalin byl psychopat, že vyvraždil celé vedené armády, že zruinoval zemi. Pochybovat o něm znamená v Rusku pochybovat o krvi mučedníků. A to se prostě nedělá.
Dokonce byla i jakási anketa o největšího Rusa a právě Stalin to měl vyhrát – bylo třeba docela radikálních zásahů a vlastně podvodů, aby mohli organizátoři nakonec vyhlásit vítězem Alexandra Něvského…
Odráží se tohle, co popisujete, nějak v současné literatuře? Mám na mysli teď třeba tu žánrovou…
Pokud bych se nad tím zamýšlel, tak ano. Je to nějakých deset osm let, co opadla velká vlna postapokalyptické fantastiky v Rusku. V současnosti letí alternativní historie, nebo obecně historická tematika – samozřejmě spojená především se sovětským impériem. Hrdinové těchto příběhů bývají důstojníci nebo obecně respektovaní muži, kteří se třeba vrátí časem a zachrání ruskou/sovětskou říši a umožní jí pokračovat v jejím poslání, přinášet dobro. Jenže… jako dobro? To je otázka, kterou si nikdo nepokládá.
Jaké je vlastně podle vás vaše místo ve sci-fi?
Nemyslím si, že píšu sci-fi, tu totiž vnímám jako eskapistický žánr. Je ale pár autorů, které mám rád a beru je jako inspiraci – Strugačtí (jejich Piknik u cesty byl jednou z mých velkých inspirací pro Metro), Lem, Bradbury. Ti všichni psali o lidech, mezích lidské zkušenosti. Nepsali o technice, nebo alespoň ne primárně. A i já jsem při psaní měl problémy s technickými fakty – dost možná pořád něco zůstalo v románech, bohužel, ale nebylo mým cílem nabídnout ucelený technologický přehled o životě v metru po apokalypse. Metro je vlastně metafora současného Ruska – to je zalezlé ve své minulosti a bojí se budoucnosti stejně jako hrdinové mé knihy živoří v podzemí a bojí se na povrch.
Zmínil jste Puškina, že není brán jako autor jednoho díla, takže na závěr: co je vaším dalším plánem?
Chci napsat něco poměrně osobního, jakousi kroniku své rodiny – nebo aspoň text založený částečně na jejích osudech. Mělo by to být ve stylu G. G. Marqueze. Řekněme jakési Macondo v Rusku. Moje matka pochází z malého městečka, kde se vše dělalo velice tradičně a rurálně. Malá zahrádka, brambory, kamínka, tradiční jídla i chování. Chci to zpracovat, mám pocit, že to téma vydá minimálně na dvě knihy, ale nebude to hned, bude třeba hodně rešerší, hodně informací a promýšlení.
