Básník, dramatik či esejista napsal první divadelní hry několik let předtím, než jeho rodná Nigérie vyhlásila nezávislost. Přestože do politiky nikdy nevstoupil, jeho dílo i život s ní úzce souvisí.
Přesvědčen, že intelektuál v takové situaci a době musí mluvit do společenského uspořádání, desítky let kritizoval tamní diktátory a povzbuzoval vznik občanské společnosti. Než se skutečně dočkal demokracie, byl několikrát zatčen, vězněn, dramaticky prchal přes hranice a později žil v exilu s vědomím, že je na jeho hlavu vypsaná odměna.
Tatáž hlava s charakteristickou hřívou stříbrných vlasů je dnes nepřehlédnutelná na prestižních konferencích i předních univerzitách jako Yalu či Harvardu, kde přednášel. "Soyinkovi bude za několik týdnů 86 roků, ale dál přednáší po celém světě," říká v Česku žijící americký básník Michael March, který autora pozval na svůj Festival spisovatelů Praha. Ten začne 8. října a potrvá další tři dny.
Přestože si uvědomuje, že vzniklo v USA za jiných okolností a v jiné době, americký ředitel českého festivalu považuje Soyinku za jednoho z duchovních otců hnutí Black Lives Matter. "Celý život protestuje proti korupci i lhostejnosti," shrnuje March, který už Nigerijce po Praze provázel roku 2006. Z té doby si vybavuje, jak Soyinkovi při večeři jednou zazvonil telefon. "V Nigérii teroristé někoho unesli a žádali výkupné. Politici nevěděli, jak zareagovat, tak se obrátili na autoritu," ilustruje Soyinkovo postavení v tamní společnosti March.
Je si vědom, že vzhledem k cestovním omezením v souvislosti s pandemií koronaviru a dramatikově vysokému věku je podzimní návštěva Prahy ohrožena. "Dostává pozvání ze všech částí světa, přesto souhlasil, že do Prahy přiletí. Věřím, že se to podaří," dodává Michael March.
22 měsíců ve vězení
Wole Soyinka pochází ze západoafrické Nigérie, se zhruba 200 miliony obyvateli nejlidnatější africké země. Dostalo se mu špičkového vzdělání doma i v Londýně a jako umělec se prosadil právě v době, kdy Nigérie roku 1960 vyhlásila nezávislost.
"Moje generace vyrůstala v atmosféře velkých očekávání, že s nově nabytou svobodou se proměníme k lepšímu a ukážeme všem, kdo nás drželi na uzdě, jak velkých skutků jsme schopni," vzpomínal v Praze, proč se zkraje 60. let jako pětadvacetiletý vrátil z londýnských studií do Nigérie.
Tamní křehká demokracie však nevydržela dlouho a Soyinka začal v divadelních hrách brzy kritizovat politiky, kteří "kráčeli v ještě čerstvých šlépějích dřívějších utlačovatelů". Na jednu stranu upozorňoval, jak Afriku zplundrovaly bílé koloniální mocnosti, stejně silně ale odsuzoval tamní generály a zdůrazňoval, že korupci a svodům moci podléhají lidé nehledě na barvu pleti.
Se zákonem se prvně střetl roku 1965. Aby upozornil na to, že volby jsou zfalšované, vtrhnul do studia nigerijského rozhlasu a hlasateli podstrčil projev, jenž podvod přiznává. Podle některých svědectví u toho Soyinka držel zbraň, podle jiných měl maketu, také se ale může jednat o dodatečně vzniklou legendu. Za akci strávil jen tři měsíce ve vazbě, větší problémy neměl. Ty přišly až za dva roky.
Po ozbrojeném státním převratu v Nigérii a masakru desítek tisíc lidí příslušníci utlačovaného etnika Ibové vyhlásili nezávislý stát Biafra, což nakonec vyvolalo občanskou válku, která kvůli hladomoru způsobila až tři miliony obětí. Těsně před začátkem konfliktu Soyinka vyjednával se separatisty o smíru. Neúspěšně. Po návratu byl obviněn z kolaborace s rebely a v srpnu 1967 skončil ve vězení.
Následujících 22 měsíců strávil v cele jeden krát dva metry. "Byly tam otřesné podmínky a nulová hygiena. Když vyhlásil hladovku, každou chvíli byl na titulní straně britského deníku Guardian," vzpomíná prezident Festivalu spisovatelů Michael March.
