Šedesátiletý britský spisovatel se zaměřením na sci-fi a fantasy Neil Gaiman se ve své próze Oceán na konci cesty, kterou nedávno vydalo Argo, opět noří do podivuhodného dětského světa. Kniha ovšem není určena výhradně dětským čtenářům, užijí si ji také dospělí. Jen tento citát lze například vzít jako úvahu o posmrtném životě, jak ho chápe křesťanství (před Hospodina předstupuje konkrétní duše) a některá východní náboženství (bytost se rozplyne ve věčném univerzu). Nebo o tom, jestli se oceán vejde do malého rybníčku, potažmo do kbelíku. A co ta voda vlastně znamená.
Gaiman je sice klasikem žánru fantasy, z mnoha stran ho ale překračuje. Jeho tituly jako Nikdykde, Koralina či Američtí bohové měly celosvětový ohlas. Také v češtině vyšlo plodnému Britovi několik desítek knih.
Oceán na konci cesty začíná pozvolna, když se vypravěč středního věku vrací do míst svého dětství. Jede na pohřeb, a protože nemá zrovna družnou náladu, nejde na kar, ale zatoulá se tam, kam chodil kdysi jako chlapec. Otevře se před ním svět, který znamená mnohem víc než vzpomínky.
Protagonista si uvědomí, že za svůj život je vděčný dívce, která se pro něj kdysi obětovala. Možná to trochu vytěsnil, aby si nemusel pokládat zničující otázky. Stojí můj život za to? Naplnil jsem očekávání? Dokážu svou existencí vyvážit bolest, kterou za mě kdysi dala kamarádka Lettie? To jsou znepokojující témata, která se netýkají jen románových bytostí a stárnoucích bílých mužů. Nepromarnil jsem svůj život? A pokud ano, můžu to ještě nějak napravit? Nenapadá to každého?
Jak je u Gaimana zvykem, kniha se neutápí v úvahách. Autor zůstává věrný příběhu, věří mu natolik, že ho nepotřebuje balit do čehokoliv dalšího. Děj je barvitý, strhující, přitom osekaný na dřeň. Zůstává jen to nejnutnější, podstata věci.
Je obdivuhodné, s jakou vnitřní kázní Gaiman pracuje: jezevci, kteří vidí, kdo přijde do domu, možnost vystřihnout čas jako látku, propustnost mezi sny a bděním… Po tom všem by mnohý spisovatel skočil a vytvořil další příběh či koloraturu toho původního. Gaiman to ale jen zmíní, v podstatě jako něco obyčejného, vcelku okrajového - a jde dál. Tam, kde je podstata příběhu: v přátelství, důvěře a smyslu oběti.
Oceán na konci cesty měl být původně povídkou, ale rozrostl se do románu. Stručnost a sevřenost malého formátu si přitom ponechal i na 300 stránkách. Gaiman napsal další své vrcholné dílo.
Byť se v tiráži dozvídáme, že kniha byla do češtiny přeložena z originálu vydaného v roce 2019, nejde o komplexní informaci. Gaiman ji napsal o šest roků dřív a v překladu Petra Cahy ji u nás už tehdy publikovalo nakladatelství Polaris. Název zněl Oceán na konci uličky. Kniha je vyprodaná. Z jakého důvodu nyní Argo nesáhlo po původním překladu?
Mnohé naznačuje už dobová diskuse na fanzinu Fantasyplanet. Ohledně malých písmen na začátku vět, chyb v překladu a neexistující redakci se strhla solidní verbální mela, a když nabrala na dynamice, musela být adminem uzavřena. Mnozí fanoušci měli pocit, že tohle zkrátka není jejich Gaiman, a chovali se podle toho.
Chyby v Cahově překladu můžeme dokumentovat třeba na situaci, kdy chůva Uršula svádí vypravěčova otce, zatímco jeho matka pořádá v kulturáku sbírku na Afriku. Po večerech teď bude máma pryč často… A kam že půjdou ty vybrané peníze? Na vrtání studní a na antikoncepci, říká otec.
Cahova Uršula odvětí: "V tom případě nebudu v nebezpečí, že bych ji mohla potřebovat."
A Janišova? "No," řekla Uršula, "o tomhle vím všechno." A Gaiman? "Well," said Ursula, "I already know all about that." Atraktivní chůva, která svádí svého zaměstnavatele, opravdu jen těžko prohlásí, že nebude v nebezpečí, že by mohla potřebovat antikoncepci.
Well. Šestačtyřicetiletý Viktor Janiš pracuje na Gaimanovi 20 let a Oceán je jubilejní 20. knihou, kterou od něj přeložil. "Není to poprvé, co překládám text po někom jiném, a v takovém případě se držím prověřené zásady. Při překládání ke konkurenci zásadně nenakukuji, nechci se nechat ovlivnit, ať už v dobrém, nebo ve zlém - pokud existuje ideální řešení jedné věty, nechci mermomocí vymýšlet variantní řešení, jen aby to náhodou nebylo stejné," říká Janiš pro Aktuálně.cz.
S Oceánem si vyhrál. Zaznívá v něm verbální poloha sedmiletého vypravěče, dospělých i bytostí, které v tomhle vesmíru pobývají tak dlouho, že pamatují, kdy vznikal Měsíc. Jejich mluva je zase přiměřeně archaická. V písničkách a říkankách, jimiž se malý vypravěč udržuje při zdravém rozumu a naději, překladatel prokazuje cit i pro jazyk básnický.
"Román vypráví v originále sedmiletý kluk. Na sedmiletého chlapce je ale pozoruhodně stylisticky zdatný; dá se důvodně předpokládat, že vyprávění je filtrované vědomím muže středního věku, který si na své dětství rozpomíná. Nechal jsem se tedy vést originálem: ten je jako koryto řeky a překlad zase voda, která to koryto sleduje, a možná jen sem tam vyšplouchne na břeh," popisuje Janiš.
Oceán na konci cesty u Arga provázejí ilustrace australské výtvarnice Elise Hurstové. Respektují žánrová očekávání, přitom neexhibují a nejsou popisné.
Gaiman jde v textu mnohokrát za běžnou trojrozměrnou obrazovost, jeho bytosti se nevyznačují nadměrným množstvím končetin či drápů, ale mají obří plandavý tvar neuchopitelných tvarů či charakter jakýchsi pocitových vektorů. Hurstová se nepokouší být vizuálně doslovná a čtenář na stránkách potkává něco, co může být travou, bleskem nebo kočičí oháňkou.
Výtvarný doprovod tak Gaimanovy nejsilnější pasáže nezužuje do jediné možné představy, ale nese je dál, neuzavírá, nýbrž rozšiřuje. Respektuje charakter vrstevnatého textu, který čtenáře vtáhne, otřese jím a vyplivne - ne snad jiného, ale jistě obohaceného. O co? Přece o nové krásné nejistoty.
Kniha
Neil Gaiman: Oceán na konci cesty
(Přeložil Viktor Janiš)
Nakladatelství Argo 2020, 336 stran, 398 korun.
