Na začátku románu potkáváme Buriana v jeho plné síle a lesku, kdy hostí uměleckou smetánku u Paukerta či ve své vile, šéfuje vlastnímu divadlu, točí filmové komedie, rozdává podpisy a užívá si obdivu publika. Pak ale přichází druhá světová válka a nutí nadaného herce ke kompromisům. Snaží se sice vyhnout spolupráci s Němci, ale příliš se mu to nedaří. Říše ho chce využít ve svůj prospěch, a tak přes počáteční odmítnutí nakonec podlehne vydírání a natáčí nechvalně známý rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimore, kde karikuje Jana Masaryka. Daliboru Váchovi se podařilo velmi působivě vylíčit moment, kdy Burian zápasí s vlastním svědomím a nakonec se potýká s morální kocovinou. Působivá pasáž předznamenává jak obrat v hercově životě, tak i v atmosféře knihy, která se z jednoho velkého večírku v Havlově Lucerně, kde pražská bohéma tančí v rytmu jazzu a víno teče proudem, mění do potemnělých tónů protektorátu a strachu.
Třetí dějství je pak rychlá jízda do pekel: obvinění Buriana z kolaborace (často založená spíše na pomluvách než faktech), jeho brutální napadení Rudou gardou přímo u něj doma, pobyt ve vazební věznici a následně na Pankráci, výslechy a fyzické i psychické týrání. Po tříměsíčním vězení následuje soud (a ne jeden), kde se herec snaží očistit, Burianovy následné pokusy vrátit se na divadelní prkna či před kameru a jeho skon v roce 1962.
Ani hrdina, ani kolaborant
Daliboru Váchovi se povedlo vytvořit plastickou figuru, nikoli jen obrázek plakátového hrdiny. Sám v doslovu píše, že se vždy snaží svým postavám "proniknout hluboko do hlavy" (jako třeba v případě mužů, kteří zabili Heydricha, o nichž psal v knize Smrt na kůru). Velmi dobře k tomu posloužila i forma jakýchsi vnitřních dialogů, které hlavní hrdina vede sám se sebou. Promlouvá sám sobě do duše, odporuje si, přesvědčuje se nebo zpochybňuje vlastní úvahy. Čtenář má tak možnost nahlédnout do jeho vnitřního světa, do motivací jeho činů, omylů i rozhodnutí, která se nakonec ukážou jako správná.
Tyto zvláštní samomluvy navíc korelují i s Burianovým způsobem herectví, kdy si často vystačil sám: "Miloval telefonování, v životě, na jevišti i ve filmu. Kdykoliv se cítil v úzkých, telefon mu pomohl. Vždyť ty jsi, Vlasto, ortodoxní monologista, nás potřebuješ jenom jako zeď, od které se tvé vtipy odrážejí, vyčítal mu někdy Jarda Marvan…"
V románu máme před sebou muže, manžela, herce, komika i celebritu se všemi jejími charakteristickými rysy. S jeho bezmeznou láskou k divadlu, smíchu a diváckému obdivu, ke sportu (zejména tenisu a fotbalu) i k manželce Nině, která se účastní všech jeho divadelních výstupů i filmových natáčení. Ale taky člověka, který občas touží být sám, zápasí s melancholickými až depresivními stavy a jindy zase musí být v centru pozornosti a neubrání se exhibici za každou cenu. Ne vždy se zachová jako hrdina, ne vždy má sílu čelit zlu za cenu jakýchkoli ztrát, a čtenář chápe proč.
Příběh jednoho herce, ale i dějin 20. století
Jako lehce problematické se zdá být líčení Burianových hereckých etud a zábavných výstupů, které jako by přepsáním na papír ztrácely svou komičnost. A to i přesto, že si gesta a mimiku známého herce asi všichni umí vybavit. Není to ale vina autora. Jde spíše o vlastnost Burianova herectví, nebo spíš o nepřenosné kouzlo jeho osobnosti, které je tematizováno i v knize: "Trégl uvažoval, zda se smějí a chechtají, protože je to tak vtipné, nebo protože slyší a vidí Vlastu Buriana. Dal by ruku do ohně za druhou možnost. Kdokoliv jiný, kdo by zkusil Burianovy vtipy, by se potázal se zlou."
Dalibor Vácha se dlouhodobě zabývá historií 20. století, poctivě studoval dobové prameny i během příprav románu Vlasta, na kterém je to znát v tom nejlepším slova smyslu. Autor uvádí i zdrojovou literaturu. Také díky tomu kniha není jen příběhem jednoho prvorepublikového komika, ale také příběhem o povaze dějin, které často semelou obyčejný lidský osud víc, než je zdrávo. Je románem o skládání účtů, lidské povaze, závisti i o tom, jak totalita (jakákoli) mění člověka.
Kniha
Dalibor Vácha: Vlasta
Nakladatelství Argo 2025, 320 stran, 448 Kč
