Šestašedesátiletý americký romanopisec bude hlavním hostem jeho letošního ročníku, který se uskuteční mezi 16. až 20. říjnem. Podobně jako při dvou předchozích návštěvách české metropole autor představí své nejnovější dílo. "Ve světové premiéře přečte první kapitolu svého nového románu Glory," avizuje prezident Festivalu spisovatelů Praha, americký básník Michael March.
Ten už Cunninghama do Prahy pozval v letech 2006 a 2010. "Je to můj blízký a skvělý přítel. K festivalu si vybudoval vztah. Kdykoliv jsem v New Yorku, jdeme na oběd nebo večeři," popisuje March.
Letošní návštěva se symbolicky koná u příležitosti 20. výročí okamžiku, kdy Michael Cunningham obdržel Pulitzerovu cenu za román Hodiny, jedno z nejznámějších děl novodobé americké literatury.
Také v Česku jeho popularitě výrazně pomohla oscarová adaptace s herečkami Meryl Streepovou, Nicole Kidmanovou a Julianne Mooreovou. Dodatečných vydání knihy s jejich tvářemi na obálce se prodalo přes 40 tisíc výtisků, říká šéfredaktor nakladatelství Odeon Jindřich Jůzl. "Hodiny považuji za zásadní událost. Jak knihu, tak film. Cunningham tady tehdy známý nebyl a Hodiny nejsou zrovna lehké čtení," popisuje Jůzl, jehož nakladatelství později vydalo i další Cunninghamova díla a zájem má také o to nejnovější. "Měla by ho překládat autorova dvorní překladatelka Veronika Volhejnová," dodává Jůzl.
Tři příběhy
Trvanlivost Hodin ve zdejším prostředí ostatně dokazuje, že jim a jejich autorovi letos sérii článků věnoval literární časopis Host.
Úspěch Cunninghamova románu koncem 90. let minulého století byl nečekaný, neboť se jedná o knihu poměrně náročnou. Líčí citové i myšlenkové pochody tří žen, které během jediného dne v různých érách reflektují své životní vzlety i pády, vzpomínky, ambice či strasti.
Tou první je ve 20. letech anglická spisovatelka Virginia Woolfová, v Cunninghamově podání žena "bledá a vysoká, ohromující jako Rembrandtův či Velázquezův obraz", zápasící s návaly tvůrčí inspirace i krizí duševního zdraví. Za momenty, kdy zakouší intenzivní bolest či záchvaty zuřivosti, kdy slyší hlasy nebo trpí samomluvou, se skrývají Cunninghamem přesvědčivě formulované úvahy o smrtelnosti, trvanlivosti umění a smyslu života obecně, nakonec reflektované i románem Paní Dallowayová, na němž tehdy Woolfová pracovala.
Právě podle jeho hrdinky dostala přezdívku druhá z Cunninghamových protagonistek, dvaapadesátiletá Newyorčanka Clarissa, "trvale okouzlená" životem, překypující "nekritickou láskou" k okolí, žijící s milenkou, avšak zároveň se starající o umírajícího bývalého milence.
Třetí protagonistkou Hodin pak je Laura Brownová, kostnatá knihomolka, podruhé těhotná žena z typické americké domácnosti začátku 50. let, která zažívá krizi ve vztahu k rodině a obecně roli, kterou jí předepsaly okolí a doba. V Lauřině nečekaném úniku ze sešněrovaného života, kdy se zničehonic sebere, odloží syna a na pár hodin sedá do auta, aby jela kamkoliv, "kde by byla docela sama, osvobozená od dítěte, od svého domu", se našlo mnoho čtenářů, tak jako se Laura nachází v četbě právě Paní Dallowayové.
Cunninghamův příběh neustále střídá perspektivy, skáče mezi dekádami, přitom je vyprávěný během jediného dne. Vše spojují jednak souvislosti s románem Paní Dallowayová, jehož motivy i literární postupy autor do jisté míry přebral, jednak pochyby tří žen nad způsobem života, vnitřními touhami, které musely potlačit z vnějších důvodů, nenaplněnými ambicemi, rozporem mezi praktickou a tvůrčí činností.
