Ale hledejme v těch bezkrevných, víceméně blahobytných časech něco dějinotvorného, hraničního, vypjatého, co by jako v dystopiích Jezeru a Moně fungovalo už "samo o sobě" jako výrazné podobenství.
Bianca Bellová v povídkách pracuje se všednodenností, v níž se dramata odehrávají spíš skryta v duších či soukromých prostorech než dějinotvorně všem na očích. Tentokrát si autorka nemůže pomoci ani "zvláštními efekty" jako v Moně, kde nemocničními stěnami prorůstají do pokojů kořeny džungle. Musí to být fuška, než se skrz běžné životy obyčejných jedinců a rodin spisovatel prokope hluboko k intimní surovině.
Bellová navíc není jako třeba Zuzana Brabcová, která intenzivní vztahové drama v románu Rok perel zpracovala úchvatným, poeticky odbržděným způsobem. Bellová spíš brzdí, aby nepřejela čáru. Píše co nejúsporněji, aby čtenáře zbytečně nezdržovala, a to ani úvahami nad lidskou existencí.
Cíl každé z povídek, zřídka překračujících deset nijak hustých stran, je od začátku na dosah. Drobné příběhy rychle rostou k vyústění někdy chladnému jako ze severské detektivky - v povídce Samozřejmě, že se podívala. Jindy k tečce specificky české, spočívající v záměně slov "otce" a "ovce", nad níž se čtenář zasměje, než si uvědomí, jaký trapas z toho v rámci mezigeneračního vztahu v jedné akurátní rodině vyvěrá - povídka Pro otce. Skoro jako když nebožtíkův popel v urně po čase ztuhne na kámen tak, že ho nelze rozptýlit, ačkoliv protagonista kvůli pietě podnikl osmihodinový let a na místě různými způsoby zabil dva kocoury - omylem, ne najednou, ale s odstupem dne. K tématu povídky Poslední rozloučení Bianca Bellová volí i přímočařejší slovník: "Bylo to celý takový dost náročný. A když říkám dost, tak myslím ku*va dost."
Někdy ale stačí jen zapomenout kufr na německém nádraží, a když se pro něj nerudný osmdesátiletý český profesor literatury vrací, zjistí, jaký povyk zavazadlem způsobil. Jindy stará disidentka, žijící v domově důchodců, zkusí zatřást mladým novinářským "blbem" připomínkou, jak se Rudolf Slánský pokoušel zabít ve vazbě: narážel hlavou o topení. Jenže mladík to díky své rodinné historii dobře ví.
Bianca Bellová některé povídky staví na víceméně absurdních maličkostech. Sází je jako rostliny doprostřed záhonu, aby kolem nich důkladně nakypřila půdu a ony se pak viditelně rozvily.
Protagonisté jejího vyprávění jsou různého věku, většinou žádní prosťáčci, nad nimiž by získala snadnou intelektuální převahu.
Jedenapadesátiletá autorka vydává knihy teprve přes deset let. Debutovala roku 2009 Sentimentálním románem, ironicky opatřeným obálkou s oběšencovou oprátkou na nevinně růžovém pozadí. A než napsala Jezero oceněné Knihou roku v anketě Magnesia Litera a Cenou Evropské unie za literaturu, což na ni upoutalo větší pozornost, vyšly jí ještě prózy Mrtvý muž a Celý den se nic nestane.
Právě ke třem knihám "všedních dnů" publikovaným před Jezerem má její první povídkový soubor Tyhle fragmenty blíž než k posledním dvěma dystopiím. Bellová povídky psala od roku 2012 a větší část z 18 zařazených v knize už publikovala časopisecky nebo v rozhlase.
Nyní spolu tvoří vyladěný celek ve sbírce, která připomíná procházku dobře známým prostorem. A Bianca Bellová odhrnuje záclony z oken domů, aby bylo vidět dovnitř. Třeba na to, jak se jistý mladík v panelákovém bytě cizí ženy vyděšené z hmyzu snaží ulovit neexistující můru, která údajně vlétla dovnitř. A když kvůli tomu přijde pozdě na schůzku se svou dívkou, neví, jak jí ten těžko uvěřitelný důvod zdržení vysvětlit. Mlčí. "… a pak si - poprvé v životě - uvědomil, že jsou věci, které jsou nesdělitelné," píše Bianca Bellová.
Je to podobné, jako když Haruki Murakami v knize důkladných, dlouho doznívajících povídek nazvané Po otřesech, jejichž základem jsou také docela všední situace, banálně poznamená: "Něco pocítila. Něco hlubokého." A slovo hlubokého nechá vytisknout jemnou kurzivou.
Kniha
Bianca Bellová: Tyhle fragmenty
Nakladatelství Host 2021, 197 stran, 299 korun.