Také pohled do archivu deníku New York Times potvrzuje, že již tehdy se o Soyinku zajímal západní tisk. "Pokud třiatřicetiletý dramatik nepřežije, bude to pro Afriku velká ztráta," varoval americký list.
Soyinka ve vězení neměl tužku ani papír, přesto si z kusů kamene a toaletního papíru vyrobil náhražku a propašoval ven několik básní, později i souvislejší úvahy psané na kousky cigaretových papírků nebo do zapůjčených knih. "Ve vězení jsem vzpomínal třeba i na matematické vzorce. V takové situaci je důležité být co nejtvořivější. Psaní mi pomohlo přežít a hlavně nezešílet," konstatoval později v Praze muž, který se na svobodu dostal roku 1969 po amnestii politických vězňů a konci občanské války.
Útěk přes hranice
Druhý Soyinkův vážný střet s režimem přišel v 90. letech minulého století, kdy moc v Nigérii uzurpoval generál Sani Abacha, zneplatnil výsledky voleb a nastolil vojenskou diktaturu.
Soyinka na demonstracích vyzýval Nigerijce, aby na protest neplatili daně, a žádal západní politiky, ať uvalí sankce na Abachův režim. Podílel se na vysílání opozičního rozhlasu, který šířil režimem cenzurované zprávy o masakrech civilistů nebo popravě aktivisty a spisovatele Kena Saroa-Wiwy.
Protože toho času byl již Soyinka držitelem Nobelovy ceny za literaturu, režim se bál rázněji zakročit. Vojáci mu nejprve zabavili pas a několikrát ho zadrželi při pokusu vycestovat. Po jednom takovém případě se Soyinky roku 1994 zastal i tehdejší český prezident Václav Havel.
Když se dozvěděl, že jej čeká domácí vězení, za dramatických okolností z Nigérie téhož roku uprchl. Pod záminkou, že jede lovit ptáky, během dvanáctihodinové jízdy na motorce překročil hranice do sousedního Beninu. "Stejně jako ptáci, ani lovci neznají hranic," okomentoval to poté, co se i s dětmi dostal do USA.
V následném exilu přednášel, psal a upozorňoval na situaci v Nigérii coby opoziční hlas. Věřil, že podobně jako roku 1994 skončil apartheid v Jižní Africe, i Nigérii čeká změna. Diktátor však Soyinku v nepřítomnosti obvinil z velezrady, odsoudil k trestu smrti a vypsal na jeho hlavu odměnu. Redaktor deníku New York Times roku 1997 popsal, jak literát v USA používá konspirační telefonní čísla i hlasové schránky a ubytovává se pod falešným jménem, aby minimalizoval riziko možného atentátu.
Roku 1999 vojenský režim padl a Soyinka se vracel do Nigérie jako hrdina, jenž hned na letišti dostal čestnou ochranku a kterého vítal dav zpěvem tradičních písní jorubského kmene, k němuž dramatik náleží.
Pozvání od Havla
Od té doby byl Wole Soyinka v Nigérii z politických důvodů zatčen ještě několikrát, vždy ale krátce. Neúnavně objíždí svět a přednáší na univerzitách nebo konferencích. Jeho někdejší přímluvce Václav Havel jej dvakrát pozval na konferenci Forum 2000 a ještě roku 2008 s ním debatoval na Kolumbijské univerzitě v USA.
Rodák z Nigérie, kde je úředním jazykem angličtina, avšak 250 místních etnických skupin hovoří několika stovkami jazyků, svého času prosazoval jeden společný jazyk pro celou černou Afriku.
Na konferencích hovoří o přehlíživém vztahu světových mocností k Africe, která "potřebuje, aby ji světový trh bral jako rovnocenného partnera, ne aby jí diktoval podmínky", jak řekl na Foru 2000. Stejně tak ale tepe nenasytnost, kterou v Nigérii roku 1956 způsobil objev ložisek ropy. Dnes je země jedním z jejích největších světových vývozců.
Poslední desítky let Soyinka varuje před náboženskou nesnášenlivostí. "V Nigérii je dnes silný islám. To je nejhorší katastrofa, která potkala nigerijský národ," řekl v Praze 2006, tedy předtím, než tamní skupina islámských teroristů Boko Haram zabila desítky tisíc lidí a podle agentury AP přiměla až 2,3 milionu lidí k útěku.