Pateticky řečeno se Cunningham "třema očima" ve třech situacích ptá, jaké to celé má smysl a co všechno člověk musí přetrpět, aby ze života měl radost. "Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu," zní v klíčovém monologu knihy.
Do života všech hrdinek Hodin zasahují úvahy o sebevraždě, které střídají intenzivně zakoušené okamžiky štěstí, lásky či setkání s krásou. "Srovnatelného ponoru do ženského nitra a následné jemné kritiky okolního prostředí dosáhl před autorem snad jen klasik amerického písemnictví Henry James," konstatovala v doslovu k Hodinám přední česká amerikanistka Hana Ulmanová, podle níž Cunningham v motivu ženy opouštějící svou rodinu odkryl "jedno z posledních amerických tabu".
Hodiny ale měly i silnou společenskou rovinu, neboť jejich protagonistky v různé míře projevují citovou náklonnost k osobám stejného pohlaví, snad i podle toho, co bylo v jejich době společensky myslitelné. Jde o motiv druhotný, leč podstatný, s postupem času v USA čím dál častěji zdůrazňovaný.
Mnohoznačný sníh
Byla by však chyba považovat šestašedesátiletého Michaela Cunninghama za autora jediného románu. Dosud jich publikoval sedm, z nichž čeští čtenáři díky překladatelům Miroslavu Jindrovi a Veronice Volhejnové znají většinu - včetně autorovy první úspěšnější prózy Domov na konci světa. Ta vyšla roku 1990 a pro Cunninghama typicky opět vyprávěla o trojici postav, jež v 80. letech žijí v neobvyklém milostném trojúhelníku na venkově.
Už tady se spisovateli podařilo stvořit látku, kterou posléze adaptovali filmaři: dle románu roku 2004 vznikl snímek s Colinem Farrellem, Robin Wrightovou a herečkou částečně českého původu Sissy Spacekovou.
Různým podobám partnerského soužití se Cunningham věnoval také v próze Tělo a krev z poloviny 90. let, sledující několik generací jedné dynastie. Pozdější romány, vydané v minulé dekádě, pak zasadil do současného New Yorku, kde sám žije: Vzorové dny částečně opřel o klasika americké literatury Walta Whitmana, následující Za soumraku zase tématem lásky staršího muže ke krásnému mladíkovi odkazovalo na Smrt v Benátkách od Thomase Manna.
Zatím naposledy se Cunningham jako romanopisec přihlásil před pěti lety dílem Sněhová královna, v němž ovšem sníh odkazuje nejen na Andersenovu stejnojmennou pohádku, ale také na americký slangový výraz pro kokain.
Próza odehrávající se v novém tisíciletí na pozadí měnící se americké politiky po teroristických útocích z 11. září 2001 vypráví znovu o trojici hrdinů: třicátníkovi, jemuž právě skončil neuspokojivý vztah, jeho na drogách závislém bratrovi, který neúspěšně usiluje o hudební dráhu, a bratrově umírající ženě.
Osobitým způsobem zde Cunningham variuje své časté motivy: křesťanství, drogy, smrtelné nemoci, vztahy mezi lidmi stejného pohlaví, nenaplněné umělecké ambice, rozpor mezi tvůrčími sklony a nutností se uživit, kontrast všedního života a snahu se z něj vytrhnout, najít přesah, smysl.
"Těžko bych mohl napsat román o postavě, která se svým způsobem nesnaží překročit světskou všednodennost nebo svá vlastní omezení," vyprávěl Cunningham po vydání Sněhové královny pro Hospodářské noviny. "Vždy píšu o lidech, kteří se zoufale snaží dělat něco víc, něco víc cítit, někoho víc milovat."
Na podzim v Praze uvidíme, zda to platí také pro Cunninghamův nový román.