Změna pohledu
Jako literát se Wole Soyinka neomezuje na jeden žánr. Jeho kolosální dílo čítá desítky divadelních her, několik básnických sbírek, romány, eseje, literární studie i pět autobiografií.
Nejvřelejší vztah má k divadlu, jednak díky příslušnosti ke kmeni Jorubů, k jehož dávné tradici patří pohřební rituály či přehlídky masek, jednak díky studiím v Londýně, kde se zabýval například antickou dramatikou. Soyinkovy vlastní hry, většinou uváděné nejprve v Africe a poté v USA nebo Velké Británii, jsou plné symbolů, flashbacků či prudkých zvratů. Kombinují prvky antického i moderního dramatu, například absurdního divadla, s africkými mýty a politickou satirou.
Obecně je Soyinka považován za jednoho z nejvýznamnějších moderních afrických spisovatelů vedle dnes již nežijících Nigerijce Chinuy Achebeho a Senegalce Léopolda Sédara Senghora nebo stále činného keňského literáta Ngugiho wa Thiong’oa.
"Soyinka se určitě řadí mezi klasiky, troufám si říci pilíře moderních afrických literatur," míní Vojtěch Šarše, tajemník Centra afrických studií při Univerzitě Karlově. "Jeho díla se učí na univerzitách v afrických státech a překládají ve světě. Jeho literární tvorba je považována za nástroj, jak si uvědomit problémy, které po sobě zanechala kolonizace," vysvětluje Šarše.
Mnohé Soyinkovy hry souvisí s konkrétními etapami africké historie a pro evropské, zejména mladší diváky nemusí být hned srozumitelné. Podle Šaršeho jsou ale cenné právě tím, že nabízejí možnost nahlédnout tamní situaci jinak než "na zlatém podnose, který vyrobil Západ se svými mravy a vnímáním světa", jak říká.
"Západ nahlížel kolonizované národy z pozice dominance. Právě díla popisující život v koloniích, neokoloniální politiky či důsledky koloniálních praktik devastujících africká společenství se na ně však dívají očima kolonizovaných. Pomáhají nám pochopit historické souvislosti a umožňují nám nahlédnout historii, jež často není součástí našich školních osnov," říká Šarše.
Jak si Soyinku přivlastnil kánon
Soyinkova popularita výrazně vzrostla, když roku 1986 jako první Afričan obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Přispěla k tomu přímluva člena udílející Švédské akademie, který jeho básně přeložil do švédštiny, a možná také fakt, že akademie se bála první nobelovku do Afriky přiřknout bílému autorovi, spekuloval tehdy švédský list Dagens Nyheter. Skutečně až po Soyinkovi, jenž má černou pleť, cenu získali bílí Jihoafričani Nadine Gordimerová a J. M. Coetzee.
Vojtěch Šarše upozorňuje, že z pohledu postkoloniálního myšlení je Nobelova cena za literaturu chápána jako západní ocenění, které také upevňuje kánon západních klasiků. "Mnoho literárních kritiků by potvrdilo, že získáním ceny se Soyinka nechal zvýraznit pouze v okcidentálním světě a že si ho západní literární korpus přivlastnil," argumentuje.
Šarše však vítá, že díky ceně se o Soyinkovi začalo na Západě víc mluvit. "Jenom v našem kontextu byly z jeho čtyř děl tři přeloženy po roce 1986, kdy nobelovku získal," připomíná. V češtině dnes existuje Soyinkova autobiografie Aké: Léta dětství v překladu Vladimíra Klímy a dále divadelní hry Silnice, Smrt a královský jezdec nebo dvojice her Bratr Jero v nesnázích a Proměna bratra Jera.
Možná nejznámější ale zůstává rovněž do češtiny přeložený Tanec pralesů z 60. let, volná variace na Shakespearův Sen noci svatojánské. Odehrává se v kouzelném prostředí jorubského pralesa a prostřednictvím božstev i duchů zemřelých varuje tehdy čerstvě nezávislou Nigérii před zveličováním vlastní historie a předčasnou euforií z nově nabyté svobody, která sama o sobě nepřinese změnu, pokud se nezmění i lidé.
Není to tak dlouho, co se Wole Soyinka nechal slyšet, že "ve stejném politickém pralese" se svou zemí od té doby stále tančí.
